Po loňském prvním ročníku, který se nadmíru vydařil (i díky krásnému počasí), zorganizovali studenti a učitelé ledečského gymnázia druhý ročník
* * *
Z Husova náměstí stoupáme na Šeptouchov, lesopark necháváme po pravé ruce a krátce se zastavujeme u dvojice velezajímavých stromů. Jedná se o dřezovec trojtrnný, vyšší opadavý strom z čeledi bobovitých, který má na kmeni zajímavě vyhlížející velké rozvětvené trny vyrůstající jednotlivě nebo ve svazcích na větvích i samotném kmeni. Jsou pichlavé jak jehla a dorůstají délky až 20 cm. Ostatně podle legendy byla z větví dřezovce spletena i Kristova koruna. Kdo ví?
Střídavé listy jsou jednoduše zpeřené s 20 až 30 protáhlými kopinatými lístky, které připomínají akát. Pokroucené luskovité plody bývají až 45 cm dlouhé a 4 cm široké a ukrývají řadu tuhých čočkovitých semen, která se dají jíst a mají i léčivé vlastnosti. Američtí osadníci mleli semena na kaši, ze které připravovali nápoj podobný pivu, nebo je pražili coby náhražku černé kávy. Dnes se používají semena dřezovce jako rovnocenná náhrada čočky, vaří se do změknutí a přidávají do polévky či k zelenině.
Pokračujeme polní cestou do Bohumilic a dále na Přemelovsko, kde přetínáme silnici a díky vlastnímu značení stejně jako loni perfektnímu – křižujeme lesem, až se dostaneme na silnici, která vede z Hněvkovic do Zahájí. Nemineme odbočku k restauraci U Petra, ale není nám to nic platné: nabídka na tabuli je sice lákavá, ale otvírat budou až za půl hodiny, a tak dlouho se nám v této zimě a větru čekat nechce.
Na návsi v Zahájí přicházíme na modrou značku, která nás vede do Štičí a lesní cestou klesáme stále dolů. Kůrovcová kalamita se v plné parádě projevuje vlevo i vpravo, smutný je pohled na vykácené holiny...
Na břehu Sázavy se zastavujeme v rekreačním areálu pražského Domova dětí a mládeže a jsme rádi, že si můžeme dát kafíčko, sice rozpustné a nikoli turka, ale hlavně že je!
Po lávce přecházím na pravý břeh Sázavy...
... a jdu se podívat ke skále, na které jsme před dvěma roky pomocí horolezeckých lan dobývali kešku (podrobnosti naleznete na tomto blogu zde):
Poté spolu s dalšími stoupáme ke zřícenině hradu Chřenovice. Ještě donedávna patřil hrad Lesům České republiky, ale od roku 2017 má nového nadšeného majitele Miroslava Šuhaje ze Žďáru nad Sázavou. Lesy ČR ovšem nesmějí ze zákona majetek prodávat, pouze směňovat. „Koupil jsem les přiměřené velikosti jinde a s Lesy České republiky jsem ho směnil,“ vzpomíná s úsměvem majitel Chřenovic. „Trvalo to tři a půl roku, kdy jsem musel vyřídit spoustu věcí a všude se představovat jako ten podivín, který si chce koupit zříceninu, kde je jen spousta práce.“
První zmínka je v Kosmově kronice z roku 1106, kde se autor zmiňuje o Chřenovi, rádci knížete Svatopluka. První písemná zmínka přímo o hradě pochází z roku 1289, kdy ho vlastnil rod pánů z Chřenovic. Ti zde sídlili do roku 1424. Tři roky předtím podepsal Ctibor z Chřenovic Stížný list proti upálení Mistra Jana Husa a připojil pod něj svou pečeť. Další z rodu chřenovických pánů se účastnil v roce 1421 Čáslavského sněmu, kde byl zvolen mezi dvaceti šlechtici do zemské vlády. Jako zcela pustý se hrad uvádí od roku 1545.
Z hradu se do dnešního dne dochovaly tři zbytky zdí. Nejzachovalejší je dvacet metrů vysoká věž. „Prostor pod věží byl mnohokrát překopán a v roce 1904 tam byl nalezen poklad. Byla to nádoba s pražskými groši. Našla se tu i perla velikosti lískového oříšku, meč a několik šípů i s hroty,“ říká majitel hradu. Na rovince pod věží býval taneční parket, který zde vybudovala obec Chřenovice asi v roce 1910. Pořádaly se tady poutě a taneční zábavy.
V poslední době přibyly dřevěné schůdky a železné dveře vestavěné od otvoru ve spodní části věže:
Lešení a plachta na vrcholu dávají tušit, že se na věži pracuje.
Z hradu se vracíme dolů kolem roubené stavby se vzhledem typickým pro chaty z první poloviny 20. století. Říká se jí Šlitrova chata, postavila ji rodina Milady Neslové a pak ji prodali hudebnímu skladateli, instrumentalistovi, zpěvákovi a výtvarníkovi Jiřímu Šlitrovi (1924–1969).
Po červené turistické značce záhy stoupáme lesem vzhůru a z jednoho místa se nám otvírá pěkný pohled do údolí s řekou a železniční tratí:
Přes Obrvaň přicházíme do Ledče, kde na chodbě gymnázia přebíráme diplomy za účast. Stejně jako loni je na nich použit ilustrace Olafa Hanela z knihy pověstí Eduarda Doubka Na Sázavě:
Pokračujeme polní cestou do Bohumilic a dále na Přemelovsko, kde přetínáme silnici a díky vlastnímu značení stejně jako loni perfektnímu – křižujeme lesem, až se dostaneme na silnici, která vede z Hněvkovic do Zahájí. Nemineme odbočku k restauraci U Petra, ale není nám to nic platné: nabídka na tabuli je sice lákavá, ale otvírat budou až za půl hodiny, a tak dlouho se nám v této zimě a větru čekat nechce.
Na návsi v Zahájí přicházíme na modrou značku, která nás vede do Štičí a lesní cestou klesáme stále dolů. Kůrovcová kalamita se v plné parádě projevuje vlevo i vpravo, smutný je pohled na vykácené holiny...
Na břehu Sázavy se zastavujeme v rekreačním areálu pražského Domova dětí a mládeže a jsme rádi, že si můžeme dát kafíčko, sice rozpustné a nikoli turka, ale hlavně že je!
Po lávce přecházím na pravý břeh Sázavy...
... a jdu se podívat ke skále, na které jsme před dvěma roky pomocí horolezeckých lan dobývali kešku (podrobnosti naleznete na tomto blogu zde):
Z hradu se do dnešního dne dochovaly tři zbytky zdí. Nejzachovalejší je dvacet metrů vysoká věž. „Prostor pod věží byl mnohokrát překopán a v roce 1904 tam byl nalezen poklad. Byla to nádoba s pražskými groši. Našla se tu i perla velikosti lískového oříšku, meč a několik šípů i s hroty,“ říká majitel hradu. Na rovince pod věží býval taneční parket, který zde vybudovala obec Chřenovice asi v roce 1910. Pořádaly se tady poutě a taneční zábavy.
V poslední době přibyly dřevěné schůdky a železné dveře vestavěné od otvoru ve spodní části věže:
Žádné komentáře:
Okomentovat