Týden v Kytlicích (V)

(předchozí článek Týden v Kytlicích IV)

Výšlap z nádraží v Jedlové na Luž, nejvyšší vrch Lužických hor

Z Kytlic odjíždíme vlakem do Jedlové a po zelené značce stoupáme lesní cestou, zprvu strmě a později už jen mírně. Na okraji úvozu staré Pražské cesty míjíme štíhlý pískovcový&nbsp sloup sv. Jakuba, označovaný někdy také jako Jelení sloup. Je postavený na čtyřbokém podstavci s reliéfem jelena vzpínajícího se k muži ve splývavém rouchu s mečem v ruce. Někdy na počátku 18. století jej nechal postavit nějaký forman nebo kupec, jemuž zde hrozilo přepadení nebo jiná pohroma. V roce 1924 byl sloup renovován, ale po druhé světové válce pomalu chátral. Teprve v roce 2002 byl znovu opraven a na jeho vrcholu byla umístěna nová hlavice zhotovená děčínským kameníkem Janem Pokorným.

Jen o pár desítek metrů dál stojí Třípanský sloup, respektive jeho replika. Je na rozcestí, kde se stýkaly hranice kamenického, tolštejnsko-rumburského a zákupského panství, byl vytesaný z tvrdého milštejnského křemence, z něhož se po dlouhá staletí vyráběly mlýnské kameny. Sloup je vyobrazen již na mapě z roku 1745 a byl údajně postaven 29. července 1705 na místě staršího, tzv. Červeného sloupu. Sloup byl trojboký se zaoblenými hranami a na vrcholu vytesanými erby majitelů příslušných panství. Později byl vrchol s erby uražen a ze sloupu zůstalo jen torzo, které nakonec na podzim roku 1999 někdo ukradl. Dlouho tu pak byl jen prázdný podstavec, na který nechaly Lesy ČR v červenci 2016 postavit nový sloup, který je zmenšenou kopií původního. Z pískovce jej vytesal Jan Pokorný z Děčína.

Pokračujeme v cestě po hřbetu táhnoucím se mezi nádražím Jedlová a Stožeckým sedlem, na jehož západním okraji vyčnívá divoce rozeklané skalisko Konopáč (676 m), označované někdy také jako Jelení skála. Z vrcholu je pěkný výhled na okolní vrcholy Lužických hor a za jasného počasí je vidět i Ještěd. Tohle je však Jedlová:

Odbočujeme z cesty doprava na plochý vrchol pravidelné čedičové kupy Stožec (662 m). Je zarostlý, takže neposkytuje žádný výhled. Zato z nedalekých Jeleních kamenů, čedičového skaliska vlevo od cesty, je pěkný výhled do Míšeňského dolu a na okolní kopce, mezi nimiž vyniká skalisko Tolštejna a rozložitý masiv Pěnkavčího vrchu s Čertovou plání a Kozím hřbetem.

Klesáme do Stožeckého sedla (605 m), jímž od roku 1805 prochází stará císařská silnice spojující Šluknovský výběžek s vnitrozemím, která nahradila výše zmíněnou Pražskou cestu. V letech 1981–1983 byla silnice rozšířena na tři pruhy a v roce 2010 byla přes frekventovanou silnici I/9 vybudována v rámci projektu Cesta k sousedům celodřevěná oblouková lávka pro pěší a cyklisty, vyprojektovaná libereckou společností Vaner:

Po modře značené Hřebenovce stoupáme na čedičovou skalku, zvanou Pětikostelní kámen (689 m). Z úpatí skalky je pěkný výhled přes údolí Lesenského potoka na Jelení kameny, Jedlovou a Tolštejn, do okolí Jiřetína pod Jedlovou a dále směrem k Rumburku. Jméno skály naznačuje, že by odtud měly být vidět věže pěti kostelů nebo kapliček v okolí. Normálně jsou však vidět jen čtyři: ve Studánce, Dolním Podluží, Jiřetíně pod Jedlovou a na Křížové hoře.

