Týden v Kytlicích (I)

Cestou na tradiční setkání toulkařů neboli účastníků letních Toulek po horách se zastavujeme v Kunraticích u Cvikova

Auto necháváme za vsí na místě, kde zelená turistická značka odbočuje ze silnice doleva na cestu podél říčky Svitávky. Stezka prochází kolem několika ve skále vytesaných sklepů, z nichž ten největší zřejmě sloužil k těžbě písku, používaného k broušení skla v dílnách místních brusičů a patrně i v nedaleké továrně na zrcadla na severním konci Lindavy. 

Asi po půl kilometru stezka končí pod Skálou smrti, dříve nazývanou též Rytířský skok. Ukryta ve stínu stromů stojí asi 15 m vysoká svislá pískovcová skalní stěna, do níž je vytesán reliéf znázorňující rytíře na vzpínajícím se koni a dívčinu, padající s rozepjatýma rukama ze skály. 

Reliéf je výjevem z místní pověsti o líbezné mlynářské dívce, pronásledované hrubým a zlým rytířem, která se v zoufalství odhodlala skočit z vysoké skály dolů. Příroda, kterou měla tak ráda, jí nabídla měkký koberec rašeliníku a dívce se podařilo zachránit. Když rytíř viděl, že mu dívka uniká, vztekle za ní hodil svůj oštěp. Kůň se polekal nenadálého pohybu, smekl se po strmé stěně a pod svým tělem pohřbil v bažině krutého rytíře. 

Reliéf zde v roce 1910 vytesali dva místní umělci a členové kunratické sekce Horského spolku pro nejsevernější Čechy, učitel Karl Beckert a četnický strážmistr Karl Bundesmann. Od stejných autorů je také reliéf Theodora Körnera na nedalekém Dutém kameni, o němž se můžete na tomto blogu dočíst zde. 

Stejnou cestou se vracíme k autu, ale neodjíždíme pryč, nýbrž pokračujeme po zelené značce kolem trampské osady Zelené údolí pod Kovářský vrch (461 m). Pod lesem na jeho východní straně vznikla kolem roku 1866 skupina šesti domků, mezi nimiž byl i oblíbený hostinec s tanečním sálem, romanticky pojmenovaný U severního pólu. Když se koncem léta roku 1899 konaly v okolní krajině velké vojenské manévry, které řídil následník trůnu Ferdinand d'Este a do Zákup kvůli nim přijel i císař František Josef I., rozhodl se zdejší hostinský Anton Pohl využít zvýšeného zájmu veřejnosti a svůj podnik zviditelnil tím, že na vrcholu kopce vystavěl 13 m vysokou dřevěnou rozhlednu. Konstrukce věže byla ale velmi jednoduchá a vydržela jen do listopadu následujícího roku, kdy byla stržena bouří. Nová rozhledna zde pak už postavena nebyla, i když kunratická sekce Horského spolku pro nejsevernější Čechy ještě v roce 1910 o její stavbě uvažovala. Po druhé světové válce zanikl i hostinec s okolními domky, na jejichž místě dnes najdeme už jen zarostlé zbytky základů. 

Neznačenou lesní cestou stoupáme na vrchol. Je zarostlý lesem, který brání jakémukoliv výhledu, ale z luk na severovýchodním svahu se nabízejí hezké pohledy na Zelený a Jezevčí vrch:

Z bujnosti, ale hlavně kvůli Vrcholovce.cz, vystoupáme ještě na vrchy Kamenáč (432 m) a Dubová hora (405 m). Už při pohledu na mapu je jasné, že oba jsou zalesněné a žádný výhled z nich není. Vracíme se k autu a popojíždíme co centra Kunratic, abychom navštívili Skleněnou zahradu.

Nejde však jen o zahradu, ale o celý sklářský areál, který nabízí také návštěvu hutě, brusírny, prodejní vzorkovny – a také Sklářské kantýny... 

To vše je výsledkem snažení Jiřího Pačinka (*1972), jednoho z nejvýznamnějších současných uměleckých sklářů nejen v České republice, ale zároveň na mezinárodní úrovni. Po vyučení v roce 1990 nastoupil jako sklářský novic do legendární sklárny v Chřibské, která letopočtem svého založení 1414 byla vůbec nejstarší fungující sklárnou na světě, kde se zdokonalil v technice hutního tvarování skla. Následovalo dlouholeté angažmá v jedné z nejvýznamnějších světových uměleckých skláren své doby, sklárně Ajeto Lindava, kterou spolu s významným uměleckým sklářem Petrem Novotným a architektem světového věhlasu Bořkem Šípkem v 90. letech minulého století zakládal a kde se po krátké době stal dokonce mistrem jedné z tamějších dílen. 

