sobota 10. června 2017

DP Stezkou Bohumila Hrabala

Když už jsme se zúčastnili akce Hrabalovo Kersko, proč bychom se nemohli vydat na turistický pochod Stezkou Bohumila Hrabala?

Z vlaku vystupuje v Kostomlatech nad Labem, kde je přímo před nádražní budovou start pochodu. 


Pamětní cedule odhalená 6. prosince 2014 při příležitosti 100. výročí narození Bohumila Hrabala připomíná, že koncem druhé světové války zde působil jako výpravčí a své zážitky poté zpracoval v próze Ostře sledované vlaky. Byla vydaná v roce 1965 a o rok později zfilmovaná Hrabalovým dvorním režisérem Jiřím Menzelem s Václavem Neckářem v hlavní roli Miloše Hrmy. O další dva roky později získal snímek ocenění Oskar za nejlepší zahraniční film a ve stejné kategorii byl nominován i na Zlatý globus. 
Název obce je patrně odvozen od tradice vaření mýdla, což potvrzuje i existence nedalekého hradu Mydlovar, založeného zřejmě již v první polovině 13. století. Vystřídal řadu majitelů, přibližně v polovině 16. století přestal být obýván a zpustl. Do současnosti se dochovaly jen nepatrné zbytky obvodového zdiva, valů a příkopů.
Kostomlaty opouštíme po silnici vedoucí do Lysé nad Labem. Míjíme pozdně barokní kostel sv. Bartoloměje se samostatně stojící zděnou zvonicí a spolu se žlutou turistickou značkou odbočujeme doleva na polní cestu. Procházíme kolem hájovny a lesem se dostáváme k chatě trampské osady El Paso, kde máme samokontrolu.
Pokračujeme k rozcestníku, kde žlutou značku měníme za modrou. Kdybychom šli po ní doprava, dostali bychom se ke zmíněné ruině Mydlovaru, naše trasa však vede doleva a záhy se zastavujeme u soutoku řeky Labe a říčky Vlkavy
Zajímavostí je, že místními obyvateli je říčka nazývána Doubrava. Délka jejího toku činí 35,6 km a spád pouhých 77 metrů, neboť se jedná o nížinnou řeku, která je po délce toku regulována několika stavidly. 
Zakrátko vítáme možnost zastavit se u malé osvěžovny a posedět se čtyřmi turky (ano, malé písmeno t není překlep). Další cesta vede stále po pravém břehu Labe a teprve před zdymadlem Kostomlátky odbočuje do stejnojmenné vsi, kde v Obecní hospůdce máme další kontrolu. 
Neodmítneme možnost posedět ve venkovní zahrádce a okusit pivo, které se sice jmenuje Postřižinské, ale vaří jej v Nymburku. Nebo v Nymburce, jak říkají místní. 
Cestou mezi ploty se znovu vracíme k Labi a pokračujeme po cyklostezce, která se až na okraji Drahelic mění z polní cesty v úzkou asfaltku. Vzpomínám, jak jsme v Drahelicích, které jsou dnes předměstím Nymburka, před mnoha lety navštívili hospodu, jejíž majitel se nebál a nestyděl umístit nad její vchod velký, na fošně vyvedený nápis V prdeli. Jak chlapi odpovídali manželkám na dotaz, kde tak dlouho byli, nevím...
Cyklostezka nakrátko odbočuje od Labe a vyhýbá se jednak průmyslovému objektu a jednak zdejší brownfield lokalitě. Tak se nazývají dříve využívané a později opuštěné haly a tovární komplexy, pro jejichž další provoz je často překážkou ekologická zátěž nebo nevyjasněné vlastnické vztahy. Konkrétně zde se jedná o rozestavěný a opuštěný areál opravny plavidel, sestávající ze čtyř budov: výrobní haly, vrátnice, trafostanice a budovy zázemí. Jsou zarostlé trávou a náletovými dřevinami tak, že betonová konstrukce je sotva vidět. 
Jdu se podívat dovnitř. Stěny v obrovské hale jsou posprejované, na zemi je spousta střepů. 
Po schodech opatrně stoupám do patra:
Výstavba byla ukončena v roce 1996. Možná došly finance, možná byl hlavní problém v hlučnosti, prý se v drahelických docích měly lodě nejen opravovat, ale i vyrábět a nýtování lodních van by rušilo klid v okolní zástavbě. Kolem roku 2012 se objevily plány na využití této lokality. Měl být vybudován přístav pro jachty a volně přístupná restaurace. Celým areálem měl protékat vodní kanál. V hlavní budově, která by stála na jakémsi umělém ostrově, se počítalo s třicetimetrovou horolezeckou stěnou, simulátorem volného pádu a potápěčským tubusem, měl tu stát i parkovací dům. Plány zůstaly na papíře a poslední zprávy jsou jen o tom, že se tu na nějakou dobu ubytovali bezdomovci, což nakonec vyřešila cizinecká policie. 
Vracím se k ostatním a pokračujeme podél Labe až k železničnímu mostu, po němž přecházíme na druhý břeh a cestou podél kolejí k železničnímu přejezdu. Vlevo za ním stojí pivovar, cíl dnešního pochodu.
Pivo se v královském městě Nymburku vařilo už ve středověku, měšťané je vařili přímo ve svých domech. V 17. a 18. století se sdružili a provozovali dohromady společný měšťanský pivovar. V roce 1895 byl na Zálabí založen moderní pivovar s roční produkcí 20 000 až 25 000 hl. Jeho dnešní proslulost je způsobena zejména faktem, že v jeho zdech vyrůstal od svých asi pěti let celé dětství a mládí (1919–1947) dnes světově proslulý spisovatel Bohumil Hrabal (1914–1997). Jeho otčím František Hrabal (předloha literární postavy Francina) byl totiž až do roku 1948 správcem nymburského pivovaru. Hrabal pivovar proslavil ve své vzpomínkové novele Postřižiny (1976), z jejíž předlohy vycházel režisér Jiří Menzel při natáčení stejnojmenného celovečerního filmu (1980) s Jiřím Schmitzrem a Magdou Vašáryovou v hlavních rolích. Film ovšem byl natáčen v Počátkách a v pivovaru Dalešice. Za vlády jedné strany byl pivovar znárodněn, nyní je opět v soukromém vlastnictví. Byl zmodernizován a prošel nedávno i celkovou stavební rekonstrukcí, jeho výrobní kapacita je 200 000 hl piva ročně. Jako obchodní značku pro tuzemský trh užívá nymburský pivovar název Hrabalova díla Postřižiny – Postřižinské pivo. Tento název dal nymburskému pivu sám spisovatel a rovněž písemný souhlas k užívání značky. Pivovar vaří několik druhů piv: Postřižinské výčepní, Pepinova desítka, Postřižinskýležák (11 %), Francinův ležák (12 %), Bogan (světlý 13 % speciál), Něžný barbar (polotmavý speciál 13 %) a nealkoholické pivo Střízlík. 
