Na kolech mezi Vídní a Bratislavou

Cykloturistika podél Dunaje s návštěvou hlavních měst Rakouska a Slovenska a Neziderského jezera.

Vyjíždíme po sedmé hodině, každé auto jednotlivě. Jedeme po dálnici se zastávkou na česko-slovenské hranici, abychom si zakoupili dálniční známku. V Bratislavě přejíždíme po dálničním mostě Lafranconi Dunaj a hned za ním odbočujeme vpravo na E65 směrem na Vídeň. Po patnácti kilometrech je před námi Petronell-Carnuntum, cíl naší cesty. Podjíždíme most, po němž vede silniční obchvat a hned za železničním přejezdem je vjezd do kempu. 

Je malý, travnatý, s několika stromy a přiléhá k němu tenisová hala s malou restaurací. K dispozici je jedno WC a čtyři sprchy pro muže a totéž pro ženy, což se mnohým z naší šestadvacetičlenné skupiny zdá nedostačující, zvláště nebudeme-li v kempu sami. Stavíme stany a brzy poté nasedáme na kola.

Chybí jenom fotografka

Jedeme po místní silnici přes Bad Deutsch-Altenburg do Hainburgu a dál přes Wolfsthal, Berg, Edelstal, a Prellenkirchen. 

Poslední část vede po šotolinové cyklostezce, v mapě označené jako Grenz-Radroute. V jemném štěrku se nejede nic moc, navíc proti nám občas vyrazí traktor s vlekem, takže se práší až hrůza.

Po návratu do kempu se ještě jedeme podívat po městečku, ale nejprve hledáme Heidentor, Pohanskou bránu, která je hlavním symbolem Archeologického parku Carnuntum. Nachází se v polích na okraji obce a patří mezi nejstarší kamenné stavby severně od Alp.

Čtrnáct metrů vysoká brána o dvou pilířích, které ovšem původně byly čtyři, představuje triumfální oblouk, jenž vévodí celému okolí již od poloviny 4. století, kdy byl zbudován na počest císaře Konstantina II.

Archeologický park Carnuntum se rozkládá na katastrech dnešních obcí Petronell a Bad Deutsch-Altenburg a patří mezi největší památky svého druhu v Evropě. Je rozdělený na tři samostatné části: Muzeum pod širým nebem Petronell, Amfiteátr Bad Deutsch-Altenburg a Muzeum Carnuntunum v Bad Deutsch-Alenburgu.

Slavná éra římského města Carnuntum se začala psát v roce 6 n. l., kdy se na břehu Dunaje usadily elitní oddíly XV. římské legie pod vedením pozdějšího císaře Tiberia. Jejich vojenská přítomnost zajišťovala bezpečnost tohoto strategicky důležitého místa na křižovatce dvou obchodních cest – Jantarové stezky a Podunajské cesty. V blízkosti vojenského tábora, na území obce Petronell, časem vyrostlo pohraniční civilní město Carnuntum. To se postupně vyvinulo až na hlavní město provincie Horní Panonie (od roku 106) a na jedno z nejvýznamnějších v celé říši. Jeho důležitost ostatně dokládají časté návštěvy římských císařů a konání významných politických akcí mezinárodního významu. V letech 172-174 sem například císař Marcus Aurelius (121–180) přesunul hlavní stan za jeho válek s Germány a Sarmaty a užíval zde svoji osobní rezidenci a v roce 308 se tu setkali spolucísařové Licinius, Galerius a Konstantin, aby za předsednictví císaře Diokleciána (asi 235– 316) vyřešili otázku nástupnictví v římské říši. Metropole plnila rovněž široko daleko nejvýznamnější úlohu centra obchodu a řemesla. Není divu, že bohatství města se projevilo taktéž na jeho velikosti: v časech největšího rozkvětu ve 2. století se rozkládalo na ploše asi deseti kilometrů čtverečních a mělo přes 50 000 obyvatel, což bylo tehdy už pořádné velkoměsto. Konec římské správy v Horní Panonii na sklonku 4. století však znamenal i nenávratný pád Carnunta. Rozvaliny kdysi výstavného města posloužily v následujících dobách obyvatelům z celého okolí jako ideální materiál na stavby obydlí a církvi na budování prvních svatostánků. Co se nestačilo rozebrat, přikryla časem vrstva hlíny z četných záplav nedalekého Dunaje, jež zakonzervovala na dlouhá staletí půdorysy staveb i předměty a umožnila tak s odstupem doby poznat vyspělost antické kultury bydlení a každodenního života tehdejších obyvatel. První odborný archeologický průzkum zde proběhl v roce 1885 a pokračuje nepřetržitě dodnes.

