Týden v Kytlicích (VI)

(předchozí článek Týden v Kytlicích V)

Kunratické Švýcarsko a okruh kolem Zeleného vrchu

Auto necháváme v Drnovci, což je ves pár kilometrů za Cvikovem, a po zelené turistické značce se vydáváme do Kunratického Švýcarska, krajiny lesů a pískovcových skal. Při pohledu zpět se nám v celé své kráse ukáže Zelený vrch, jeden z cílů dnešní okružní túry:

První zastávka patří Skalní kapli v malebném údolí, do něhož přicházíme úvozemmezi skalami. Kapli zde nechal v roce 1834 vytesat do pískovcové skály kunratický sedlák Franz Hülle. Její vnitřek zdobila nejdříve dřevěná soška Bolestné Panny Marie a později obraz madony s motivem ztroskotané lodi v pozadí. Věnoval jej Josef Bundesmann z vděčnosti za záchranu života v bouři, do níž se dostal při jedné z jeho cest do Ameriky. Dnes je uvnitř už opě jenom svatá soška. K první renovaci kaple došlo členy Horského spolku Karlem Beckertem a Konradem Henkem v roce 1934, tedy přesně v době jejího 100. výročí. Tehdy byla kaplička doplněna postranními ozdobnými sloupy a 15. srpna slavnostně znovu vysvěcena. V roce 2006 prošla další opravo, kterou pod záštitou Obecního úřadu Kunratice u Cvikova provedl Kamil Ešner z Nového Boru.

Asi 400 metrů od vyhlídky je ve skále vytesaná lavice známá pod jménem Karlův odpočinek, kterou zhotovili členové kunratického Horského spolku z vděčnosti svému předsedovi Karlu Beckertovi. Lavici z jasanového dřeva koncem září 2014 zrenovoval na náklady obce Patrik Mataj.

Nad lavicí je v převislé části skály vytesaný eliptický medailon:

Vrácíme se na hlavní cestu a pokračujeme dále po žluté. Asi po pěti stech metrů přicházíme ke krátké odbočce k jeskyni Waltro. Asi osm metrů hluboká jeskyně získala jméno po ilegální skupině Waltra Hofmanna, který tu za druhé světové války ukrýval uprchlé ruské zajatce. Vytvořil z nich partyzánskou skupinu, která v okolí podnikala diverzní akce.

Na silnici z Drnovce do Mařeniček opouštíme žlutou turistickou značku a cestou na Zelený vrch ještě odbočujeme za keškou s lákavým názvem Drnovecká vyhlídka. Což o to, výhled – zejména na Hvozd a Jezevčí vrch – je pěkný, ale cesta úplně jednoduchá nebyla:

Vracíme se zpátky a čím dál strměji stoupáme na Zelený vrch (586 m). „Výživné“ jsou zejména poslední dvě stovky metrů, kde probíhala těžba dřeva a všude se válejí větve a vršky stromů.

Zelený vrch se dvakrát v minulosti stal útočištěm vzbouřených sedláků. V dubnu 1680 se zde ukryli poddaní ze Cvikova a okolních vsí, když se postavili proti těžkým robotám a vydírání tehdejšího majitele zákupského panství Julia Františka Sasko-Lauenburského. Hora ale byla obklíčena vojskem generála Piccolominiho a po dvou dnech odporu se vyhladovělí vzbouřenci vzdali. Podruhé se zde nespokojení sedláci shromáždili roku 1775 a také jejich povstání skončilo neúspěšně a několik sedláků bylo na měsíc uvězněno v Mladé Boleslavi. Za války o bavorské dědictví byl Zelený vrch 1. srpna 1778 obsazen rakouským vojskem, které se tu opevnilo valy, ale Prusové je odtud vytlačili k Jablonnému a Českému Dubu. Zbytky šancí prý byly patrné ještě ve 2. polovině 19. století.

Až do druhé světové války byl Zelený vrch oblíbeným výletním místem. Na jeho svazích byly upraveny četné vycházkové cesty a stály tu také dva hostince. Asi v polovině severního svahu kopce je několik pískovcových skal, z nichž nejvýznamnější se podle dávného pálení milířů nazývala Uhlířská skála (Köhlerstein, 471 m). Roku 1894 byla na jejím temeni zřízena vyhlídka a v její těsné blízkosti byl postaven dřevěný letní hostinec, který se až do roku 1905 nazýval Hostinec na Köhlerbergu.

Při příležitosti 100. výročí úmrtí básníka Friedricha Schillera (1759–1805) byla vyhlídková skála cvikovským Horským spolkem upravena a přejmenována na Schillerovu vyhlídku. Dne 9. července 1905 zde byla slavnostně odhalena pamětní deska, kterou tu nechal umístit Otto Vonach ze Cvikova. Stejné jméno od té doby nesl také sousední hostinec.

