Druhý autovýlet po ostrově
Už když jsme doma přemýšleli, co všechno bychom chtěli na Gran Canarii vidět, u návštěvy Roque Nublo jsme narazili na podmínku provést online rezervaci vstupu na oficiálním webu reservasroquenublo.com/reservar. Máme radost, že se nám to předevčírem podařilo!
Podivuhodný 67 metrů vysoký vulkanický skalní útvar Roque Nublo (1813 m) je známý díky své mimořádné fotogeničnosti snad po celém světě. Bývá považován za neoficiální symbol Gran Canarie a prohlédnout si jej zblízka chce skoro každý, kdo přijíždí na Gran Canarii s tím, že nehodlá jenom polehávat na pláži. A to je i náš případ!
Cestu si musíme naplánovat tak, abychom u vstupu na trasu byli mezi 12. a 13. hodinou. Roque Nublo se sice vypíná v samém středu ostrova, takže vzhledem k jeho téměř okrouhlému tvaru je ze všech stran vzdálen od moře vzdušnou čarou zhruba pětadvacet kilometrů. Ale opravdu jen vzdušnou čarou, protože dojezdová vzdálenost z jednotlivých míst ležících na pobřeží je mnohem delší, neboť členitý horský terén donutil stavitele zdejších komunikací kroutit je ve stovkách serpentin. Silnice od jihu, kterou přijíždíme my, sice patří k těm rovnějším, přesto nám tachometr před odbočkou na parkoviště Cruz de Llos Llanos ukazuje skoro 60 km.
Avšak ouha! Parkoviště je uzavřené závorou, na níž je cedule s textem ve španělštině a angličtině:
Kdybychom si text v klidu přeložili, mohli jsme si ušetřit zklamání a spoustu času: „Vstup do horských a lesních oblastí a průchod jimi, včetně využívání cest a stezek, je z meteorologických důvodů a kvůli riziku požáru zakázán; výjimku tvoří místní obyvatelé, pracovníci veřejných služeb a ostrahy, personál zajišťující prevenci a hašení požárů a osoby provádějící pastvu.” Jenomže ceduli jsme nechali být, pořídili si fotku s výhledem na skálu, kterou chceme vidět zblízka,... ... a přejeli na druhé parkoviště nacházející se za křižovatkou s hlavní silnicí. Pěšky se vracíme k autobusové zastávce a když konečně přijíždí autobus, dožaduji se dvou jízdenek. Řidič říká, že „...Nublo is close.” Odpovídám, že máme na návštěvu rezervaci, a tak chce 1,40 euro/os. a odváží nás pět kilometrů zpátky ke vstupu, kolem něhož jsme sice jeli, ale není tam možnost parkování. Chlapci ve vstupním chatce nám oznamují, že je vyhlášen zákaz vstupu a nejsme sami, kteří jsou touto zprávou zdrceni! Je to škoda, je azuro, což je štěstím, neboť volný překlad Roque Nublo znamená Oblačná skála. Své jméno nedostala pro nic za nic – údajně se skrývá v oblačnosti asi polovinu dní v roce. Ptáme se, jak je to s možností výstupu k další skále Roque Bentayga, která je nejvyšším vrcholem stejnojmenného 1 414 metrů vysokého kopce tyčící se nad vesničkou Tejeda. Přístup k ní je momentálně rovněž zakázán stejně jako ke skalnímu oknu Ventana del Nublo, které bylo vytvořeno sopečnou činností a poskytuje mnoho možností ke skvělých fotkám. Inu, nedá se nic dělat... K autu to máme daleko a autobus jede až za hodinu. Manželská dvojice starších Holanďanů se chystá odjet, a tak jdu zkusit štěstí. Lámanou angličtinou se ptám, jestli by nás nevzali pár kilometrů nahoru k parkovišti, kde máme auto – a oni souhlasí!
Ze smělých plánů nám tedy zbývá jen Pico de las Nieves (1949 m), nejvyšší vrchol Gran Canarie, k němuž to máme od parkoviště pouhých 3,6 km. Díky vojenské základně s nápadnou koulí radaru vede až na kopec kvalitní asfaltová silnice přístupná i veřejnosti. Obávám se, že malé parkoviště bude plné a nechávám auto o trchu níž na kraji silnice a zbytek dojdeme pěšky.