V Petronellu se nachází Freilichtmuseum, Muzeum pod širým nebem, kde dlážděné ulice lemují zakonzervované základy domů, paláců a špitálů. Některé z nich se dočkaly po téměř dvou tisícovkách let svého znovuzrození, když byly pomocí nejmodernějších vědeckých propočtů vystavěny do někdejší podoby na dochovaných základech, navíc stejnými postupy, kterými byly postaveny původní originály.

V městečku fotím barokní dům z druhé poloviny 18. století, v němž se patrně vybíralo mýto, mýtního panáka z někdejší mýtní brány a mohutný trojboký sloup Nejsvětější Trojice od sochaře Giovanni Giulianiho, který nechal zřídit hrabě von Abensperg und Traun v roce 1700. Ujeli jsme 43 km.

Navečer řádí komáři, jejich krvežíznivé nájezdy kulminují mezi 21. a 22. hodinou. Zkoušíme, zda nám pomůže přežít slivovice a písnička „Komáři se ženili, bzum, bzum, ženili, kapku vína neměli, bzum, bzum, neměli.“ A skutečně – ve 22 hodin jako když utne, a to pravidelně každý den.

Ve středu v devět hodin vyrážíme do Vídně. Stejnou cestou jako včera jedeme do Bad Deutsch-Altenburgu, ale už si dáváme pozor, abychom neminuli odbočku vlevo a nejeli po hlavní silnici. Projíždíme podél rozlehlého parku a vpravo míjíme působivou budovu vystavěnou podle projektu proslulého architekta Friedricha Ohmana ve stylu římské vily. V roce 1904 v ní bylo samotným císařem Františkem Josefem I. slavnostně otevřeno Muzeum Carnuntinum shromažďující nejzajímavější a nejcennější nálezy z okolí, jako šperky, mince, zbraně, sochy či kultovní předměty.

Projíždíme kolem starého kamenolomu, nad nímž se vypíná zajímavý kostel, a najíždíme na most přes Dunaj. 

Za ním už nás čeká Donauradweg, Podunajská cyklostezka, vedoucí po náspu podél levého břehu Dunaje. Z větší části je šotolinová a vede takřka stále rovně, jako když střelí. 

Občasným zpestřením je jen výskyt slepých ramen a pak Hermis Radlertreff, sympatická hospůdka s mnoha slunečníky vyloženě pro cyklisty. Půllitr točeného schwechtského piva přijde na tři eura.

Wien, Vídeň, je hlavní město Rakouské spolkové republiky a jednou z jejích devíti spolkových zemí. Je rozdělena na 23 okresů, má 1,7 milionu obyvatel a její historické centrum bylo v roce 2011 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Její historie sahá až k dávné keltské osadě, kterou Římané změnili v opevněný vojenský tábor Vindobona. Habsburkové vládli Vídni a Rakousku od roku 1270 (a od roku 1526 až do roku 1918 i českým zemím).

Na okraji Vídně projíždíme kolem obrovského areálu OMV s množstvím zásobníků na ropu, pokračujeme kolem nudistické pláže na břehu Dunajského kanálu a po mostě přijíždíme na Donauinsel, Dunajský ostrov. 

Napříč ostrovem vede cyklostezka, která nás přivádí na, most, za nímž se rozkládá Prater, Prátr, vyhlášený vídeňský zábavní park se spoustou atrakcí. Vznikl už za císaře Josefa II. v místě bývalé císařské bažantnice a jeho název pochází z latinského pratum, což znamená louku. Do výše ční pomalu se otáčející Obří kolo, Riesenrad, nejznámější vídeňská atrakce. Je z roku 1897, má průměr takřka 65 metrů a za války přišlo o polovinu kabin.