Dne 21. června 1994 byla na podezdívce pivovarské budovy odhalena pamětní deska Bohumila Hrabala. Podle jeho přání „ve výšce kam čůrají psi“:
Z pivovaru odcházíme po levém břehu Labe. Jdeme se podívat k vile rodiny Hrabalových, v níž v 50. letech minulého století žil Bohumil Hrabal. Vilu pro rodinu Františka Hrabala postavil v letech 19391940 architekt a stavitel Ladislav Caňkář.
U bývalé hvězdárny se nachází Hrabalovo posezení, které podle námětu Jiřího Černého vytvořil nymburský sochař Michal Jára. Spolu s dřevěným stolem a čtyřmi lavicemi vítají návštěvníka tři ze dřeva vyřezané Hrabalovy oblíbené „kočenky“, jak je spisovatel s láskou nazýval. Navíc z jedné lavice vykukuje malá myška. 
Posezení bylo tehdy pokřtěno novým druhem nymburského piva, které nese jméno Něžný barbar (polotmavý speciál 13,5°). Smutným, avšak v našich končinách nikoli nečekaným faktem je, že nějaký vandal se už pokusil jednu z koček odříznout…
Z lávky pro pěší shlížíme na Labe a na železobetonový most se třemi oblouky a dvěma nosnými pilíři. Byl postaven na místě původního dřevěného mostu v roce 1912 a byl prvním svého druhu v Čechách.
V popředí lávka pro pěší, za ní betonový most
Nymburk je znám především jako důležitý železniční uzel, ale ve středověku patřil k pevným oporám královské moci. Město bylo založeno někdy kolem roku 1275, kdy lokalitu osídlili na pozvání krále Přemysla Otakara II. osadníci z Německa Holandska. Již o několik let později, v roce 1310, sehrál Nymburk významnou roli v životě budoucí královny Elišky Přemyslovny, když jí poskytl na celý měsíc úkryt před pronásledováním jejím švagrem, Jindřichem Korutanským. Ten si totiž jako manžel Eliščiny starší sestry Anny brousil zuby na český trůn a mladá princezna stála v cestě jeho zájmům. Z Nymburka se v létě toho roku Eliška vydala do německého Špýru, kde svou krásou okouzlila Jana Lucemburského i jeho rodiče natolik, že již 1. září se konala slavná svatba a Jan Lucemburský se pak stal českým králem.
Na náměstí navštěvujeme infocentrum, prohlížíme si radnici a přímo naproti ní instalovanou lavičku se sochou Bohumila Hrabala. Autorem je opět Michal Jára.
Kostel sv. Jiljí, vzácná ukázka gotické cihlové architektury byl postaven v letech 12801380. Jeho štíhlá věž se vypíná do výšky 66 metrů a tvoří spolu s hradbami typickou kulisu města. Původně byl zasvěcen sv. Mikuláši, patronu námořníků, kolonistů a školáků, teprve během třicetileté války byl zasvěcen sv. Jiljí, patronu mrzáků a chudých. 
Měl dvě věže, severní cihlová věž, zvaná „červená“ byla během staletí několikrát zasažena bleskem a následně vyhořela. Její stavba popraskala a musela být podepřena mohutným pilířem, v roce 1846 byla ubourána na úroveň římsy kostela, pilíř byl odstraněn až v roce 1915 při dalších úpravách. Do dnešních dnů se zachovala pouze jižní věž, známá jako „bílá“, vystavěná z pískovcových kvádrů. Za třicetileté války, 16. srpna 1634, po dobytí města vnikli do kostela Sasové a všechny zde ukryté obyvatele města povraždili, podle dobových pamětí přes 200 lidí, včetně žen a dětí.
Z Kostelního náměstí sestupujeme na břeh Labe, jdeme se podívat k městským hradbám a přitom sledujeme část závodů dračích lodí.
Opevnění města bylo budováno zejména za vlády krále Václava II. v letech 12881305. Jeho součástí byly dva pásy hradeb, z nich se však dochoval jen cihlový úsek se šesti věžemi. Romantizující rekonstrukci této části hradeb provedl architekt Ludvík Lábler v letech 19051909. Líce hlavní hradby s pravidelně rozmístěnými věžemi, směrem do města otevřenými, kterých bylo asi padesát plus čtyři vstupní brány, byly vystavěny z velmi pevných pálených cihel, jádro zdiva tvořila neméně odolná směs opukové drtě a vápenné malty. Hradební zeď byla téměř 1 600 metrů dlouhá a dosahovala výšky sedmi až osmi m, věže byly ještě o tři metry vyšší. 
Turecká věž Původní renesanční městská vodárna byla postavena z cihel a kamene roku 1597 poté, co se zřítila stará dřevěná stavba. Zásobovala labskou vodou pět nymburských kašen až do počátku 20. století. Jedná se o třípatrovou vodárenskou věž s nepravidelným desetibokým půdorysem a na vodárnu byla zřejmě přestavěna z jedné hradební věže. Vchod z jižní strany je opatřen renesančním pískovcovým portálkem.
Před odchodem na nádraží ještě odbočujeme k secesní vodárněV 19. století již kapacita staré vodárny rychle rostoucímu městu nestačila, a tak byl v rámci celkové modernizace vybudován zcela nový vodovod i s novou vodárenskou věží. Podle projektu Osvalda Polívky (1859–1931), známého a vyhledávaného pražského architekta, spoluautora Obecního domu v Praze, byla roku 1904 postavena krásná věž v tehdy velmi módním secesním stylu, s bohatým dekorem a figurálními plastikami, doplněnými chrliči ve tvaru okřídlených příšer.
Věž stojí na čtyřúhelníkové podnoži, na užším válcovém dříku je osazena kalichovitě se rozšiřující nástavba, skrývající vlastní železný vodojem o objemu 412 m3. Spodní hranu kalicha obepíná ochoz s jemným kovovým zábradlím. Na ploché střeše ve výšce 37 metrů bývala původně zdobná kovová konstrukce ve tvaru koruny, která byla zřejmě při opravě v roce 1945 odstraněna. V roce 1993 prošla věž generální opravou a v témže roce byla zapsána jako kulturní památka.

