Na hrady u přehrady

Aueršperk, Zubštejn, Pyšolec – tři zříceniny, které kdysi střežily řeku Svratku a její přítok Bystřici jako hlavní přístupovou cestu do „Zubří země“, kraje s pralesy, v nichž žila divá zvěř včetně zubra, erbovního zvířete mocného rodu Pernštejnů.

Na konci naší cesty je obec Vír, ale jízdu autem dvakrát přerušujeme. První zastávka v Bystřici nad Pernštejnem má dva klasické cíle – íčko a kafíčko. Informační centrum se nachází v dolní části náměstí v budově bývalé radnice, kde dnes sídlí městské muzeum. Charakteristickou dominantou upraveného podlouhlého náměstí i celého města je farní kostel sv. Vavřince, která od 13. století prošel mnoha přestavbami do dnešní barokní podoby. Uprostřed náměstí stojí kašna s plastikami Cyrila a Metoděje z roku 1892 a sloup z roku 1727 se sochou Panny Marie a čtyřmi patrony města (sv. Jan Nepomucký, sv. Vavřinec, sv. Šebestián a sv. Florián) na podstavcích.

Podruhé zastavujeme v obci Švařec, kde chceme vidět starou dřevěnou krytou lávku. Najít ji se nám daří až na třetí pokus, a to ještě po dotazu místního obyvatele. Šindelem krytá dřevěná lávka přes Svratku je 22 metrů dlouhá a téměř dva metry široká. V obecní kronice se píše: „V roce 1873 za starosty Josefa Fafílka čp. 7 byla zbudována krytá lávka přes řeku Svratku k Orlu do Kroužného. […] Poněvadž nebylo vobci dostatek peněz, vykonávali občané postupně práci zadarmo. Sedláci přiváželi potřebný materiál rovněž zdarma. Tehdy Antonín Hájek, majitel domku čp. 25, byl těžší práce neschopný. Proto mu byla svěřena bečička kořalky, kterou nosil na zádech několikrát naplněnou na Hodunky, aby ji rozdělil mezi dělníky, kteří tam káceli dřevo a připravovali k odvozu. Funkce tato se mu velice zalíbila, žádal si proto o povolení, aby mohl šenkovat. Žádosti mu bylo vyhověno. Tak vznikla Hájkova hospůdka U lávky. Šenkoval pouze kořalku. Pivo neměl nikdy. Hospůdka však brzy zanikla, jelikož byl již hodně stár. Brzy zemřel a potomka nebylo.“

Vzhledem k nízké životnosti dřevěných mostů se jedná o výjimečnou technickou památku. Do počátku 20. století po ní – a též sousedním brodem – vedl veškerý provoz mezi Štěpánovem a Vírem. Lávka byla opravena v roce 1982 a znovu důkladně v roce 2006.

Auto necháváme zaparkované ve Víru, přecházíme most přes Svratku a po červené značce stoupáme na kopec. Cesta ubíhá v družném hovoru, takže když si vzpomeneme, že by někde měla být odbočka ke zřícenině hradu Pyšolec, je už pozdě. Někde jsme ji přehlédli… Nevadí, vracet se nebudeme a zkusíme něco vymyslet při zpáteční cestě. Máme před sebou jinou zříceninu. A taky slepýše:

Zubštejn stojí na jedné z nejvyšších kót v okolí (687 m n. m.), což jej pasovalo do role obránce obchodní cesty lemující řeku Svratku z Brna do Poličky. Impozantní zřícenina dodnes připomíná jeho dávnou slávu a umožňuje jedinečný výhled do dalekého okolí.

Hrad byl zbudovaný jako správní centrum kolonizovaného území ve 2. polovině 13. století pány z Medlova, předků rodu se zubří hlavou ve znaku. V roce 1358, kdy přešel do rukou markraběte Jana Jindřicha, je v listinách poprvé použit název Zubštejn. Od roku 1446 přešel do držení rodu Pernštejnů, o 100 + 1 rok později je uváděn jako pustý. Do dnešních dnů se zachoval zbytek paláce se čtyřmi klenutými místnostmi a část vstupní věže, k jejíž bráně vedl padací most.

Při nedávných úpravách, které přišly na sedm milionů korun, byly staticky zajištěny především zadní části paláce, kde docházelo k propadům, a byl postaven dřevěný most, který spojil jádro hradu s předhradím, takže návštěvníci už nemusejí procházet nebezpečnými úseky. Byly také vykáceny náletové dřeviny a v podhradí osazeny dřevěné repliky strojů, které sloužily k dobývání hradů – praku, katapultu a obléhací věže.

Přes ves Pivonice jdeme po souběhu modré a žluté značky na rozcestí pod Bajerových kopcem a odtud dál už jenom po modré nejprve přes krásné šťavnaté louky s množstvím kopretin a dalších krásných kytiček a pak lesem do údolí říčky Bystřice.

Na úzké romantické ostrožně nad říčkou se vypíná zřícenina hradu Aueršperk. Byl vybudován okolo poloviny 13. století jednou z větví pánů z Pernštějna. Poprvé je připomínán v roce 1325 ve spojení s Jimramem z Pernštejna, používajícím přídomku z Aueršperka, ale už roku 1403 je uváděn jako pustý.

Vstup do hradu chránila vysoká válcová věž, z níž se zachovalo zajímavé torzo. Kromě něj jsou tu zbytky základového zdiva paláce a hluboký příkop s valem.