Většina z naší party zde zůstává, šest nás pokračuje po Hauptalee, Hlavní aleji, do víru velkoměsta. Po perfektně vyznačených stezkách pro cyklisty se pohodlně dostáváme až do nejstarší části vnitřního města, která si zachovala středověký charakter se spletí uliček, průchodů i prostorných náměstí. Nemáme však času nazbyt, navíc po pěší zóně vedeme kola, a tak se musíme spokojit s procházkou po pěší zóně Graben, česky Příkopy, zosobňující jednu z nejmódnějších nákupních oblastí Vídně s mnoha krásnými budovami. Od náhodného chodce se necháváme zvěčnit u kašny sv. Leopolda, v pozadí je vidět impozantní barokní morový sloup, Pestsäule, nebo také Dreifaltigkeitssäule, Sloup Nejsvětější Trojice. Je to nejimpozantnější barokní morový sloup, který nechal po epidemii moru v roce 1679 postavit císař Leopold I.

Zabočujeme do úzké uličky Dorotheergasse, protože mým cílem je dopřát kamarádům návštěvu Café Hawelka, proslulé kavárny, která se dostala i do průvodců po Vídni a její alespoň krátká návštěva je téměř povinná. Leopold Hawelka, jehož otec byl švec a pocházel z Čech, si zde v roce 1939 pronajal zkrachovalé Café Ludwig, ale za pár měsíců vypukla druhá světová válka, kavárnu musel zavřít a narukovat do Hitlerovy armády. V prosinci 1945 kavárnu znovu otevřel a od té doby, i když občas o rekonstrukci interiéru uvažoval, nikdy ji nerealizoval! Jako by se zde zastavil čas, ponoříte se do jiného světa, bohémského se špetkou melancholie i romantiky, vzdáleného od hluku a stresu. V minulosti si atmosféru této kavárny vychutnávali například spisovatel Günter Grass, dramatik Arthur Miller, výtvarník Andy Warhol či „bláznivý“ architekt Friedensreich Hundertwasser, časem se pochopitelně klientela změnila a začalo sem zacházet čím dál více turistů, studentů a umělců z celého světa. Že je tady příjemně a útulno, jsem poznal před pár lety při návštěvě předvánoční Vídně. Tehdy ještě na své židli u dveří seděl elegantní bělovlasý pán v košili s vestičkou – Leopold Hawelka (*1911) – sledoval dění v kavárně, občas poklábosil s hosty a při žádosti o společné foto ochotně a trpělivě pózoval. Zemřel ke konci roku 2011 ve věku 100 let.

Dnes je však horký letní den a máme s sebou kola, takže se usazujeme v předzahrádce pod velkými slunečníky. Objednávat si espreso považuji v této kavárně za hřích, a tak si nechávám přinést mocca, což se kupodivu při pozdějším placení nijak významně neprojeví.

Z kavárny se vracíme na Příkopy a míříme ke katedrále sv. Štěpána, Stephansdom. Stojí v samém srdci Vídně a její 137 metrů vysoká věž mu samozřejmě dominuje. Střecha katedrály je pokryta téměř čtvrtmiliónem glazovaných tašek. Ke konci druhé světové války byla poškozena a následně pečlivě zrestaurována. Kostel stojí na tomto místě již více než 800 let, ovšem jen něco málo zbylo z původního románského kostela ze 13. století. Gotická loď, chór a boční kaple jsou výsledkem přestaveb ve 14. a 15. století a některé přístavky jsou v barokním slohu.

Vracíme k Prátru a stejnou cestou jako dopoledne jedeme podél Dunaje. 

Opět se zastavujeme na jedno pivko v Hermis Radlertreff a na křižovatce nedaleko městečka Orth an der Donau odbočujeme k přívozu. Převozník na nás mává, ať sjedeme na loď, že hned poplujeme. Platíme po 4,5 eura, uděláme fotku a za chvíli nás 115 koní ukrytých v motoru hbitě převáží na pravý břeh.

Nečekaně prudké stoupání nás přivádí do vsi Haslau an der Donau, odkud pokračujeme podél silnice po cyklostezce Nautur-Wein Radroute na okraj Regelsbrunnu. Původní záměr nechat si natočit vodu v prvním domku se rychle mění s poznáním, že jde o malou hospůdku... Po krátkém odpočinku nás čeká už jen pár kilometrů po prašné cyklostezce mezi poli. Větrných elektráren není nikdy dost, říkají si patrně Rakušáci, a směle staví další a další:

Přijíždíme k Pohanské bráně, kterou jsme včera nedočkavě navštívili a od níž to je do kempu co by kamenem hodil a zbytek dojel na kole. Ujeli jsme 108 km.

