Týden v Kytlicích (X)

(předchozí článek Týden v Kytlicích IX)

Z Kamemnického Šenova přes tři kopce do České Kamenice

Auto necháváme před budovou nádraží v České Kamenici a v 9.12 hod. odjíždíme starým motoráčkem do Kamenického Šenova.

Trať zvaná Šenovka vznikala nadvakrát. Nejdřív společnost České severní dráhy vybudovala 4,5 kilometru dlouhý úsek mezi Českou Kamenicí a Kamenickým Šenovem. Tamní podnikatelé chtěli zlepšit dopravu svého zboží, převážně skleněného, k zákazníkům, což se podařilo v roce 1886. To bylo směrem do Německa, ale po čase jim začalo chybět spojení s Čechami. K propojení Kamenického Šenova s Českou Lípou došlo až o 17 let později. Provoz na trati nikdy nebyl závratný, větší podíl měl náklad než cestujícími. V 50. letech 20. století se osobní grafikon ustálil na devíti párech vlaků denně, přesto byla v 70. letech vytipována jako jedna z nejztrátovějších v Československu a nakonec rozhodnutím federálního ministerstva dopravy určena k zániku. Poslední pravidelné vlaky trať projely 29. září 1979. Zachován byl pouze vlečkový provoz na nejstarším úseku Česká Kamenice – Kamenický Šenov. Vydržel až do roku 1992, kdy byl kvůli nevyhovujícímu stavu železničního svršku zrušen i ten. Už o dva roky později se ale na trať vrhli dobrovolníci z Klubu přátel lokálky, částečně ji opravili a začali provozovat prázdninové vlaky. V roce 2009 dráhu od státu koupil Klub železničních cestovatelů, který rekonstrukci dokončil a zasadil se o návrat pravidelného provozu v rámci integrovaného dopravního systému Ústeckého kraje. Od konce března do května a v říjnu jezdí vlaky o víkendech a svátcích, od června do září denně ve dvouhodinovém taktu. Vedení KŽC navíc plánuje opravit další kus šenovské dráhy z Kamenického Šenova přes zastávku Horní Prysk až k legendární Panské skále.

Vystupujeme tedy na konečné, na tzv. Dolním nádraží. Naproti němu založili Antonín Jílek a František Vetter v roce 1905 druhou sklářskou huť, z níž po Vetterově odchodu v roce 1914 vznikla sklárna Bratři Jílkové (v listopadu 1925 zřídil František Vetter třetí sklářskou huť u horního nádraží).

Kamenický Šenov byl zpočátku typickou horskou zemědělskou vsí, ale již před koncem 16. století se zde začalo rozvíjet také sklářství. K většímu rozvoji však došlo až po třicetileté válce. V roce 1694 se zdejší kuliči, rytci a malíři skla sdružili do cechu. Současně se zpracováním skla se rozvíjel také obchod. Velký rozmach sklářství začal kolem poloviny 18. století. Sklářští řemeslníci a obchodníci zakládali ve velkých evropských městech pobočky, zvané faktorie a Kamenický Šenov se tak stal významným evropským centrem sklářského obchodu. V roce 1804 zde bylo asi 40 sklářských obchodních domů, z nichž největší firma Franze Vogela zaměstnávala 162 zušlechťovatelů skla. Slibný rozvoj sklářství ale přerušila blokáda exportu za napoleonských válek a k novému rozmachu sklářského průmyslu došlo až kolem poloviny 19. století. Obchodní domy se postupně přeměnily na rafinerie, které podle požadavků zákazníků zadávaly výrobu v domácích dílnách a hotové zboží exportovaly, čímž postupně ovládly celý trh. Několik zdejších dílen se začalo specializovat i na výrobu lustrů a zdejší lustry zdobí řadu reprezentačních sálů po celém světě. 

Rostoucí zahraniční konkurenci se šenovští skláři rozhodli vzdorovat zkvalitněním svých odborných dovedností. Proto byla již roku 1839 na zdejší farní škole zavedena výuka kreslení a v roce 1856 byla otevřena odborná sklářská škola, která jako nejstarší ve střední Evropě vychovala mnoho sklářských odborníků i umělců. 

