Na zříceninu hradu Šelmberk

Na krátkou, zhruba desetikilometrovou vycházku se vydáváme z Mladé Vožice, městečka s 2 700 obyvateli, ležícího na rozhraní krajů Vysočina, Jihočeského a Středočeského.

Do historie vstoupila Mladá Vožice na počátku husitských válek. Zdejší hrad byl vystavěn v druhé polovině 13. století, když chýnovský hrad, do té doby správní středisko kraje, byl převeden do majetku pražských biskupů. Vzniku a rozvoji podhradí, které se poprvé připomíná v roce 1318, napomáhaly zlaté a stříbrné doly v okolí. Po vypuknutí husitské revoluce se držitelé hradu Vožice, Materna a jeho bratr Kryštof z Ronova, postavili na stranu krále Zikmunda, a když pak po bitvě u Sudoměře (25. března 1420) Mikeš Divůček z Jemniště na ústupu obsadil se svou jízdou Vožici, Jan Žižka ji 5. dubna 1420 časně zrána  přepadl a zapálil. Po pětidenním obléhání dobyl i hrad a rovněž jej spálil. Materna však hrad opravil a podnikal z něho výpady do okolí, a tak jej v září 1425 husitské vojsko pod velením táborského hejtmana Jana Hvězdy z Vícemilic znovu oblehlo. Materna se po pětitýdenním marném očekávání pomoci od krále Zikmunda vzdal a hejtman Hvězda, při obléhání smrtelně zraněný, většinu zajaté posádky propustil na svobodu. V roce 1426 husitská posádka hrad opustila, ten byl rozbořen a nikdy již nebyl obnoven.

Na místě zříceného hradu dal roku 1646 tehdejší majitel vožického panství Kryštof Karel Voračický z Paběnic vystavět kapli oválného půdorysu, zasvěcenou Nanebevzetí Panny Marie. Ke stavbě bylo použito kamene ze zříceniny hradu. V roce 1827, při přestavbě kaple a úpravě jejího okolí, zmizely poslední stopy po někdejším pevném královském hradu, jehož zříceniny spatřil Bohuslav Balbín ještě v roce 1681.

Naše první kroky míří právě ke zmíněné kapli, ale ještě předtím se trochu rozhlížíme po náměstí. 

Auto necháváme na parkovišti nedaleko sochy sv. Václava od Antonína Poppa a přímo před rodným domem historika Augusta Sedláčka (1843–1926), známého českého historika, heraldika, sfragistika a genealoga, který přípravou svého monumentálního patnáctidílného díla Hrady, zámky a tvrze království Českého strávil přes dvacet let. Dodejme, že z nakladatelských důvodů vycházelo po celý jeho život a bylo dovydáno teprve posmrtně.

Naproti stojí barokní kostel sv. Martina, vybudovaný v letech 1764–1797 na místě původní stavby z 2. poloviny 16. století, a v jeho sousedství hranolová zvonice, jedna z nejstarších zdejších staveb. O jejím vzniku existují dnes již jenom dohady. Pravděpodobnou příčinou bylo zboření hradu, čímž Vožice přišla o strážní místo, z něhož by mohla být varována před blížícím se nebezpečím, hlavně požárem. Proto byla na vyvýšené místo uprostřed města postavena věžovitá stavba – hláska. Aby byla využita celá stavba, bylo v jejím přízemí skladiště soli, jejíž prodej povolil městu v roce 1581 Michal Španovský z Lisova, nejvyšší písaře Království českého, ním byly radní síň a městské vězení a teprve nahoře byly místnosti pro strážného.

Za Španovského byl také v Mladé Vožici postaven renesanční zámek.  V roce 1603 ho koupil Jan Bernhart Fünkfirchen, který byl za vzpouru proti císaři potrestán ztrátou majetku a zámek získal císařský generál don Baltazar de Marradas. Už roku 1629 jej prodal Veronice Přehořovské z Dlouhé Vsi a od ní jej roku 1678 získal František Ferdinand Küenburg. Ten zde založil významnou knihovnu, doplňovanou po dalších 150 let jeho potomky. Za Küenburgů byl zámek přestavěn do dnešní barokní podoby. V sedmileté válce (1756–1763) byl v zámku umístěn c. k. vojenský špitál. Ve 2. světové válce se Jiří Küenburg přidal k německé NSDAP, a tak již 30. března 1939 zavlál nad vožickým zámkem prapor s hákovým křížem. V polovině března 1945 odjel do rakouského Salcburku, odkud se již nikdy do Čech nevrátil. Jeho zámek byl v roce 1946 zkonfiskován a tím skončilo více než 250 let vlády rodu Küenburgů v Mladé Vožici. V roce 1945 byl zámek znárodněn a byl v něm umístěn podnik KOH-I-NOOR.  Dnes je jeho stav – i vlivem nepodařených restitucí – v žalostném stavu. Knihovna byla v roce 1947 odvezena do Jemniště a později do Veltrus. V letech 1955–1957 byla provedena její katalogizace a v roce 1958 instalována v Muzeu knihy ve Žďáru nad Sázavou. V tu dobu knihovna měla 6196 svazků, z toho 92 jich bylo v rukopisech.

Náměstí opouštíme po červené značce, která kolem fary stoupá k již zmíněné kapli Nanebevzetí Panny Marie. 

