Namísto tradiční účasti na akci Silvestr na Chrudimce (která se ovšem navzdory názvu koná o den dříve) vydáváme se letos do lesů na Jihlavsku
Auto necháváme u rybníka Strážov mezi chatkami někdejšího pionýrského tábora za obcí Brodce. Tábor byl vybudován v letech 1952–1954 a postupně rozšiřován až dosáhl kapacity 120 ubytovacích míst. Dnes jsou chatky v soukromém vlastnictví jednotlivých chatařů.
Neznačenými lesními cestami, občas vroubenými pokácenými smrky zasaženými kůrovcovou kalamitou, přicházíme po pár kilometrech na velkou mýtinu, v jejímž středu stojí lovecký zámeček Aleje a v jeho bezprostřední blízkosti vidíme tři hájenky a pozoruhodně zastřešená studna. Ústí sem sedm přímočarých cest, kterým se říká aleje – Stonařovská, Zelená, Brtnická, Opatovská, Kněžická, Jestřebská a Tabulní.
V roce 1623 bylo brtnické panství Albrechta z Valdštejna zkonfiskováno a císařem Ferdinandem II. prodáno Collaltům. Zámeček byl vystavěn v letech 1815–1817 knížetem Eduardem Collaltem v klasicistním slohu. V majetku rodu di Collalto e San Salvatore pak zůstal do roku 1945 a sloužil hlavně k lovům.
V tomto roce jim bylo panství na základě Benešových dekretů zkonfiskováno a zámeček fungoval jako rekreační středisko pro výtvarníky, které spravoval Český fond výtvarných umění (ČFVU). V 80. letech 20. století prošel zámeček rekonstrukcí, během níž bohužel došlo k odstranění některých původních prvků. Po zániku Fondu zdědila zámeček – ovšem bez pozemků – Nadace českého výtvarného umění (NČVU). V roce 2010 získala i pozemky a nechala zpracovat ideovou studii na obnovu a využití celého areálu zejména ke vzdělávacím a společenským akcím, která zahrnovala i ubytovací kapacity. Od té doby se však nic neděje...
Jednotlivými alejemi přicházejí další a další lidé a my se po malém občerstvení, které zde zajišťují hasiči, sbíráme k odchodu. Kněžickou alejí přicházíme do Kněžic, obce s asi 1400 obyvateli, kostelem sv. Jakuba staršího a menším zámkem.
Zámek stojí pravděpodobně na místě bývalé tvrze, kterou vybudovali ve 14. století Hrutovicové a která zanikla v polovině 15. století. Dnešní budovu postavili koncem 16. století Valdštejnové jako renesanční lovecký zámek. Za Collaltů zámek prošel počátkem 18. století barokní a koncem roku 1800 klasicistní úpravou. Collaltům náležel do roku 1945 a vždy sloužil jako lovecký zámek. V současné době sídlí v prostorách zámku obecní úřad, knihovna a Kněžické muzeum přírody.
Přicházíme do Brodců, které jsou místní částí Kněžic. Než se dostaneme k autu, míjíme na konci obce bývalou brusírnu skla. V roce 1871 koupil brusičský mistr Antonín Jungwirt se svým společníkem Koschlerem starý hamr pod hrází rybníka Strážov a zřídil z něho brusírnu skla. Surovinu používal z nedaleké karlínské hutě a po jejím zrušení v roce 1886 dovážel surové sklo z Antonínova Dolu, Dobronína a Janštejna. Brousily se zde cylindry, fasetová skla do kočárových luceren, dezertní a kompotové soupravy a hranové stolní jídelní soupravy. V roce 1930 brusírnu koupil v soudní dražbě Václav Horák. Manažerské zkušenosti získal ještě před první světovou válkou ve sklárně Josef Inwald v Poděbradech, poté na Rudolfově huti v Teplicích a nakonec ve sklárně Inwald v německém Schützendorfu (dnes Dobronín), kde pracoval jako technický úředník. Nemohl založit vlastní firmu, protože by přišel o místo v Dobroníně, a tak se dohodl s několika místními a vznikla firma Antonín Zadražil a spol. V roce 1935 mu pro jeho zkušenosti firma Schindler a spol. v Jablonci nad Nisou nabídla místo ředitele ve své filiálce v Antonínově Dole za podmínky, že se mu podaří tuto sklárnu znovu uvést do provozu a zahájit v ní výrobu olovnatého křišťálu. Ta totiž již šestým rokem stála a všichni dělníci, skláři a brusiči žili na podpoře. Záměr se podařil, podnik začal vyrábět olovnatý křišťál a dostal se mezi přední sklárny u nás. Brusírnu v Brodcích, v níž v roce 1937 pracovalo na čtyřicet lidí, vedl Stanislav Kousal a bratr Václava Horáka Josef.