2 komentáře:

  1. Ahoj Jardo, děkuji ti za velice důstojný článek o mém rodném městě Nymburce. Ač jsou všechny tvoje články příjemně čtivé, tenhle mě samozřejmě obzvlášť pohladil na duši.-) Ctí tě, že jsi během jednoho odpoledne stačil pochytat téměř všechny nejdůležitější památky a zajímavá místa, k čemuž ti nedopomáhal Bůh, ale zcela evidentně kešky.-)

    Až bude Nymburk v časopise, tak dej vědět, obejdu všechny trafiky a snad ho tentokrát už někde seženu.-)

    Rád bych upravil na správnou míru šestý pád slova Nymburk. Ty jako znalec českého jazyka bys měl vědět, že slovník spisovné češtiny připouští oba tvary, tedy v Nymburce i v Nymburku. Stejně tak jako v Rumburce a v Rumburku nebo v Mělníce a v Mělníku. Nebuďme tedy malicherní a nedohadujme se o tom, že nymburští občasné říkají v Nymburce, zatímco vidláci používají tvar v Nymburku.-)))

    Srdečně zdraví
    Martin P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za návštěvu mého blogu, zařazení mezi vidláky mi trauma nepůsobí. Chtěl jsem jenom naznačit, že podle řeči se pozná rodák. U nás říkáme sousedním vsím Boušice a Drhanov, náplavy se poznají podle toho, že důsledně dodržují spisovné Bohušice a Druhanov.

      Vymazat