Z vyhlídky Mirador Pico de los Pozos se nám jako na dlani objevuje Roque Nublo. Za jasných dnů lze dohlédnout až na nejvyšší španělskou horu Pico del Teide na sousedním ostrově Tenerife, ale dnes je výhled do dáli bohužel poněkud zamlžený... Vystoupáme na skálu k vrcholovému sloupku,... ... i když přesně vzato, nejvyšším bodem je vrcholek Morrón de la Agujereada s výškou 1 956 m vzdálený asi sto metrů od Pico delas Nieves, avšak vvůli armádní radarové základně je nepřístupný. * * *
Všechno zlé je k něčmu dobré. To, že jsme se nedostali k Roque Nublo a ke skalnímu oknu, znamená, že jsme na druhé straně ušetřili spoustu času, takže můžeme realizovat zastávky, které jsme plánovali zítra... Vyrážíme tedy ke kaldeře Bandama. Ani Gran Canaria nezapře svůj sopečný původ, byť ve srovnání s ostatními Kanárskými ostrovy zde sopečná krajina nevypadá tak exoticky a zjevně. Jedním z nejnavštěvovanějších míst sopečného původu je právě kaldera Bandama, bývalý sopečný kráter hluboký 200 metrů a dnes porostlý bujnou vegetací. Jméno získal podle holandského kupce Daniela von Damme, jenž v 16. století spolu se svou manželkou Verou, která se narodila na Gran Canarii, vypěstoval v kráteru vinnou révu.
Po obvodu celé kaldery vede značená pohodová turistická stezka jen s malým převýšením. Její celková délka je 3,5 km a výhledy z ní jak do dna kráteru, tak i daleko do do kraje jsou monumentální. Návrat k silnici je strmý a v panujícím vedru úmorný a nekonečný: Naštěstí klimatizace v autě nás rychle vzpružila, takže se neprodleně vydáváme na cestu. Míříme k severu a po sedmi kilometerch zastavujeme na parkovišti před botanickou zahradou Jardin Viera y Clavio. Leží v hlubokém údolí Barranco de Fuiniguada a je pojmenovaná po José de Viera y Claviovi (*1731), což byl španělský církevní představitel, básník, historik, botanik, etnograf a profesor portugalského původu. Dvacet let pracoval na Dějinách kanárských ostrovů a od roku 1873 působil jako arciděkan v katedrále v Las Palmas, kde je také pohřben (†1813). Kanárská zahrada, jak se jí také říká, je s rozlohou 27 akrů největší ve Španělsku, věnuje se endemické flóře Kanárských ostrovů a Makaronésie. Ukrývá více než 10 000 druhů, včetně vavřínového lesa, palem, dračích stromů a rostlin ohrožených vyhynutím. Součástí zahrady jsou i vědecké laboratoře, herbář, semenná banka, muzeální expozice a knihovna. Konají se zde také mezinárodní botanické konference, zahrada je důležitým centrem záchrany mnoha ohrožených druhů rostlin Kanárských ostrovů. Jsou zde pěstovány i druhy, které již ve volné přírodě vyhynuly.