Širší pěšina, na níž jsou zastávky křížové cesty, vede úbočím kopce k východnímu prostranství pod kaplí, kde jsou tři velké kříže, k vlastní kapli se však stoupá od západu po 32 kamenných schodech. Od jara do podzimu, každou čtvrtou neděli, se zde konávaly pobožnosti. Největší shromáždění zde bývalo o Velikonocích, v noci ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek, kdy se tu sešlo několik set lidí, kteří strávili tuto noc na modlitbách a při zpěvu nábožných písní. O založení kaple existuje zmínka v latinských zápiscích faráře Mikuláše Ignáce Moštenského: „Nad městem Mladá Vožicí jest kaple Nanebevzetí P. Marie, dle nařízení a předpisů nebožtíka uroz. P. Jana Šťastného Přehořovského z Kvasejovic umírajícího r. 1639 zamyšlená, kterouž poslední vůli provedl syn jeho uroz. P. Krištof Přehořovský z Kvasejovic r. 1642. [...] Mikuláš Moštěnský s velkou námahou dal příkop z hloubí výšky člověka zemí a kamením zasypati, skálu vadící vylámati a odstraniti, více než 200 vozů dobré země navésti, šest lip okolo zasázeti a rovinu kolem schodů kaple zříditi, to vše k věčné paměti královny na nebe vzaté.“ Jak šel čas, kaple pomalu chátrala. O její obnovení se postaral až hrabě Karel z Küenburgu a dal v ní také také upravit hrobku pro sebe (†1832) a svoji choť, která zemřela roku 1824 ve 39 letech. Zároveň nechal upravit celý vrch, vybudovat cestičky a úbočí osázet křovinami. V roce 1827 byla ke kapli přistavena obdélná loď, která byla položena o několik stupňů níže. Větší oprava kaple se uskutečnila v roce 1930, ale od 50. let (zákonitě) opět chátrala, opěrné kamenné zdi byly narušeny, venkovní přístupové schodiště se místy propadlo, opadala omítka a narušení neunikla ani střešní krytina. Naštěstí v roce 1995 vzniklo Sdružení občanů Mladovožicka a kaple byla zachráněna. V roce 2001 byla také opravena křížová cesta, obrazy namaloval malíř Karel Smetana z Janova.

Z vrchu, kterému se dodnes říká Hrad, sestupujeme po červené značce, která nějakou dobu vede společně s modrou. Lesem zanedlouho přicházíme ke zřícenině hradu Šelmberk.

Na skalnatém ostrohu nad údolím řeky Blanice jej založil mocný rod Buziců s erbem černé sviní hlavy ve zlatém poli a podle názvu hradu pak místní větev tohoto staročeského rodu přijala jméno „ze Šelmberka“. Poprvé je hrad doložen roku 1318, v 15. i 16. století se tu vystřídali různí majitelé, především z řad místní šlechty. V první polovině 16. století, nejspíše za Michala Španovského, proběhla renesanční přestavba, při níž kromě úprav starých částí vznikla v čele jádra nová zámecká budova, jejíž jedno křídlo podél přístupové cesty překročilo i příkop. Za třicetileté války byl hrad opuštěn, zdivo se sesulo a v 18. století bylo postupně rozebráno na stavby v okolních vsích. Od roku 1678 náležel pustý hrad Küenburgům a koncem 18. a počátkem 19. století jej Leopold Küenburg (1742–1812) nechal upravit do romantické podoby. Bergfritová věž, původně přístupná ze sousedního paláce padacím mostem v úrovni prvního patra, tehdy získala nový vchod, dřevěné schodiště a v jejím nejvyšším patře vznikla okrouhlá místnost s osmi okny. Kolem zříceniny zřídil oboru a na prostranství před hradem nechal postavit klasicistní zámeček nazývaný Myslivna.

Dodnes se Šelmberk díky své 28 metrů vysoké válcovité věži s šestnáctizubým cimbuřím nepřehlédnutelně tyčí nad okolními lesy a  veřejnosti slouží jako rozhledna. Kromě ní se zachovaly pouze zbytky zdiva gotického a renesančního paláce včetně několika místností s valeným klenutím.

Výhled z věže, v pozadí Velký Blaník

V podhradí je vybudováno historicko-řemeslně-vzdělávací centrum pro děti a mládež, v němž se mohou seznámit s postupem pečení chleba, výrobou keramiky nebo kováním, ale také třeba s lukostřelbou či středověkými tanci.

Kolem myslivny se sice vracíme na přístupovou cestu a na radu místního znalce odbočujeme ke zbytkům vjezdu do rozsáhlé obory. Mírným svahem sestupujeme k Novodvorskému potoku a po jeho překročení pokračujeme lesem cestou ve svahu podél jeho toku k Šelmberskému mlýnu. První zmínka o jeho existenci pochází z 80. let 16. století, kdy tu je připomínán mlynář Adam. V dalších stoletích se tu vystřídalo více mlynářských rodů, které se zapsaly více nebo méně do jeho historie. Zprvu byla mlýnská kola poháněna vodou z potoka, ta však pro plynulý chod mlýnu nestačila, proto byl zbudován náhon z říčky Blanice. V pozdějších dobách vznikla při mlýnici vodní pila, takzvaný katr, který zpracovával dříví z okolních lesů. Na rozdíl od mlýnského složení na obilí byl tento katr poháněn vrchním náhonem. 

K další cestě bychom měli využít naučnou stezku Kolem hradu Šelmberk, ale opakuje se historie z minulého výletu v Počátkách (viz http://jardavala.blogspot.cz/2013/07/

hrackobrani.html) – stezka není v terénu vyznačena, jenom na několika místech jsou tabule s vlastivědným textem. 

Šlapeme po náspu mezi mlýnským náhonem a říčkou Blanicí, která pramení na severním svahu nedalekého vrchu Batkovy (724 m n. m.) a po 44 kilometrech se u Českého Šternberka vlévá do Sázavy. Brzy přicházíme na modrou turistickou značku, která se nás přivádí do Mladé Vožice.