Týden v Kytlicích (III)

(předchozí článek Týden v Kytlicích II)

Výšlap na tři vrcholy – Chřibský vrch, Hřebec a Javor

V menší skupince se vydáváme do kopců Lužických hor. Nejprve po silničce, pak lesní cestou pod Malou Tisovou (595 m) a potom po červené turistické značce na horské sedlo U Křížového buku (537 m):

Jeho název připomíná těžké boje, ke kterým došlo v okolních lesích za sedmileté války ve dnech 18. až 21. července 1757. Pruské vojsko, které po prohrané bitvě u Kolína ustupovalo přes Českou Kamenici a Chřibskou k severu, bylo v okolí Studence a Lísky přepadeno částí rakouské armády, v níž převažovali zejména Chorvati, Slovinci a Maďaři. V bojích tehdy padlo 486 Prusů a 163 rakouských vojáků a značná část z nich byla následujícího dne pohřbena zde na lesní mýtině. Společný hrob byl poté označen křížkem umístěným na statném buku u cesty, podle něhož se paseka začala nazývat U Křížového buku. Když byla v roce 1820 dokončena nová silnice z České Kamenice do Chřibské, byla v sedle u ní postavena vrchnostenská hájovna s hostincem, který sloužil až do druhé světové války. Po roce 1945 už nebyl otevřen a pozvolna chátral. Opravy se dočkal až kolem roku 2002, kdy zde bylo otevřeno sezónní občerstvení a soukromé muzeum pohraničního opevnění. Křížek, upevněný vždy na některém ze vzrostlých stromů u hájovny, nahradil po roce 1995 nový kříž z dřevěných trámů, který je čas od času obnovován.

Z rozcestí pokračujeme po zelené značce na Chřibský vrch (621 m), od roku 2006 oficiálně nazývaný jako Kamzičí vrch. Na suťových polích je totiž možné občas zahlédnout kamzíky. Vrch tvoří jej výrazný zalesněný znělcový masiv, z jehož vrcholu, porostlého řídkým bukovým lesem, je jen omezený výhled do údolí na Krásné Pole a Horní Chřibskou s Plešivcem a Žulovcem v pozadí.

Dílčí výhledy jsou ale ze skalisek na svazích u výstupové cesty, především k jihu na zalesněné kopce mezi Jedlovou a Studencem. Na západě můžeme je vidět vzdálenější Růžovský vrch, Děčínský Sněžník i některé vrchy Saského Švýcarska, například dvouvrcholový Zschirnstein nebo táhlý Winterberg.

Zatímco ostatní se jdou podívat na lesní divadlo zřízené roku 1931 v opuštěném pískovcovém lomu, my se vracíme do sedla U Křížového buku a stoupáme na zalesněný čedičový vrch Hřebec (650 m). Jeho starší název Schindelhengst údajně připomínal, že se ve zdejších lesích vyráběly střešní šindele. Vrcholová kupa s nevelkými skalkami a suťovými poli je porostlá řídkým listnatým lesem.

Chřibský vrch z vrcholu Hřebce

Opatrně a s vydatnou pomocí trekingových hůlek sestupuje dolů a míříme na další vrch – Javor (693 m), rozložitý, převážně zalesněný kopec, vystupující vysoko nad údolí říčky Kamenice. Široce kuželovitý hlavní vrchol je porostlý bukovým lesem s vtroušenými javory, břízami, jeřáby a smrky. Ploché temeno kopce je na východní straně ukončeno vysokými a strmými čedičovými skalami s nepravidelně vyvinutou sloupcovou odlučností. Na jednom z vyčnívajících skalních ostrohů umožňujících výhledy do dáli se náhodně setkáváme se skupinkou, kterou jsme opustili na Chřibském vrchu. Vracíme se s nimi ještě jednou na plochý jižní předvrchol (643 m), který vybíhá z hlavního kuželu směrem k jihu a jehož východní svah pokrývá řídce zarostlá znělcová suť. Nebýt kešky, kterou jsme se sem před výstupem na hlavní vrchol vydali hledat, přišli bychom o krásný výhled k severovýchodu.

