Cestu z Třeště za sněženkami na Velký Špičák (naleznete na tomto blogu zde) jsme zkombinovali s absolvováním Naučné stezky Podivuhodná setkání Eleonory Sternbachové
Jak její název říká, stezka je věnována Eleonoře Sternbachové, dceři barona Leopolda Sternbacha a jeho ženy Christianny, která žila na zámku v Třešti. Slavnostní otevření stezky se konalo na Den Země 22. dubna 2015.
Na patnácti zastaveních Eleonora jako by vzpomíná na dětství, kdy si jako malá holčička hrála v zámeckém parku, povídala si se zahradníkem o stromech a najednou se ocitla v zadní části parku, kam sami jako děti nesměly. Protože byla dítě zvídavé a odvážné, rozhodla se prozkoumat, jaké to je sama se toulat místy, která důvěrně znala ze společných rodinných procházek. Na své cestě časem potkává zajímavé osobnosti, které v Třešti žily, tvořily a zanechaly zde svou stopu. Vyprávějí Eleonoře o významných událostech souvisejících s její rodinou, zámkem a Třeští.
Farní ves Třešť byla založena při kolonizaci česko-moravského pomezního hvozdu v průběhu 13. století v průsečíku dvou historických cest – Lovětínské a Humpolecké. První písemná zpráva pochází z roku 1349, kdy je připomínán farní kostel sv. Martina. Vlastníky panství byli Šternberkové a po nich Vencelíkové z Vrchovišť a na Žirovnici, kteří zde vybudovali tvrz a později ji přestavěli na renesanční zámek. Po bitvě na Bílé hoře však o majetek přišli, Třešť připadla korutanskému rodu Herbersteinů, kteří na začátku 18. století přestavěli zámek v barokním slohu.
V roce 1844 zakoupili třešťské panství se zámkem baroni Wenzel-Sternbachové, usadili se zde a postupně zvelebili město i okolí. U zámku zřídili patnáctihektarový anglický park a začali s vysazováním dnes proslulých třešťských alejí. Kladli důraz na rozvoj školství a zvyšování vzdělanosti, v archivech jsou dochovány zápisy o štědrých peněžitých darech jednotlivých členů rodu do různých resortů – ale přišla okupace a Sternbachovi se přihlásili k Němcům.
Ke konci války ukryli část svých cenností v rakvích do rodinné hrobky ve Starém Městě pod Landštejnem, ale Revoluční národní výbor se to po válce dověděl a zvláštní komise věci převezla na konci května 1945 do banky v Jihlavě. V rakvích bylo stříbro, zlacené vázy, sošky, rubínové sklo a mnoho starožitností.
Na konci války manželé ze strachu před Rudou armádou zmizeli, ale jejich čtyři děti zde zůstaly. V zámku se v květnu 1945 usadila Rudá armáda a když berní správa v Jihlavě dělala později „soupis nepřátelského majetku“, berní úředníci ve zprávě uvedli: „Rudoarmějci rozdávali germánský majetek civilnímu obyvatelstvu, a když začali pálit nábytek, dal národní výbor v Třešti vyvézti zámecký nábytek do skladu v továrně Bartuněk a později zpět.“ Okresní národní výbor v Jihlavě žádal na sklonku roku 1945 své kolegy na výboře v Třešti, aby vyzvali obyvatelstvo a postarali se o vrácení všech věcí odcizených ze zámku, a to s poznámkou, že tento příkaz je kategorický. „Výzva třešťskému obyvatelstvu byla dána rozhlasem a písemně, ale nikdo nic nevrátil,“ vzkázali z třešťského výboru do Jihlavy. Přesto ještě zůstalo hodně věcí pro muzeum, například dvě desítky velkých olejomaleb, tisíce knih i svícny, lustry, hodiny, rytiny a další věci.
Sourozenci Sternbachovi – Franz Andreas, Elizabeth, Eleonora a Leopoldina – se hned po osvobození obrátili na české úřady se žádostmi o navrácení československého občanství a poukazovali na to, že německé občanství na ně přešlo v době jejich nezletilosti a oni ho odmítají. Zbytečně připomínali svou českou výchovu a české školy, svoji bezúhonnost a protiněmeckou činnost během války. Například Franz Andreas (1924–1991) argumentoval tím, že spolu se svými sourozenci tajně připravoval vydávání zbraní ze zámku partyzánům a svou nenávist proti Hitlerovi dokladoval tak, že ve škole v Příboře jako student rozstřílel obrazy Hitlera a Henleina, za což byl z ústavu vyloučen a brzy potom poslán na frontu.
Fakta přibližující osud Eleonory Sternbachové zveřejnil jihlavský archivář Ladislav Vilímek: Když měla v roce 1944 nastoupit jako pomocnice k německé branné moci, utekla z domova a teprve po mnohých zásazích a prosbách rodičů se ji podařilo umístit jako řadovou pracovnici do Morkovic na Kroměřížsku. Tam se dostala do partyzánské skupiny a napomáhala největší akci, kterou proti Němcům uskutečnili, měla informace a předávala je českým kolegům. Byla vyslýchána gestapem, ale neprozradila nic – pravdivost těchto tvrzení byla ověřena, účastníci partyzánských akcí, kteří přežili, vypovídali po válce shodně v její prospěch.