Na čtvrtek jsme si naplánovali návštěvu Bratislavy, další metropole na Dunaji. Jedeme opět na most v Bad Deutsch-Altenburgu a hned za ním odbočujeme doprava a pokračujeme po náspu se značkou zákaz vjezdu. Vycházím z toho, že je tu zapomenutá z doby nedávné povodně, neboť i jinde jsme viděli upozornění Hochwasser, ale za svoji opovážlivost jsem záhy potrestán. Zadní kolo je prázdné a klíč „patnáctku“ na matice nemám nejen já, ale ani ostatní. Naštěstí pomohou kombinačky, i když mají krátké čelisti, takže nejdou rozevřít tolik, kolik by bylo potřeba.

Po čtvrthodince pokračujeme v cestě a dostáváme se na regulérní cyklostezku. Míjíme zámek Hof, jeden z největších barokních komplexů tohoto typu v Evropě, a zastavujeme na mostě, kam za námi přijíždějí ti, kteří nejeli po zakázané cestě, ale spořádaně oklikou přes Engelhartstetten.

Most přes řeku Moravu existoval v těchto místech už v době vlády Marie Terezie. V roce 1771 byl postaven kamenný obloukový most, který v roce 1809 zničily plovoucí kry. V roce 1813 byl postaven nový most, odpálený ve válečném roce 1866. Další most v roce 1880 opět zničily kry a od té doby zůstaly oba břehy Moravy bez mostu. Až v roce 2011 díky přeshraniční spolupráci bratislavské městské části Devínska Nová Ves s rakouským městečkem Engelhatrstetten došlo na místě starého mostu k výstavbě Mostu přátelství. Jedná se o cyklomost, jehož základní kámen byl položen v září 2011 a k uvedení do provozu došlo o rok později.

Před námi se na vysokém bradle, které ční přímo nad ústím řeky Moravy do Dunaje, tyčí Devín, nejstarší historicky doložený hrad na území Slovenska. Osídlení jeho prostoru je skutečně dávné, už v pozdní době kamenné, v eneolitu lidem s kulturou kanelované keramiky, po něm ilyrsko-panonskými kmeny, Bóji, ve 2. století n. l. Římany a nakonec Slovany. Nejstarší části obnovených hradních ruin pocházejí z římského období. Archeologové zde odkryli zbytky římské vojenské stanice a zemního valu ze 4. stol. n. l. V období Velké Moravy zde stálo významné hradiště, jehož součástí byl kamenný kostel z 9. stol., jehož základy se našly v dolní části hradu. Později zde vznikl kamenný hrad budovaný po etapách od 13. až do 16. století, přičemž podstatná část jeho výstavby se uskutečnila až v gotice. V 18. století se začal rozpadat a v roce 1809 jej napoleonští vojáci vyhodili do vzduchu.

Po krátkém odpočinku pod zříceninou Devínu projíždíme pod tzv. Panenskou vežou a pokračujeme podél Devínského ramena Dunaje po Devínské cestě, do Bratislavy, hlavního města Slovenska. Dnes má 462 000 obyvatel, ale v roce 1900 to bylo jen 65 000, v roce 1927 už 128 000. V roce 1946 byly připojeny obce Devín, Dúbravka, Lamač, Petržalka, Prievoz, Rača a Vajnory a ve druhé polovině minulého století vyrostla obrovská sídliště jako Petržalka, Karlova Ves a další.

Podjíždíme most Lafranconi a po nábřeží se blížíme k mostu SNP s dvojicí mohutných pylonů a vyhlídkovou kavárnou Bystrica. Stojí zde od roku 1973.

Za mostem sesedáme z kol a procházíme kolem gotického dómu sv. Martina, v letech 1563-1830 korunovačního kostela uherských králů. Michalskou ulicí pokračujeme k Michalské bráně, jediné zachované gotické bráně městského opevnění ze 14. století. Horní osmiboká část věže je z 16. století, barokní střecha se sochou sv. Michala z roku 1758.

Po odpočinku na náměstí SNP s památníkem Slovenského národního povstání od Jána Kulicha, odhaleným 30. srpna 1974 při příležitosti 30. výročí SNP, se vydáváme hledat Čumila.

Čumil je jednou z nejznámějších soch v Bratislavě a jednou z největších atrakcí v jejím centru. Je to bronzová socha, jejímž autorem je Viktor Hulík. Na křižovatce ulic Laurinská, Panská a Rybárska brána byla osazena 26. července 1997 a od té doby je jednou z nejfotografovanějších soch v Bratislavě.