Absolvoval řadu zahraničních cest, například do USA, Německa, Nizozemí, Itálie a dalších sklářských zemí, kde měl výjimečnou možnost prezentovat nejen české umělecké sklo, ale zejména sám sebe, své řemeslné schopnosti a tělesný potenciál, který ho doslova předurčoval k tvorbě extrémně objemných a zároveň detailně propracovaných objektů. Ty se zanedlouho staly tak originálními a typickými z hlediska sklářského rukopisu, že zbýval již jen poslední krok k vyprofilování se v samostatného uměleckého skláře a založení vlastní značky PAČINEK GLASS. Tento zásadní okamžik nastal v roce 2007, kdy ve své roubené chaloupce v Lindavě, kterou zrekonstruoval pro bydlení, postavil sklářskou pec a založil tak své vlastní studio, o kterém vždy snil. Dlouhodobě a poctivě budovaný věhlas vlastního jména se dále rozšiřoval a znásoboval. Umělci, designéři, architekti a firmy začali jeho nové studio využívat natolik, že za pár let již svou kapacitou a velikostí nestačilo na stále se zvyšující poptávku, a tak logicky přišel další krok – vybudování ne již studia, ale přímo menší sklárny. Vyrostla zde, v Kunraticích u Cvikova, rekonstrukcí ruiny bývalé strojní traktorové stanice a byla slavnostně otevřena v roce 2015. 

Od té doby láká k návštěvě a tvorbě nejen sklářské výtvarníky, umělce, architekty a designéry z celého světa, ale je celoročně otevřena také široké veřejnosti, která tak má možnost nahlédnout přímo pod ruce sklářských mistrů. Těch zde pracuje celkem šest a často s nimi tvoří i samotný Jiří Pačinek, kterého tak mohou návštěvníci pozorovat při práci na jeho náročných autorských objektech, jako jsou velkorozměrné plastiky koní, ptáků, ryb, rostlin a další díla inspirovaná přírodou. Plakát na dveřích oznamuje, že za čtrnáct dní se tu objeví moje spolužačka Blanka Matragi. Tedy – formuloval jsem to trochu nešťastně, na plakátu samozřejmě není psáno, že je to moje spolužačka...

Procházka vpravdě magickou Skleněnou zahradou js skutečně zážitek, a to i pro člověka, jemuž sklo není vzácností! Desítky skleněných květin, rostlin a dalších objektů, instalovaných přímo mezi rostlinami skutečnými… Záplava tvarů, barev a optických iluzí tak návštěvníka zavede doslova do jiného světa: 

Při prohlídce Skleněné zahrady si nás všimla průvodkyně a nabídla se, že nám ukáže Křišťálový chrám. Jedná se o kostel Povýšení sv. Kříže, který stojí v těsném sousedství a nabízí návštěvníkovi ojedinělý a intenzivní vizuální zážitek, spočívající v symbióze bezmála dvě stovky let starého sakrálního prostoru a současného uměleckého skla. Zpřístupněn byl v roce 2020 v rámci celonárodní akce Noc kostelů.

Žasneme nad spojením křivek klasicistní architektury a světla s velkorozměrnými plastikami Jiřího Pačinka a jeho sklářských kolegů, inspirovanými faunou i flórou, hru tvarů, barev a optických efektů.

V „koronavirové době“ Jiří Pačinek zkombinoval skleněné objekty s vlastními obrazy:

K významné příležitosti 700 let od narození Karla IV. (*14. 5. 1316) bylo výzvou vytvořit korunovační klenoty a Karlovu bystu ze skla. K jejich výrobě bylo spolu s dalšími barvami použito uranové sklo, které září, je-li osvětleno infračervenými lampami:

Doslova bombou je však nedávný objev unikátního Božího hrob, který je jedním ze čtrnácti dochovaných exemplářů v České republice a jehož stáří je odhadováno na 140 let! Je více než symbolické, že toto liturgické dílo, složené z několika tisíců skleněných perel a šatonů bylo ve zdejším svatostánku přítomno již dlouho předtím, než se kostel Povýšení sv. Kříže stal Křišťálovým chrámem. První pohled není zase až tak ohromující,...

... ale když průvodkyně stiskne vypínač, doslova oněmíme:

Jdeme se podívat k oltáři...

... a pak stoupáme po schodech na kruchtu:

Vystavený je tu i pohled sklářů na koronavirus:

Polibky

Srdce

Originální projekt Křišťálový chrám chce vedle uměleckého zážitku přinést a generovat obnovu technického stavu tohoto kostela formou dílčí finanční částky ze vstupného. To je dobrovolné, ale předpokládá se v podobě stokoruny...

Následuje článek Týden v Kytlicích (II)