DP Memoriál kamenného brouka

Pochod pořádaný odborem Klubu českých turistů Trilobit Barrandov. I když trilobit je miliony let zkamenělá fosilie, odbor KČT po něm pojmenovaný zase tak starý není. Vznikl v roce 2006 a pořádá sobotní pochody pražské i mimopražské, oblíbené čtvrteční a úterní Procházky jarní Prahou a Procházky podzimní Prahou a podílí se na spolupořádání Pražské stovky Olafa Čiháka, jenž je jeho hostem.

Start pochodu je na konečné tramvaje u nádraží Praha-Hostivař. Než se tam dostanu – metrem, pěšky a tramvají – je už po deváté hodině. Pořadatelé informují, že po poctivém přeměření nejsou trasy dlouhé 25 a 35 km, ale 28 a 40 km, a tak vzhledem k pokročilé době startu volím kratší trasu.

Než se vymotám ze souvislé zástavby, musím každou chvíli nahlédnout do propozic a ke chvále pořadatelů říct, že je napsali podrobně a srozumitelně. Procházím kolem mnohonásobně zvětšené cedule Ulice, kterou se označují ulice a dochází mi, že procházím kolem filmových ateliérů Hostivař, kde se natáčí televizní seriál, jehož ani jeden díl jsem neviděl a ani neuvidím.

Pokračuji přes Dolní Měcholupy, činžáky už vystřídaly vilky a rodinné domky, rušnou výpadovku nahradily tiché ulice, jedna z nich dokonce vede kolem lesa. Jsem v místech, kterým už neříkám Praha, byť se na jejím územím nacházejí. Velkým obloukem se dostávám k silnici, pro jejíž intenzívní provoz nemám jiný výraz než šílený. Je to Kutnohorská a za křižovatkou s ulicemi K Měcholupům a Za křížem mě otevřenou náručí, vlastně otevřenými dveřmi, vítá Country Saloon, v němž jsem se párkrát zastavil při služebních cestách do Prahy. Ani dneska jej neminu bez povšimnutí. Je to nejstarší hospoda v country stylu v Praze, vznikla v roce 1992 a je známá kvalitním a chutným pohoštěním. Své zákazníky láká na českou kuchyni, v sobotu večer na hudební produkci, a protože je to country, můžete si zde živé oře po předchozí dohodě ustájit ve čtyřech stájích umístěných v horní části ranče, plechové pak zaparkovat na parkovišti.

Po krátkém posezení pokračuji po prašné cestě klidnou, ale odlesněnou krajinou. Právě proto lze jen těžko uvěřit, že obec Dubeč, do které záhy přicházím, vděčí za svůj název těžbě dubového dřeva. Je ovšem pravda, že ještě ve 14. století od Labe až sem sahal takřka neporušený komplex listnatého lesa. Osada na staré kupecké cestě přes Říčanku existovala snad již v 9. století, v písemných pramenech je poprvé zmíněna roku 1088, kdy Vratislav II. daroval dvě zdejší popluží vyšehradské kapitule.

Od kontroly, na níž se moje kratší trasa odděluje od dvou delších, mířím po modré značce do Uhříněvsi, po cestě, kterou znám z loňského DP Královská stezka (viz http://jardavala.blogspot.cz/2012/07/dp-kralovska-cesta.html). Přicházím k Podleskému rybníku, na jehož hrázi je malebné stromořadí dubů letních a pod ní ještě nedávno  zdevastovaný mlýn, který se dnes opravuje. Nijak nespěchám a zastavuji se na břehu rybníka...

...i u židovského hřbitova.

To už jsem na okraji Uhříněvse, kde v minulosti bývalo nejpočetnější židovské osídlení v pražském okolí. Na tři stovky náhrobků z pískovce i z mramoru stojí v několika řadách orientovaných severojižním směrem.

Náhrobek se symbolem konvice označuje místo posledního odpočinku levity, neboť povinností levitů je omývat ruce kohenům před kněžským požehnáním. Toto požehnání se dává gestem obou rukou s roztaženými prsty. Symbolická dvojice rukou tedy znamená, že je zde pohřben kohen, potomek prvního velkokněze Árona. Tito lidé často používali příjmení Kohen, Kohn nebo Kahn.