Překvapivě až do roku 1886 zde nebyla žádná sklářská huť. Hlavní příčinou byl nedostatek levného dřeva, kvůli němuž se surové sklo dováželo z Chřibské, Harrachova nebo jižních Čech. Když se v 19. století začal k vytápění hutí používat generátorový plyn, chyběla v Šenově železnice, po níž by bylo možné dovážet uhlí. Proto byla na podnět zdejších průmyslníků postavena místní dráha z České Kamenice do Kamenického Šenova, která byla otevřena 10. února 1886. V témže roce vystavěla Anna Rücklová pro svého syna Adolfa vedle nádraží první šenovskou sklářskou huť. Jejím správcem byl Václav Jílek z Plachtína u Plzně, s nímž přišla do Kamenického Šenova i řada českých sklářů. 

K další významné události došlo 1. srpna 1900, kdy byl Kamenický Šenov, tehdy již s více než 5 000 obyvateli, rozhodnutím císaře Františka Josefa I. povýšen na město. V roce 1930 dosáhl Kamenický Šenov nejvyššího počtu 5340 obyvatel, po roce 1945 byla většina obyvatel německé národnosti vysídlena, ale sklářská výroba pokračovala. Nejstarší huť A. Rückla zahájila roku 1951 produkci optického skla a později jako firma Severosklo vyráběla svářečská skla. Sklárna bratří Jílků se po válce stala součástí podniku Crystalex v Novém Boru a v roce 1993 ji odkoupili potomci původních majitelů. Třetí Vetterova huť byla v roce 1972 uzavřena. V roce 1966 byla v dolní části města postavena nová továrna na výrobu svítidel, která dnes patří jabloneckému podniku Preciosa. V 90. letech 20. století se ve městě opět rozšířila síť menších soukromých sklářských dílen. Dnes má Kamenický Šenov necelé čtyři tisíce obyvatel. 

*  *  *

Protože se Kamenický Šenov dlouho vyvíjel jako řemeslnická vesnice, nevznikla zde souvislá uliční zástavba s pravidelným náměstím, typická pro jiná města. Navíc v poválečné době došlo ke zbourání několika domů a další podlehly necitlivým přestavbám. Přesto zde byla v roce 1992 vyhlášena městská památková zóna, jejíž hlavní hodnotou je kostel se hřbitovem a několik malebných patricijských domů v části města nad kostelem.

Barokní kostel sv. Jana Křtitele postavil v letech 1715–1718 Petr Pavel Columbani na místě staršího dřevěného kostelíka. Jednolodní obdélná stavba s polokruhově ukončeným presbytářem a s postranními prostorami sakristie a oratoře má na východní straně hranolovou věž. K severní straně kostela přiléhá bývalý hřbitov, podél jehož zdi stojí bohatě členěné rokokové a klasicistní kamenné náhrobky z druhé poloviny 18. a první poloviny 19. století.

Vedle kostela stojí patrová fara s mansardovou střechou a uprostřed prostranství se tyčí asi osm metrů vysoký památník z čedičových sloupů, slavnostně odhalený v roce 1912 místním Spolkem válečných veteránů k poctě císaře Františka Josefa I. Uprostřed skupiny sloupů byl tehdy bronzový reliéf s portrétem císaře, deska s věnováním a nejvyšší sloup byl korunován dvouhlavým orlem. Po 1. světové válce byly kolem pomníku umístěny desky se jmény padlých, které byly po roce 1945 odstraněny. Dnes je zde jednoduchá pamětní deska obětem fašismu:

Ve starém patricijském domě z roku 1770, stojícím na nároží hlavní silnice bylo v červenci 1949 otevřeno Sklářské muzeum. Výstavný kamenný dům s podstávkou v jižní roubené části a s dřevem obloženým patrem krytým mansardovou střechou sloužil v minulosti jako poštovní přepřahací stanice se zájezdním hostincem a od roku 1919 v něm sídlila pobočka vídeňské sklářské firmy J. a L. Lobmeyr. Jeho návštěvu jsme absolvovali v listopadu 2010, tentokrát se zastavujeme v cukrárně Na Náměstí (tak se skutečně jmenuje).

Po zelené turistické značce pokračujeme k národní přírodní památce Panská skála. Původně zde bylo asi 30 m vysoké holé návrší s trojicí křížů na vrcholku, nazývané Kalvárie nebo Křížový vrch. Již před koncem 18. století na něm jeden z prácheňských sedláků lámal čedičové sloupy, které se používaly na dveřní, okenní i jiné sloupky, patníky, obrubníky apod. Při lámání byla postupně odhalena pozoruhodná vnitřní stavba vršku, tvořeného štíhlými čedičovými sloupy, které vznikly sloupcovou odlučností čediče při tuhnutí magmatu. Pravidelně vyvinuté čtyř- až šestiboké sloupce jsou až 15 m dlouhé a v průměru mají okolo 20 až 25 cm. Uprostřed návrší stojí téměř svisle, ale směrem do stran se postupně sklánějí, a protože jsou uspořádány podle výšky jako píšťaly varhan, říká se skále lidově Varhany. Jako kulisu využili Panskou skálu v roce 1952 filmaři při natáčení pohádky Pyšná princezna. Nemohu si odpustit poznámku, že roli chůvy hrála Mária Sýkorová (původním jménem Marie Pochmonová), rodačka ze Světlé nad Sázavou (*1888), pozdější filmová a divadelní herečka provdaná za slovenského herce.