Na vrchol dalšího kopce musíme z Hřebenovky odbočit doprava. Pěnkavčí vrch (792 m) je druhým nejvyšším vrcholem Lužických hor a po jeho temeni porostlém statným bukovým lesem probíhá rozvodí mezi Severním a Baltským mořem a také hranice děčínského a českolipského okresu, která sleduje dávné rozmezí zákupského a rumburského panství.

Vracíme se na Hřebenovku a pokračujeme po ní k severu. Kvůli kešce se zastavujeme u osamělé křemencové skály, rozdělené průrvou na dvě nevelké věže. V některých mapách je označena jako Vrabčí kámen, horolezci ji ale nazývají Babice (na Mapy.cz dokonce Babizny):

Stoupáme k nevelké skalce z šedobílého křemenného pískovce Trojhran (673 m), která již několik století vyznačuje důležité pravoúhlé zalomení státní hranice. Na temeni skalky je zasazen žulový sloupek česko-německé hranice z počátku 30. let 20. století, pod nímž je z německé strany umístěna informační tabulka. 

Do stěn skalky je vytesána řada starších znaků a letopočtů. Najdeme zde počáteční písmena tří panství – R (Rumburk), RE (Reichstadt, dnešní Zákupy) a Z (Zittau neboli Žitava), jejichž hranice se zde dříve stýkaly a podle nichž skalka dostala své jméno. Je zde také sedm různých letopočtů z let 1657 až 1783, vytesaných zřejmě při kontrolách a vymezování hranic panství. Na vrcholku je několik skalních mís:

Nakrátko opouštíme Hřebenovku a jdeme po česko-německé hranici, protože se chceme dostat na nevýrazné návrší Ptačinec (679 m). Jeho původní název Vogelherd neboli Čihadlo nejspíše připomíná dávné čihaře, kteří zde kdysi lovili tažné ptáky.

Po zelené značce pokračujeme německým územím až na Luž (Lausche, 793 m), nejvyšší horu Lužických a Žitavských hor. Poprvé je uváděna v roce 1538 jako Spitzberg (Špičák), jméno Lausche je doloženo až roku 1631 a český název Luž byl poprvé použit v Kafkově průvodci z roku 1909.

Pro krásné výhledy byl vrchol vyhledáván už dávno a neustále, což vedlo již v roce 1823 k výstavbě dřevěné chaty. Majitel Karl Friedrich Matthes z Waltersdorfu stavbu postupně vylepšoval, přistavoval k ní další objekty a v roce 1833 vybudoval i malou rozhlednu. Vysoká návštěvnost si nakonec vyžádala stavbu prostornější chaty, dokončené v roce 1882. Nová výstavná „Lausche Baude“, postavená zásluhou spolků a obyvatel ze Saska, se stala kuriozitou v širokém okolí: stála na území dvou států a hraniční čára ji rozdělovala na část německou a rakouskou (později českou). Přímo uprostřed vyrůstala ze střechy budovy 10 metrů vysoká vyhlídková věž. Poslední majitel pocházel z Varnsdorfu a i přes pohnutou dobu provozoval restauraci až do konce druhé světové války. Poté byly hranice uzavřeny a turistický ruch na Luži utichl. Dne 8. ledna 1946 byla chata pravděpodobně úmyslně zapálena a do základů vyhořela. Dlouhé roky tak na všechny příchozí čekalo na vrcholu jen pár laviček a parádní výhledy. Na německé straně stál nevelký retranslační stožár a na základech bývalé chaty byla upravená vyhlídková terasa obehnaná kamennou zídkou s orientačními tabulemi. 

Teprve v roce 2008 zahájila obec Großschönau práce na zatraktivnění vrcholu, které byly úspěšné. V roce 2018 byl existující stožár vysílače upraven a během léta 2020 obestavěn ocelovou konstrukcí obloženou deskami z kamene připomínajícího mramor. Jde o porfyr, horninu z této oblasti sopečného původu, která má zachovávat ráz zdejší krajiny. Zastřešená vyhlídková plošina je ve výšce osmi metrů nad zemí a vede na ni 53 schodů. Materiál musel být na vrchol hraniční hory dopravován vrtulníkem. Stavbu podle projektu Ralfa Reimanna z Budyšína a žitavské inženýrské společnosti Bau Planung Risch postavila firma Kratzer Metallbau. V pátek 21. srpna 2020 byla volně přístupná vyhlídková plošina slavnostně otevřena pro veřejnost. Vyhlídková věž stála 950 000 eur (24,8 mil. Kč), obec se na výstavbě podílela částkou 110 000 eur, zbytek pokryly převážně dotace.