V roce 1943 byla sklárna v Antonínově Dole arizována a předána do správy sudetskému Němci Bruno Posseltovi, se kterým Horák přirozeně dále nespolupracoval, ale založil v Brodcích novou firmu pod svým jménem a také postavil leštírnu. Jeho syn Jiří byl v té době již šestým rokem v Anglii. Po válce se Václav Horák nakrátko do Antonínova Dolu vrátil, po znárodnění o místo přišel a hodlal se věnovat jen svým Brodcům, kterých se znárodnění netýkalo. Když Jiří Horák demobilizoval, stal se podílníkem otcovy firmy, která se přejmenovala na Václav Horák a syn – brusírna skla Brodce. Po únoru 1948 ovšem přišla druhá fáze znárodnění a Jiří Horák odešel do skláren v Poděbradech. Krátce pracoval v exportním oddělení, ale jako někdejší západní voják je musel záhy opustit a živil jako řidič ČSAD v Kutné Hoře. V roce 1968 byl zaměstnán jako překladatel v Ústavu nerostných surovin v Kutné Hoře, odkud v roce 1976 odešel do důchodu. Václav Horák byl vedoucím brusírny do roku 1951, kdy musel s celou rodinou Brodce opustit. Dvě malé provozovny a devět domácích dílen byly připojeny k národnímu podniku Dobronínské sklárny, který byl v roce 1953 sloučen se Sklárnami Bohemia Josefodol. Po deseti letech byly po mnoha jednáních vypracovány studie, následně schválena dokumentace a 8. 11. 1966 začaly terénní úpravy. Stavba byla dokončena a 24. října 1969 slavnostně dána do provozu. V roce 1985 byla výroba v Brodcích zastavena a dnes je tu výkup a zpracování železného šrotu a likvidace autovraků.
Cestou domů si děláme dvě zastávky. První je v Brtnici, kde navštěvujeme kostel sv. Karla Boromejského a blahoslavené Juliany de Collalto. Vznikl před rokem 1630 přestavbou staršího luteránského kostela sv. Matouše. Při rekatolizaci byl nově zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie, za josefinských reforem byl odsvěcen, sloužil jako skladiště, v roce 1831 byl obnoven a benedikován blahoslavené Julianě de Collalto. Ta žila ve středověku v severoitalském klášteře a její relikvie se do kostela dostala v roce 1914 díky rodu Collaltů, kteří do Brtnice přišli po Bílé hoře.
Máme to štěstí, že jsme se tu ocitli, když byla pro skupinu návštěvníků zpřístupněna věž, takže samozřejmě využíváme možnosti podívat se na Brtnici z výšky:
Druhou zastávku jsme naplánovali u Příseckých tunelů. V roce 2015 byl rámci výstavby obchvatu obce Příseka vybudován násep, po kterém silnice překonává údolí Příseckého potoka. V náspu jsou dva tunely, ten větší je 40 metrů dlouhý, má průměr osm metrů a vede jím cesta do lesa a k bývalému vodárenskému rybníku, který nyní slouží k rybolovu:
Menší tunel je dlouhý 32 metrů, má průměr 5,5 metru a protéká jím zmíněný Přísecký potok. Pokorně přiznávám, že nás sem přivedla touha odlovit blízkou kešku...
Neznačenými lesními cestami, občas vroubenými pokácenými smrky zasaženými kůrovcovou kalamitou, přicházíme po pár kilometrech na velkou mýtinu, v jejímž středu stojí lovecký zámeček Aleje a v jeho bezprostřední blízkosti vidíme tři hájenky a pozoruhodně zastřešená studna. Ústí sem sedm přímočarých cest, kterým se říká aleje – Stonařovská, Zelená, Brtnická, Opatovská, Kněžická, Jestřebská a Tabulní.