Nedaleko skály bylo vybudováno turistické parkoviště s infocentrem, kde se před další cestou krátce zastavujeme. Poté pokračujeme spolu se zelenou turistickou značkou po silnici směrem na Horní Prysk. U viaduktu, po němž vedla již zmíněná železnice z Kamenického Šenova do České Lípy, opouštíme silnici a stoupáme do Šenovského sedla (590 m), z něhož vede odbočka na Šenovský vrch (632 m). Vrchol tohoto výrazného zalesněného čedičového kuželu tvoří mírně protáhlý skalnatý hřbítek, z něhož býval kdysi kruhový výhled do okolí. Roku 1887 sem proto byla upravena pohodlná výstupová cesta a na zarovnaném vrcholu byl postaven přístřešek. Dnes už z něj ale nic nezůstalo a také výhledu do krajiny brání vzrostlý les.

Vracíme se do sedla a pokračujeme po zelené turistické značce na rozcestí U Křížku. Křížek tu opravdu stojí a my se od něho dáváme doprava. Z následujícího rozcestí Pod Lipkou stoupáme odbočkou na čedičový vrch Lipka (509 m), jehož převážně lučinatý vrcholek nabízí pěkné pohledy na Horní Prysk a okolní kopce.

Pokoukali jsme, ulovili kešku a vracíme se ke křížku. Modrá značka nás přivádí na rozcestí Písková cesta (369 m), kde odbočujeme ke skalnímu útvaru Pryská věž:

Pokračujeme ještě kousek dál na Pískovou vyhlídku (381 m) s výhledem přes údolí na Střední vrch (593 m) s výrazným skalním sukem na vrcholu. Vracíme se na rozcestí a stálým klesáním se dostáváme kolem hřbitova na okraj Dolního Prysku. Po silnici jdeme doleva a v zatáčce u posledního domku sestupujeme úzkou lesní pěšinou k altánu, který zde stojí od roku 2010:

Naproti němu vyvěrá pramen sv. Kříže, obnovený na podzim roku 2009:

V sousední nízké skalce je vytesaný výklenek s obrazem Ježíše Krista na Olivetské hoře a do kamenné zídky před ním je zasazený kovaný kříž, vysvěcený na Velký pátek 10. dubna 2009:

Od skalky stoupáme po cestě lemované obrazy Křížové cesty...

... ke kapli Božího hrobu, která je vytesaná v úpatí nejmohutnější pískovcové skalní věže:

Uvnitř kaple za kovanou mříží se nachází pískovcová socha Kristova těla:

Na vrcholu skalní věže je od 21. března 2008 osazen dřevěný kříž a na sousední skále je upravená vyhlídka, z níž je vidět dolní část Kamenického Šenova:

Pokračujeme cestou mezi skalami vzhůru k dalšímu skalnímu výklenku s obrazem Nejsvětější Trojice: 

Na samém konci protáhlého zalesněného skalnatého hřbítku se nachází vrchol Stráž (451 m), tvořený převážně pískovcem, kterým pronikla na západním konci čedičová hornina. V okolí vrcholu je proto v listnatém lese několik čedičových skal s vyvinutou sloupcovou odlučností:

Sestupujeme lesem na červeném místní značení a pak po zelené turistické značce procházíme kolem zbořeniště Fuchsovy vily a podél pískovcových skal k železničnímu viaduktu, za nímž stojí Hrnčířský kámen a výklenková kaplička:

Pískovcové skále se vyhnula stavba železnice, naopak díky ní získala svůj druhý název Strážce trati. Podél říčky Kamenice procházíme Českou Kamenicí a s úlevou zjišťujeme, že naše oblíbená cukrárna na náměstí, v níž jsme si naplánovali ukončení dnešní túry, zavírá až za půl hodiny...

Následuje článek Návrat z týdennního pobytu v Kytlicích