Z vrcholu Luže se otevírá nádherný daleký výhled. Na jižní straně se rozprostírá kopcovitá krajina Lužických hor a Českolipska, lemovaná vzdálenými vrcholy Bezdězu, Vrátenské hory, Vlhoště a Řípu,... 

... jihozápadní obzor zaujímá České středohoří s Milešovkou, na západě hřeben Krušných hor a na severozápadě je Šluknovsko s Tanečnicí, Vlčí horou a Hrazeným. Na severu leží výrazně odlišná zvlněná krajina Žitavské pánve, osídlená od Varnsdorfu až k Žitavě. Za Žitavou je vidět polská elektrárna Turów. Na východě je výrazná hora Hvozd, v pozadí za ní se táhne Ještědský hřbet a vzdálený obzor uzavírají vrcholky Jizerských hor a Krkonoš.

Z Luže sestupujeme směrem na jih takzvanou Českou cestou, která byla upravena roku 1851 pro plánovanou návštěvu rakouského císaře Ferdinanda Dobrotivého. Zastavujeme se na chatě Luž... 

... a pak pokračujeme po žluté turistické značce až na rozcestí Pod Bouřným. Ještě předtím ale absolvujeme krátkou zelenou odbočku k Sirnému prameni: 

Na pravém břehu Hamerského potoka je asi tři metry široká okrouhlá tůň s vydatným pramenem železité vody, ve které jsou volně rozptýlené žlutohnědé až rezavě hnědé chuchvalce, o nichž si lidé dlouho mysleli, že jsou tvořené sírou. Teprve v roce 1907 zjistil profesor Hans Molisch z německé univerzity v Praze, že příčinou zvláštního zbarvení jsou vláknité bakterie Leptothrix ochracea, získávající energii oxidací ve vodě rozpuštěného dvojmocného železa na železo trojmocné, které se sráží v jejich gelovém obalu ve formě rezavě zbarveného oxidhydroxidu. Tyto bakterie jsou zvláště ve vodách s vyšším obsahem železa poměrně hojné a můžeme se s nimi setkat i na jiných místech Lužických hor. V Sirném prameni je doprovází druhově chudé společenstvo řas s pozoruhodným výskytem rozsivky Navicula pelliculosa, známé jen z několika málo míst v našich vodách.

Vracíme se na žlutou značku a přicházíme na rozcestí pojmenované podle sochy sv. Jana Nepomuckého, která původně stála asi na mostě překlenujícím potok, odkud mohla být přemístěna k rozcestí v souvislosti s přestavbou staré cesty na silnici kolem roku 1842. Na předválečných turistických mapách je na tomto místě značka pomníčku a nápis „St. Johann“. Po válce, kdy patřilo ke koloritu doby ničení všeho, co mělo německý nápis nebo souviselo s církví, byla socha zničena, kamenný podstavec rozvalen a zasypán hlínou. Teprve v roce 1995 jej našli a znovu postavili varnsdorfští turisté a 19. listopadu 1996 na něm byla umístěna nová socha sv. Jana Nepomuckého, zhotovená akademickými sochaři Ladislavem Šobrem a Václavem Snížkem z Říčan u Prahy. 

Bohužel zde ale nevydržela dlouho, protože v květnu 2001 byla ukradena. Od té doby zde stál jen prázdný kamenný podstavec s nápisem udávajícím donátora i rok postavení: „Errichtet im Jahre 1846 von Joseph Walter, Oberförster.“ Teprve v červnu 2015 byla na prázdném podstavci osazena nová socha sv. Jana Nepomuckého, slavnostně požehnaná 19. června 2015.

Z rozcestí Pod Bouřným pokračujeme po zelené značce do Stožeckého sedla a stejnou cestou jako ráno na nádraží do Jedlové. Celkem máme za sebou 21 km.

Následuje článek Týden v Kytlicích (VI)