Stejnou cestou se vracíme až k lesnické chatce a neznačenými cestami postupně klesáme k Bělskému rybníku.

Z původního rybníka Bielsteich (též Pilzteich) zůstala zachovaná mohutná sypaná hráz porostlá stromy. K jakému účelu byl rybník zřízen není známo, ví se jen, že už před třicetiletou válkou tu bylo nějaké zařízení na vodní pohon a v roce 1833 už byl rybník zrušený. V létě roku 2007 byla zahájena jeho obnova a od jara 2009 je rybník opět napuštěný.

Údolím Bělského potoka pomalu klesáme lesní silničkou, označovanou někdy jako Cikánská cesta, a krátce se zastavujeme před upravenou studánkou Na Trase. Vodu nepotřebujeme, ale je tu keška...

Asi o půl kilometru dál přitéká zprava ze svahu Javoru malý potůček s Velkým Bělským vodopádem a sto metrů nad ním Malým Bělským vodopádem. Bývají pěkné hlavně zjara, protože přes léto potůček většinou vysychá. A tak je tomu i dnes, přestože je už polovina října.

Ještě než lesní silnička vyústí na silnici mířící do Kytlic, odbočujeme z ní doleva a stoupáme k lesnímu divadlu ležícímu ve skalách na východním okraji Mlýnů. Vybudováno bylo z iniciativy místního kuliče skla Franze Marschnera, který žil v domě čp. 70 a na nedalekém palouku později vystavěl malou výletní restauraci. Divadlo je v okrouhlé sníženině, ukončené na severní straně asi čtyři metry vysokou pískovcovou skalní stěnou, k níž přiléhá vyvýšené jeviště s dřevěnou podlahou. Po stranách pódia stávaly kdysi dva roubené domky, které dnes nahrazuje dřevěný přístřešek v levé části jeviště. Strmé schodiště před ním vede na dřevěný ochoz se zábradlím, který je dvěma ve skále vytesanými schodišti propojen se skrytou chodbičkou na temeni skály. Díky tomu se mohlo hrát ve třech výškových úrovních: na jevišti, dřevěném ochozu a na vrcholu skály. Ve sníženině pod jevištěm bývalo dříve upravené orchestřiště a na okrouhlém svahu naproti jevišti je hlediště s dřevěnými lavičkami.

Divadlo bylo slavnostně otevřeno o letnicích roku 1931 operetou, ve které účinkovali ochotníci z řad obecních hasičů i místní školáci. Obliba divadla rychle stoupala a v dalších letech zde vystupovaly i divadelní soubory z okolních měst, například z Kamenického Šenova, Děčína, Ústí nad Labem a Litoměřic, na jejichž představení přicházelo mnoho diváků z okolních obcí. Divadlo fungovalo až do nuceného rozpuštění zdejšího ochotnického spolku v roce 1939 nebo 1940. Po skončení druhé světové války zůstalo opuštěné, postupně upadlo v zapomnění a zarostlo lesem. Teprve po roce 1989 si na ně lidé vzpomněli a divadlo znovu ožilo. Nepravidelně se tu hrálo už na počátku 90. let, ale až v roce 2003 se skupina nadšenců pustila do obnovy divadla podle starých fotografií. Díky podpoře Obecního úřadu v Kytlicích a dalších institucí i jednotlivců mohlo být 19. července 2003 znovuzrozené divadlo slavnostně otevřeno pásmem tří zdramatizovaných místních pověstí. Od té doby tu zdejší hudební a divadelní spolek pořádá každé léto řadu činoherních představení, muzikálů, pohádek, koncertů a konají se zde i tradiční festivaly Divadelní Mlýny a Folková Kytlice. 

Následuje článek Týden v Kytlicích (IV)