Bylo to marné, všichni byli odsunuti a jejich majetek samozřejmě zkonfiskován. Do zámku byla umístěna lidová škola umění a internát, po náročné desetileté rekonstrukci je z něho od roku 1994 Zámecký hotel, jehož vlastníkem je Akademie věd. Eleonora Sternbach-Huyn prožila celý další život v Itálii a do rodné Třeště se už nikdy nepodívala…
Na posledním panelu si čteme o bájném jednorožci, jehož měli ve znaku již zmínění majitelé panství Vencelíkové z Vrchovišť a od roku 1901, kdy byla Třešť povýšena na město, se stal i jejím znakem. Naučná stezka je dlouhá asi dva a půl kilometru a lze ji absolvovat i s kočárkem.
Na závěr si ještě v zámeckém parku prohlížíme výtvarné dílo Brána do vesmíru bylo instalována zásluhou rodiny Podzimkovy k uctění památky Jana Podzimka (1962–2007), bývalého předsedy představenstva Nadačního fondu J. A. Schumpetera.
Na konci války manželé ze strachu před Rudou armádou zmizeli, ale jejich čtyři děti zde zůstaly. V zámku se v květnu 1945 usadila Rudá armáda a když berní správa v Jihlavě dělala později „soupis nepřátelského majetku“, berní úředníci ve zprávě uvedli: „Rudoarmějci rozdávali germánský majetek civilnímu obyvatelstvu, a když začali pálit nábytek, dal národní výbor v Třešti vyvézti zámecký nábytek do skladu v továrně Bartuněk a později zpět.“ Okresní národní výbor v Jihlavě žádal na sklonku roku 1945 své kolegy na výboře v Třešti, aby vyzvali obyvatelstvo a postarali se o vrácení všech věcí odcizených ze zámku, a to s poznámkou, že tento příkaz je kategorický. „Výzva třešťskému obyvatelstvu byla dána rozhlasem a písemně, ale nikdo nic nevrátil,“ vzkázali z třešťského výboru do Jihlavy. Přesto ještě zůstalo hodně věcí pro muzeum, například dvě desítky velkých olejomaleb, tisíce knih i svícny, lustry, hodiny, rytiny a další věci.
Sourozenci Sternbachovi – Franz Andreas, Elizabeth, Eleonora a Leopoldina – se hned po osvobození obrátili na české úřady se žádostmi o navrácení československého občanství a poukazovali na to, že německé občanství na ně přešlo v době jejich nezletilosti a oni ho odmítají. Zbytečně připomínali svou českou výchovu a české školy, svoji bezúhonnost a protiněmeckou činnost během války. Například Franz Andreas (1924–1991) argumentoval tím, že spolu se svými sourozenci tajně připravoval vydávání zbraní ze zámku partyzánům a svou nenávist proti Hitlerovi dokladoval tak, že ve škole v Příboře jako student rozstřílel obrazy Hitlera a Henleina, za což byl z ústavu vyloučen a brzy potom poslán na frontu.
Bylo to marné, všichni byli odsunuti a jejich majetek samozřejmě zkonfiskován. Do zámku byla umístěna lidová škola umění a internát, po náročné desetileté rekonstrukci je z něho od roku 1994 Zámecký hotel, jehož vlastníkem je Akademie věd. Eleonora Sternbach-Huyn prožila celý další život v Itálii a do rodné Třeště se už nikdy nepodívala…
* * *
Z tabulí naučné stezky se dozvídáme mnohé zajímavosti o lidech, kteří Třešť proslavili – o spisovateli Franzi Kafkovi (1883–1924) a jeho strýci z matčiny strany, známém třešťském lékaři MUDr. Siegfriedu Löwym (1867–1942), o ekonomu světového jména, rakouském ministru financí Josefu Aloisi Schumpeterovi (1883–1950), o matematiku, lékaři a hvězdáři (a také vychovateli synů Fridricha Falckého) Šimonu Partlicovi (1590–1649), ale také o minulosti Třeště, například o sirkařství. V roce 1847 získal povolení k výhradní výrobě sirek turecký občan Samuel de Mayo, jehož syn Karel v podnikání úspěšně pokračoval. Po jeho smrti převzal sirkárnu Moritz Meissner; firma prosperovala a vyvážela zápalky do celého světa, na začátku 20. století ale podnik zanikl.Na posledním panelu si čteme o bájném jednorožci, jehož měli ve znaku již zmínění majitelé panství Vencelíkové z Vrchovišť a od roku 1901, kdy byla Třešť povýšena na město, se stal i jejím znakem. Naučná stezka je dlouhá asi dva a půl kilometru a lze ji absolvovat i s kočárkem.
Na závěr si ještě v zámeckém parku prohlížíme výtvarné dílo Brána do vesmíru bylo instalována zásluhou rodiny Podzimkovy k uctění památky Jana Podzimka (1962–2007), bývalého předsedy představenstva Nadačního fondu J. A. Schumpetera.
Žádné komentáře:
Okomentovat