Po čtyřech letech jsme se vypravili na pochod Měřínská padesátka. To znamená do Měřína, městyse ležícího na staré císařské silnici mezi Jihlavou a Velkým Meziříčím.
Po cestě dvakrát krátce zastavujeme. Poprvé v obci Stáj, abychom se uprostřed návsi podívali na dochované lochy, staré klenuté sklepy s kamenným průčelím, které dodnes slouží k uskladnění brambor. Shora jsou porostlé udržovaným trávníkem, nad nimi se tyčí kaplička sv. Jana Nepomuckého z roku 1808.
Asi kilometr před vsí Arnolec stojí v levém příkopu monolitický smírčí kříž s okosenými hranami, jehož ramena i tělo se mírně rozšiřují. Připomíná násilnou smrt pěšího posla na tehdejší cestě z Čech na Moravu.
V Arnolci chceme vidět čp. 1, rodný dům číhošťského faráře Josefa Toufara, který se stal jednou z prvních obětí komunistů mezi československými duchovními (viz http://jardavala.blogspot.cz/2013/05/ve-stredu-republiky-ve-stredu.html). Na domě je pamětní deska, jejíhož slavnostního odhalení se z v roce 1992 zúčastnil i opat želivského kláštera Vít Tajovský. Přesto není jednoduché dům najít, protože nejen desku, ale i značnou část domu zakrývá parkující autobus…
Start v Měříně je na fotbalovém hřišti. Hraje reprodukovaná hudba a předseda místního odboru KČT s mikrofonem v ruce komentuje veškeré dění. Na trasu vyrážíme až po obligátním kafíčku. Po pár desítkách metrů přicházíme na žlutou značku, která nás vyvádí z Měřína, podcházíme pod dálnicí a s radostí se vzdalujeme nepříjemnému hukotu kamionů a svistotu jejich pneumatik.
V Blízkově na návsi u rybníka byla v roce 1971 postavena moderní kaple sv. Václava. Před vchodem stojí sochy sv. Václava a Panny Marie, opodál je stará kaplička sv. Jana Nepomuckého, malá čtyřboká stavba se zděnou válcovou lucernou a zvoničkou, vystavěná kolem roku 1762.
Úzkou asfaltkou opouštíme Blízkov a u velkého kamenného kříže odbočujeme vpravo na polní cestu. Brzy se noříme do lesa, kterým stoupáme na Dědkovskou horu, 694 m n. m. Dříve zde stávala dřevěná rozhledna, dnes je tu jen rozcestník a ve schránce vrcholová kniha Klubu českých turistů.
Dědkovská hora je součástí zalesněného hřbetu, který se táhne od Polné k Netínu a říká se mu Arnolecké hory. Jsou tvořeny pararulami, moldanubickými rulami a syenity.
Z vrcholu sestupujeme po zelené značce, míjíme studánku a pokračujeme po cestě okrajem lesa, po levé ruce se nám otevírá výhled na Zadní Zhořec a kopce Křižanovské vrchoviny. Za rozcestníkem Jedlovec díky značně rozbahněné cestě přehlédneme značku, která odbočuje doleva, a pokračujeme rovně lesní cestou, která se záhy mění v polní. Podezření, že už jsme dlouho neviděli značku, konfrontujeme s popisem trasy, kde stojí, že půjdeme „…po nové trase kolem hrobky…“ Vracíme se, ale nic by se bývalo nestalo, kdybychom pokračovali dál, protože obě cesty do Netína jsou v podstatě souběžné, jenom kdybychom chtěli vidět hrobku (a to bychom chtěli), museli bychom se z Netína vrátit na kopec.
Již z dálky vidíme netínský raně gotický poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie ze 13. století s dominantní věží. Ta pochází z roku 1780, je 31 metrů vysoká a ze tří stran má hodiny.
Kostel však brzy mizí za lesem a my přicházíme k hrobce majitelů velkomeziříčského panství. Novogotickou stavbu nechala vystavět v letech 1869–1871 kněžna Leopolda z Lobkowicz podle projektu brněnského architekta Augustina Prokopa. Stavbu tvoří spodní hrobka Všech dušiček a horní kaple Sedmibolestné Panny Marie. Naposled byla do hrobky v roce 2000 pochována hraběnka Josefina Podstatzská – Liechtensteinová, majitelka zámku ve Velkém Meziříčí.
Od hrobky sestupujeme křížovou cestou s obrázky v kamenných kapličkách lemovaných chráněným stromořadím lip srdčitých.
Kontrola je v netínské farmě rodiny Němcových, která si jako první na Vysočině postavila malou mlékárnu na zpracování kravského mléka z vlastní produkce. Nabídku jogurtů, sýru či mléka necháváme nevyužitou, obdivujeme krásná telátka ve dvoře a pak se rozcházíme, neboť „patnáctka“ (ve skutečnosti i na diplomu 18 km) odbočuje vlevo a moje „pětadvacítka“ (27 km) vpravo. Nejprve vede po souběhu červené a žluté do polí a mírně dolů ke Kněžskému rybníku, od rozcestí pod hrází už jen po žluté a od Ústeckého rybníka po vlastním značení. Mraky na obloze nevěští nic hezkého, ale zatím neprší.
Pár kilometrů se jde po asfaltu, pak trasa odbočuje na polní cestu a na hráz rybníka Ochoz.
Za ním je samokontrola, stačí opsat hodnost parašutisty Jaroslava Odstrčila z pomníčku postaveného v roce 1946 na místě jeho skonu. Poručík Jaroslav Odstrčil (*6. 11. 1912 v Brníčku u Zábřehu) byl velitelem čtyřčlenného paradesantního výsadku Calcium, vysazeného v noci z 3. na 4. dubna 1944 poblíž Čejkovic spolu se skupinou Barium. Úkolem výsadku byl zpravodajský sběr informací a udržování rádiového kontaktu s Londýnem. Po rozdělení skupiny ubytoval Odstrčila a Josefa Gemrota hajný Josef Pavlas v nově vybudovaném seníku v lese za rybníkem Ochoz. Při střetu s gestapem byl v přestřelce Odstrčil zastřelen a Gemrot těžce zraněn.
Kolem Netínského rybníka přicházím na okraj Netína, kde se znovu připojuji k nejkratší trase, procházím alejí a pak lesem na silnici. To už asi čtvrt hodiny třímám v ruce deštník, i když neprší nijak intenzivně. Znovu přicházím do Blízkova, odkud se již známou cestou dostávám do Měřína.
Kromě diplomu si odvážím splněný oblastní turistický odznak Velkomeziříčsko. Po odjezdu z Měřína směrem na Jihlavu zastavujeme asi kilometr před Řehořovem. Stejně jako ráno nemohu ani při zpáteční cestě nechat bez povšimnutí smírčí kámen. Stojí po levé straně na stráni na okraji lesa a říká se mu Knězův kámen podle tragické události, při níž byl zavražděn kněz. Pravidelná žulová deska nese reliéf latinského kříže, v jehož noze je vysekán předmět vzdáleně připomínající kalich. Pod pravým ramenem kříže je vytesána šipka do kuše.
Žádné komentáře:
Okomentovat