Po krátké zastávce na kafko ve stínu stromů kavárensko-cukrárenské zahrádky vyrážím k nádraží a po zelené značce mířím do Dobré Vody. Následuje Milíčovský les, přírodní památka vyhlášená už v roce 1988 na ochranu významných lesních a mokřadních společenstev rostlin a živočichů. Z celkové rozlohy 82 ha zaujímá 75 hektarů les, složený především z dubů, habrů a jen málo smrků. V Kateřinkách opouštím značku a za bedlivého pročítání propozic se proplétám ulicemi mezi paneláky a vilovou čtvrtí se dostávám ke kontrole v hospodě Na Rychtě. Po razítku (a jednom pivku) si podle předem připraveného plánu dělám krátkou odbočku k Chodovské tvrzi. Jde o patrový objekt kruhového půdorysu s arkádami na nádvoří, který je na severu přerušen nálevkovitě se rozevírajícím vstupem. Stojí na svém místě po dlouhá staletí, ovšem kdysi to  bylo daleko za Prahou, zatímco dnes ji obklopují paneláky Jižního Města a hukot nedaleké dálnice D1.

Historie této někdejší vodní tvrze sahá až k roku 1185, kdy byla majetkem vyšehradské kapituly. Její stavitel není známý, množství pozdějších majitelů však ano. Mezi těmi významnějšími byli Michnové z Vacínova či Leopold Caretto-Millesimo, který tvrz zpustošenou za třicetileté války v roce 1665 koupil a roku 1676 prodal řádu benediktinů. Ti ji v letech 1687–1697 podstatně přestavěli a dali jí podobu barokního zámečku. V 19. století byly doplněny klasicistní arkády a byla stržena původní severní věž. V roce 1923 zakoupilo celý areál město Praha, v roce 1953 se stal součástí Státního statku Praha a později JZD. Tak jako v mnoha jiných případech, dostal se do havarijního stavu, a když se koncem 60. let minulého století začalo stavět Jižní Město, byl chodovský hospodářský dvůr zbourán a namále měla i tvrz. Měla však štěstí, dočkala se rekonstrukce a nyní slouží jako kulturní dům a obřadní síň Prahy 11. Sídlí zde galerie zaměřená na mladé současné umění a pořádají se tu komorní koncerty vážné hudby.

Po můstku se dostávám přes dálnici a kolem obchodního centra Chodov přicházím na okraj Kunratického lesa. Zde se přestávám řídit propozicemi, protože pořadatelé netuší, že jsem zde poprvé a tudíž chci vidět zříceninu Nového hradu. Kunratický les je souvisle zalesněná 300 ha velká plocha využívaná Pražáky především ke krátkodobé relaxaci. Udržované lesní cesty slouží pěším i cykloturistům a potkáte tu i hodně běžců. V jihovýchodní části lesa se vždy v listopadu běhá Velká kunratická, běžecký přespolní závod charakteristický třemi prudkými stoupáními a třemi přeběhy Kunratického potoka.

Nový hrad si jako svou poslední hradní novostavbu založil král Václav IV. a  získal tak okázalé sídlo, kam se mohl uchýlit z neklidné Prahy. Stavba započala v roce 1411 a král zde pobýval už o rok později a v roce 1419 zde i zemřel. 31. prosince 1420 hrad oblehla pražská husitská vojska, která si zde zřídila doposud unikátně dochovaný obléhací tábor. 25. ledna 1421 se posádka střelbou těžce poškozeného hrad u vzdala husitům a o dva dny později byl hrad vypálen. Zřícenina, do níž byla v baroku vestavěna malá kaple a myslivna, se velmi dobře dochovala až do 19. století, kdy byla částečně poškozena lomem. Pro pražské romantiky se stala velmi oblíbeným výletním cílem, a tak v roce 1881 nechal majitel kunratického panství vysoké zdi zbořit, aby nepřitahovaly návštěvníky, kteří plaší v jejich okolí zvěř. V letech 1928–1929 byl hrad archeologicky zkoumán, ale práce i následnou konzervaci přerušila hospodářská krize a značná část vykopaných zdí a detailů posléze zanikla.

Od hradu, na němž znovu probíhají záchranné práce, sestupuji po žluté značce, která mě záhy přivádí do restaurace Na tý louce zelený, kde je cíl pochodu.