Přicházíme do Brodců, které jsou místní částí Kněžic. Než se dostaneme k autu, míjíme na konci obce bývalou brusírnu skla. V roce 1871 koupil brusičský mistr Antonín Jungwirt se svým společníkem Koschlerem starý hamr pod hrází rybníka Strážov a zřídil z něho brusírnu skla. Surovinu používal z nedaleké karlínské hutě a po jejím zrušení v roce 1886 dovážel surové sklo z Antonínova Dolu, Dobronína a Janštejna. Brousily se zde cylindry, fasetová skla do kočárových luceren, dezertní a kompotové soupravy a hranové stolní jídelní soupravy. V roce 1930 brusírnu koupil v soudní dražbě Václav Horák. Manažerské zkušenosti získal ještě před první světovou válkou ve sklárně Josef Inwald v Poděbradech, poté na Rudolfově huti v Teplicích a nakonec ve sklárně Inwald v německém Schützendorfu (dnes Dobronín), kde pracoval jako technický úředník. Nemohl založit vlastní firmu, protože by přišel o místo v Dobroníně, a tak se dohodl s několika místními a vznikla firma Antonín Zadražil a spol. V roce 1935 mu pro jeho zkušenosti firma Schindler a spol. v Jablonci nad Nisou nabídla místo ředitele ve své filiálce v Antonínově Dole za podmínky, že se mu podaří tuto sklárnu znovu uvést do provozu a zahájit v ní výrobu olovnatého křišťálu. Ta totiž již šestým rokem stála a všichni dělníci, skláři a brusiči žili na podpoře. Záměr se podařil, podnik začal vyrábět olovnatý křišťál a dostal se mezi přední sklárny u nás. Brusírnu v Brodcích, v níž v roce 1937 pracovalo na čtyřicet lidí, vedl Stanislav Kousal a bratr Václava Horáka Josef.
V roce 1943 byla sklárna v Antonínově Dole arizována a předána do správy sudetskému Němci Bruno Posseltovi, se kterým Horák přirozeně dále nespolupracoval, ale založil v Brodcích novou firmu pod svým jménem a také postavil leštírnu. Jeho syn Jiří byl v té době již šestým rokem v Anglii. Po válce se Václav Horák nakrátko do Antonínova Dolu vrátil, po znárodnění o místo přišel a hodlal se věnovat jen svým Brodcům, kterých se znárodnění netýkalo. Když Jiří Horák demobilizoval, stal se podílníkem otcovy firmy, která se přejmenovala na Václav Horák a syn – brusírna skla Brodce. Po únoru 1948 ovšem přišla druhá fáze znárodnění a Jiří Horák odešel do skláren v Poděbradech. Krátce pracoval v exportním oddělení, ale jako někdejší západní voják je musel záhy opustit a živil jako řidič ČSAD v Kutné Hoře. V roce 1968 byl zaměstnán jako překladatel v Ústavu nerostných surovin v Kutné Hoře, odkud v roce 1976 odešel do důchodu. Václav Horák byl vedoucím brusírny do roku 1951, kdy musel s celou rodinou Brodce opustit. Dvě malé provozovny a devět domácích dílen byly připojeny k národnímu podniku Dobronínské sklárny, který byl v roce 1953 sloučen se Sklárnami Bohemia Josefodol. Po deseti letech byly po mnoha jednáních vypracovány studie, následně schválena dokumentace a 8. 11. 1966 začaly terénní úpravy. Stavba byla dokončena a 24. října 1969 slavnostně dána do provozu. V roce 1985 byla výroba v Brodcích zastavena a dnes je tu výkup a zpracování železného šrotu a likvidace autovraků.
Druhou zastávku jsme naplánovali u Příseckých tunelů. V roce 2015 byl rámci výstavby obchvatu obce Příseka vybudován násep, po kterém silnice překonává údolí Příseckého potoka. V náspu jsou dva tunely, ten větší je 40 metrů dlouhý, má průměr osm metrů a vede jím cesta do lesa a k bývalému vodárenskému rybníku, který nyní slouží k rybolovu:
Menší tunel je dlouhý 32 metrů, má průměr 5,5 metru a protéká jím zmíněný Přísecký potok. Pokorně přiznávám, že nás sem přivedla touha odlovit blízkou kešku...
Žádné komentáře:
Okomentovat