Sympatické je, že se tu neplatí vstupné. Hned pár metrů za vchodem je skupina dračích stromů:
Když nejslavnější z řeckých hrdinů Héraklés sloužil mykénskému králi Eurystheovi, musel pro něj vykonat pověstných dvanáct prací. Jako přdposlední přišel na řadu úkol přinést tři zlatá jablka ze zahrady Hesperidek, kde je střežil stohlavý drak Ládón. Héraklés draka zabil a z kapek jeho krve začaly vyrůstat stromy ronící mízu stejně rudou jako byla dračí krev. A tak se zrodily nápadné, nepřehlédnutené a nezaměnitelné dračince, rostliny podivuhodného vzhledu a legendárního stáří (jejich růst je pomalý, desetileté exempláře dorůstají do výšky asi jednoho metru): Běžně se o nich hovoří jako o stromech, i když přísně botanicky vzato by se dalo namítnout, že o „pravé” stromy nejde, jejich dřevo nevytváří klasické letokruhy. Jejich na vzduchu ztuhlá pryskyřice byla jako „dračí krev” nezbytnou výbavou středověkých alchymistů a lékařů, lakem z ní vyrobeným natíral Antonio Stradivari své housle a Číňané dřevěný nábytek i transparenty k oslavám nového roku. * * *
Cestu botanickou zahradou absolvujeme proti chodu hodinových ručiček. Nejprve přicházíme ke dvěma bystám, které patří přírodovědci a badateli Güntheru Kunkelovi (1928–2007) a jeho ženě, anglické ilustrátorce Mary Ann:
V letech 1964 až 1977 manželé pobývali na Gran Canarii, kde se Günther věnoval studiu flóry Kanárských ostrovů a dalších suchých oblastí světa. Jeho filologické úsilí bylo ve srovnání s rozsahem jeho vědecké práce omezené a soustředilo se do jeho publikace „Kanárský botanický slovník: Etymologický manuál”. Filologická hodnota tohoto díla pro kanárskou španělštinu spočívá v zaznamenání lidových názvů různých druhů rostlin – tedy názvů používaných ostrovany. Opodál je vystaven starý fosilní kmen borovice kanárské, nalezený v sopečném písku. Pinus canariensis (pino canario) je starobylý druh borovice, jehož největší zvláštností je, že má jehlice ve svazečcích po třech, což je archaický znak sdílený jen s několika málo druhy.
Při následném kličkování úzkými stezkami procházíme několika pásmy, do kterých je zahrada rozdělena a které prezentující různé podmínky růstu, jež mají rostliny na ostrově. Nachází se zde kolem dvou tisícovek zástupců místní flóry: od těch, jimž vyhovuje slané ovzduší pobřežní oblasti, přes rostliny uvyklé na drsné klimatické podmínky západní části ostrova, až po ty vyžadující větší vlhkost, jaká panuje v centrálním masivu. Na terasách se ve svém přirozeném prostředí daří rostlinám nejen ze všech Kanárských ostrovů, ale i z jiných oblastí, například Azor, Madeiry a Kapverd a také tisícům kaktusů ze všech koutů naší planety. To všechno je spolu s udržovanými cestičkami, můstky, sochami a květinovými průchody pod pergolami upraveno tak, že vzniká dojem opravdového ráje rostlin. Na kamenné lavičce sedí chlap, u jeho nohou je umístěna pamětní deska, ale jméno toho člověka nám nic neříká, takže si musíme nechat poradit od strejdy Googla: Don Ericus Sventius (1910–1973) se narodil jako Erik Ragnar Svensson v malém městě v jižním Švédska. Profesionálně se vzdělával jako botanik na různých evropských univerzitách a v roce 1931 se přestěhoval na Kanárské ostrovy. V roce 1952 začal pracovat pro Botanickou zahradu Tenerife, jeho celoživotním snem však bylo vytvořit botanickou zahradu kanárské flóry, která by pokračovala v díle, které o dvě století dříve započal José Viera y Clavijo. Považoval za nezbytné shromáždit veškeré botanické bohatství ostrovů na jednom místě, prezentovat ho tak, jak existuje v přírodě a co nejvíce se vyhnout jakékoli umělosti. Pozemek pro jeho vysněnou kanárskou zahradu na Tenerife nebyl nikdy plně získán, ale o situaci se v té době dozvěděla skupina zástupců Ostrovní rady Gran Canarie a vyslala svého zástupce na setkání s botanikem. Sventius posléze odcestoval na Gran Canarii a přijal zakázku na vytvoření Kanárské zahrady na ostrově. Pustil se do práce, zřídil si kancelář v jeskyni a dohlížel na všechno: od vytyčování cestiček a výběru kamenů z lomů pro budovy a lavičky až po výběr rostlin k osázení. Zahrada, založená roku 1952, otevřela v roce 1959 své brány veřejnosti a Sventius byl jejím ředitelem až do své smrti při autonehodě poblíž zahrady v roce 1973. Následovat bude článek Křížem krážem po Gran Canarii (V)
Žádné komentáře:
Okomentovat