*  *  *

Ještě nějakou dobu pokračujeme po značce a pak lesem. Nakonec se proplétáme hustým mladým lesem, klopýtáme mimo cesty a zoufale se držíme šipky GPSky. A to všechno kvůli další kešce. O něco méně klopotně se vracíme na lesní cestu a po čase přicházíme na Křížový vrch (437 m), často také označovaný jako Kalvárie. Jedná se o nevelké čedičové návrší tvořící severozápadní výběžek Zeleného vrchu. V červnu 1728 se zde usadil punčochář Johann Franz Richter, který získal povolení k výstavbě poustevny a spolu s Florianem Friedrichem začal budovat poutní místo. Příštího roku o Velikonocích vztyčili na skalnatém vrcholku tři kříže, u nichž byly poprvé předváděny pašijové hry o utrpení Páně. Později se pašije hrály na náměstí ve Cvikově, odkud se na paměť ukřižování Ježíše Krista vynášely na vrchol kopce velké dřevěné kříže. V letech 1730–1735 byl postaven Boží hrob a cesta ke kapli získala v následujících letech ráz křížové cesty, protože několik dobrodinců u ní nechalo na své náklady postavit osm zděných kapliček s nejdůležitějšími zastaveními Ježíšova utrpení vymalovanými na plátně. V poustevně postavené v letech 1738–1740 žili poustevníci až do roku 1782, kdy císař Josef II. c. k. dekretem všechny poustevny zrušil. Brzy poté začala kaple Božího hrobu chátrat a církevní úřady prosazovaly zrušení pašijových her i zbourání kapliček křížové cesty. Podle konečného rozhodnutí z roku 1805 se měla křížová cesta nově zřídit ve cvikovském kostele, kapličky na Kalvárii měly být ponechány osudu a nesměly se opravovat. V roce 1883 byla kolem cesty vysázena lipová alej, kapličky postupně zchátraly a v roce 1890 stály už jen čtyři. Koncem 19. století bylo ale z dobročinných příspěvků vystavěno 14 nových kamenných kapliček a v jejich zasklených výklencích byly umístěny umělecky vyřezávané dřevěné obrazy od mnichovské firmy Meyer. Na vrcholové skále za kaplí Božího hrobu byla upravena malá plošinka, na níž stál kamenný sloup s železným křížem z roku 1830, obklopený sochami Panny Marie, sv. Jana Evangelisty a sv. Maří Magdalény z 1. poloviny 19. století. Po druhé světové válce se už o Kalvárii nikdo nestaral a ponechána času i vandalům postupně chátrala.

Teprve po roce 1991 ji cvikovský městský úřad nechal opět zrenovovat. Díky tomu zde dnes stojí v lipové aleji všech 14 kaplí křížové cesty se zasklenými plastickými výjevy i větší výklenková kaple na úpatí s reliéfem Krista na hoře Olivetské, pocházející údajně z roku 1732. Vrcholová kaple Božího hrobu byla nedávno opravena, ale uvnitř je prázdná. Ze soch na skále zůstala už jen sv. Maří Magdalena a Panna Marie s uraženou hlavou, socha sv. Jana Evangelisty byla v říjnu 2000 ukradena.

Přes rozlehlou louku se dostáváme na kraj lesa, kde znovu přicházíme na žlutou značku, kterou u rozcestníku Pod lesním divadlem měníme za zelenou. V roce 1920 vybudoval cvikovský ochotnický spolek v jednom z lomů malebné lesní divadlo, na jehož jevišti stály dva dřevěné domky, tvořící malou náves. Dnes zde však zůstala už jen nevelká ve skále vytesaná místnost s okénkem a v protější stěně krátká chodba s výklenkem. Na nízkém svahu kolem lomu jsou dosud patrné zbytky hlediště. Od města sem vedla stará cesta s upravenými kamennými schody.

Na ostrohu zvaném Bittners Stein (Bittnerův kámen), vyčnívajícím ze svahu nad Drnovcem, postavil drnovecký hostinský Josef Böhm hostinec Schweizerhaus neboli Švýcarský dům, od něhož byl krásný výhled k jihu na rozlehlou krajinu Českolipska se vzdálenými dominantami Bezdězu a Vlhoště. Po druhé světové válce hostinec zanikl, ale dochovalo se zčásti zděné a zčásti ve skále vytesané sklepení, na kterém Lesy ČR postavily dřevěný vyhlídkový altán, slavnostně otevřený 19. června 2015:

Vyhlídka, ačkoliv je částečně přerostlá stromy, poskytuje pěkný výhled do okolí. Návratem po zelené značce do Drnovce uzavíráme dnešní desetikilometrový okruh.

Následuje článek Týden v Kytlicích (VII)