Krátce se ještě zastavujeme před Slovenským národním divadlem, romantickou budovou v novorenesančním slohu postavenou roku 1886 podle projektu architektů F. Fellnera a H. Helmerana, 

a pak projíždíme po nábřeží kolem Slovenské národní galerie. Z původní čtyřhranné barokní stavby z let 1759–1763, která byla původně tereziánskými kasárnami, byla při regulaci Dunaje ve 40. letech 20. století přední část asanována a na přelomu 60. a 70. let nahrazena novostavbou. 

Po mostu Lafranconi přejíždíme na pravý břeh Dunaje a známou cestou přes Berg, Edelstal a Prellenkirchen se vracíme do kempu. Defekt tentokrát potkal Jardu N. Ujeli jsme 73 km.

Ve čtvrtek jedeme k Neziderskému jezeru. Vyrážíme jako obvykle v devět hodin, ale už po pěti kilometrech stojíme – Jarda M. má prázdné zadní kolo. Kluci jsou už sehraní mechanici, a tak jim jde práce pěkně od ruky. Kvůli špatnému ventilku se však musí ještě jednou vyměnit duše.

Mezi zajímavosti spatřené cestou patří rodný dům hudebního skladatele Josepha Haydna (*31. 3. 1732) v Rohrau, prosté venkovské stavení s rákosovou střechou. Jeho otec Matthias byl kolářem, matka Anna Maria (rozená Kollerová) sloužila jako kuchařka na zámku hraběte Harracha. Hudba a zpěv byly důležitou součástí Haydnova rodinného zázemí. Haydnovo dílo je velmi rozsáhlé, zahrnuje 1195 skladeb (konkrétně 108 symfonií, 65 dalších orchestrálních skladeb, 707 komorních děl, 101 skladeb pro sólový nástroj, 25 oper, 88 sborů a 101 písní). Haydn je považován za otce klasické symfonie a je i autorem původní rakouské a současné německé státní hymny.

Přejíždíme dálnici A4 a zastavujeme na náměstí v městě Bruck an der Leitha. V íčku dostáváme podrobnou mapu i radu na cestu, přesto ještě ve městě malinko zabloudíme a musíme se o jednu křižovatku vrátit. Jedeme na Parndorf a přijíždíme do města Neusiedl am See. Na okraji zastavujeme u Eurosparu, doplňujeme zásoby a obědváme. Z kopce sjíždíme k Neziderskému jezeru. Neusiedler See, jak říkají Rakušané, je vedle Balatonu jediné velké stepní jezero v Evropě. Je dlouhé 36 km, šířka se pohybuje v rozmezí 6 až 12 km, plocha vodní hladiny je přibližně 315 km², z toho 240 km² leží v Rakousku a 75 km² v Maďarsku. Maximální hloubka jezera je 1,8 metru, průměrná hladina kolísá mezi 0,6 a 0,8 m. Přítok do jezera zajišťují z 80 % podzemní prameny a z 20 % malá říčka Wulka. Rákosový pás, který jezero obklopuje, je díky převládajícím severozápadním větrům na východním břehu užší než na západním.

Zajíždíme až na vyhlídkové molo a teprve až když se vracíme ke kolům, vidíme, kde jsme je zaparkovali:

Jedeme po východním břehu, který je v těchto místech zarostlý rákosím i křovím, takže vodní plochu nelze ani zahlédnout, ale s přibývajícími kilometry se to lepší. V Podersdorfu, který jediný leží v bezrákosovém dvoukilometrovém pásu, zastavujeme na kafko s tím, že dál – jak jsme ostatně předpokládali – už s časových důvodů nemůžeme.

Odjíždíme do městečka Gols, a když studujeme mapu, zastavuje protijedoucí dodávka řidič a ptá se, zda potřebujeme poradit. Naši plánovanou trasu zavrhuje, protože je na ní více šotoliny než asfaltu a množství větrných elektráren a radí, abychom jeli na Weiden a dál stejnou cestou, jako jsme dopoledne přijeli.

V sobotu ráno bouráme stany. Nijak zvlášť nepospícháme, což se nám záhy lehce vymstí, protože začíná pršet. Naštěstí to netrvá dlouho, jde jen o to, že doma budeme muset stany nechat vyschnout.