Co jsem také přečetl__________Santini

Dramatický životní příběh geniálního umělce umožňuje čtenářům nahlédnout do mysli nejoriginálnějšího architekta vrcholného baroka 

Jan Blažej Santini-Aichel (1677–1723) pocházel z italské rodiny zdomácnělé v Praze, kam přišel jeho děd Antonín. Jan se vyučil malířem a architektem u stavitele Jeana Baptisty Matheye, autora mj. zámku Troja v Praze. Na samém sklonku století se vydal na zkušenou do Itálie. Během cesty poznal umění Johanna Bernharda Fischera von Erlach a Francesca Borrominiho, jejichž díla v něm utvrdila rozhodnutí věnovat se architektuře. Od dětství si připadal osamělý, protože kvůli tělesné vadě nezapadal mezi své vrstevníky. I v dospělosti jej však čekaly těžké zkoušky, ale postupně pochopil, že co mu bylo na jedné straně ubráno a odepřeno, se mu vrací v podobě neuvěřitelných vizí staveb plných fantazie. Až časem přijde na to, co všechno musí obětovat, aby dokázal zhmotnit a realizovat své geniální myšlenky a porozuměl smyslu svého osudu.

Kniha je napsána svižně, autorce se podařilo – ač na malém prostoru – dostat do knihy emoce, jak je asi mohl architekt při své práci pociťovat, obzvlášť při zaměření se na detaily či specifika jednotlivých staveb – katedrály Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory, kostela Panny Marie v Kladrubech, chrámu Narození Panny Marie v Želivi, poutních kostelů Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici, Jména Panny Marie ve Křtinách a především sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, památky zapsané na Seznam UNESCO.
Trochu mi při četbě vadily drobné nedostatky, jako pražané s malým P, střídavě uváděná Panna Marie a panna Marie, ale zcela mě vytočila věta ...dával si dobrý pozor, by mu nezavazel. Říkal jsem si, že autorka zřejmě pochází z Brna či okolí a s hrůzou jsem čekal, zda v knize nenarazím na rožnout a podobné výrazy. Mimochodem – Moraváci říkají, že zavazet sice znamená překážet, ale je tam docela výrazný rozdíl. Věc, která překáží tak, že se s ní nedá pohnout, překáží. Oproti tomu věc, která zavazí, je drobnou komplikací, která jen představuje mírné zdržení a dá se odstranit. Když to tak cítí, nic proti tomu, ale v knize by mělo být nepřekážel.

*  *  *

Jaroslava Černá roz. Perutková (*1959) se narodila v Hranicích na Moravě, kde absolvovala gymnázium, poté vystudovala Sociálně právní školu v Ostravě a více než deset let byla zaměstnána jako sociální pracovnice na Městském úřadě v Hranicích. Po doplnění kvalifikace na Právnické fakultě v Olomouci a stážích v zahraničí učila na soukromé střední škole, později se věnovala soukromé výuce angličtiny a zároveň vydala svůj první román (2006). Zajímá se o historii, esoteriku, psychologii, sociologii, záhady zaniklých civilizací. Žije v lázních Teplice nad Bečvou, kde s manželem provozují masážní a relaxační studio. Věnuje se především psaní historicko-esoterických románů, např. Václav IV. – Sám sobě nepřítelem, Anežka a král – Jediná láska Přemysla Otakara II., Eliška Přemyslovna – Matka Otce vlasti, Johana z Rožmitálu – Na rukou jed, v srdci láska.