Stejnou cestou se vracíme k rozcestníku a po žluté míříme lesem k Víru. Radíme se s mapou a na křižovatce lesních cest odbočujeme vpravo na širokou cestu kopírující vrstevnici „pětistovku“, která by nás měla při troše štěstí přivést na rozcestí, z něhož vychází odbočka k Pyšolci. Podařilo se, a tak zhruba za hodinu stojíme u třetí zříceniny.

Rozsáhlý areál hradu Pyšolec byl vybudován na skalnatém návrší nad pravým břehem Svratky v průběhu 13. století jako středisko samostatného panství. Během svého trvání byl hrad několikrát obléhán a pobořen. Vévodila mu mohutná věž, která měla v průměru 9,5 metru, přičemž světlost vnitřní šachty byla pouhých 1,2 metru. Zajímavostí bylo, že byla dokola opatřena vlastní hradbou. Hrad zanikl ve druhé polovině 15. století, do dnešních dnů se kromě části věže zachovaly pozůstatky paláce, hluboké příkopy a valy.

Po červené značce přicházíme do Víru a po krátkém posezení v zahrádce místní hospůdky odjíždíme k hrázi Vírské přehrady. Mohutná stavba zatopila překrásné údolí a zdejší krajinu zcela změnila. Vynutila si vystěhování 143 obyvatel z obce Chudobín a 105 občanů z části obce Korouhvice. Někteří jen těžko opouštěli rodné údolí a celou problematiku stavby zachytil její první stavbyvedoucí, brněnský spisovatel Zdeněk Pluhař v budovatelském románu Modré údolí (1954, přepracován 1972). V roce 1949 začala příprava základů betonové hráze, která je dnes se svými 76,5 m třetí nejvyšší u nás. Vodní dílo vzniklo především za účelem regulace průtoku v povodí Svratky, ale jeho význam byl hned v počátcích provozu rozšířen o využití pro vodárenské účely. Na vodárenském významu ještě nabylo po výstavbě oblastního vodovodu s úpravnou vody ve Švařci v letech 1988-2001 napomáhajícími v zásobování Brna a okolí pitnou vodou. Celá stavba byla dokončena až v roce 1957. Přehradní jezero je dlouhé 9,3 km, rozloha až 223,6 ha a maximální objem 56,3 m3.

Abychom těch zřícenin hradů neměli málo, naplánoval jsem cestu přes Dalečín. Zastavujeme na parkovišti před velkou dvoupatrovou budovou ve stylu tyrolských chat, což je v těchto končinách značně neobvyklé. Jde o původně renesanční stavbu, které místní dodnes říkají zámek. Jeho poslední majitelkou byla komtesa Františka Coudenhove-Honrichs, která vstoupila do rajhradského kláštera a po smrti své matky věnovala veškerý majetek ženskému řádu Kongregace těšitelek Božského srdce Ježíšova, jehož byla členkou. Klášter pomýšlel na využití dalečínského zámku jako zotavovny pro řádové sestry, které se staraly o nemocné, ale přišla válka a zámek se stal výcvikovým střediskem Hitlerjugend a koncem války zde sídlila jednotka SS. Po osvobození se zámek vrátil do vlastnictví rajhradského kláštera, ale už počátkem 50. let byl veškerý majetek převeden do užívání státu. V té době už z původních interiérů více než deseti pokojů nezbylo prakticky nic. Nyní je tu sídlo obecního úřadu, ordinace lékaře a obecní byty. V letech 1988–1999 proběhla rozsáhlá rekonstrukce střechy, dřevěných balkonů a vnějších fasád, takže na budovu je radost pohledět. Rozhlížíme se však také kolem dokola a hledáme zříceninu hradu, která by podle mapy měla být v těsné blízkosti zámku. A také že je, ale nikoli vedle, ale za!

Zřícenina dodnes působí romanticky a velkolepě. Stojí na ostrohu, ze tří stran obtékaný řekou Svratkou. Zbývající strana byla chráněna příkopem a hradbou, která se však nedochovala, na rozdíl od části mohutné plášťové zdi se střílnovými okénky. Otvory po trámech v místech, kde bývaly stropy, dokládají existenci tří pater, nad nimiž byl ještě obranný ochoz s poprsní zídkou.

Nádherné místo láká nejen výletníky, ale také pořadatele koncertů a jarmarků. Však právě dnes se schyluje ke gothic rock-metalovému Tolenstein festu.

Hrad zde určitě stál již v roce 1353, kdy ho od olomouckého probošta Ješka a jeho švagrové Kláry získal Jimram z Pernštejna. Po husitských válkách se stal doupětem loupežníků, a proto byl roku 1519 dobyt a pobořen zemským hejtmanem Archlebem Vranovským z Boskovic.

Poslední dnešní zastávkou je kostel sv. Michaela stojící západně od vsi Vítochov na vršku vysokém 626 metrů uprostřed hřbitůvku obehnaného kamennou zdí. Kostel byl postaven ve slohu románsko-gotickém asi kolem poloviny 13. století. Při severozápadní stěně lodi je přistavěna věž, jejíž horní patro bylo původně dřevěné nesené krakorci. V polovině 19. století byla nadstavěna pseudorománskou atikou s lomeným vlysem a čtyřmi rohovými pilířky. V roce 1906 byla původní šindelová střecha nahrazena pozinkovaným plechem, od roku 1979 je měděná.

V době naší návštěvy je kostel uzamčený, takže cenné malby v presbytáři si neprohlédneme, ale to jsme předpokládali. Využíváme alespoň neobvykle dobré viditelnosti a kocháme se krásným kruhovým rozhledem.