DP Za malínským křenem

Zase do Kutné Hory? Stále mě to tam nějak táhne – že by nostalgické vzpomínky na studentská léta? 

 

Trasy pochodu jsou po léta stejné, respektive střídají se stále tytéž varianty. Tu, která vede přes Kaňk a další „kutné hory“, jsem už dávno podrobně popsal, takže ji naleznete na tomo blogu zde.

Proto si tu letošní dovolím poněkud poupravit, například k cestě na Kaňk použijeme místo žluté značky vedoucí přes Sedlec modrou značku kolem pivovaru v Lorci. Na Kaňku jdou někteří na rozhlednu, jiní na pivo... Později se na vrcholu (353 m) u&nbspsedmimetrového pískovcového sloupu ještě jednou vyfotíme...

... a pak už kvůli zápisům do internetové Vrcholovky.cz vláčím celou skupinku přes kopce Sukov (336 m),...

... Velký Kuklík (256 m)...

... a Malý Kuklík (359 m). Protože při tom ještě hledáme kešky, stalo se, že mezi Sukovem a Velkým Kuklíkem jsme zabloudili do vinice a vypadalo to, že se z ní jen tak nedostaneme. Přelézat zamčenou bránu by nebyla žádná legrace, naštěstí jsme v drátěném plotě objevili díru...

Od poškozené barokní sochy sv. Jana Almužníka, zvané Bezhlavý Ján, pokračujeme po zelené turistické značce do Kutné Hory, kde se ujímám role samozvaného průvodce. Nejprve se jdeme podívat do zahrady u Jezuitské koleje, ve které sídlí GASK, Galerie Středočeského kraje. Rozsáhlý prostor byl za mých studentských let pokrytý asfaltem a veřejnosti nepřístupný a Jezuitská kolej patřila od roku 1773, kdy byl papežem Klimentem XIV. jezuitský řád zrušen, armádě. Před lety byl areál revitalizován a přeměněn na městský park s upravenými cestičkami, otevřenými travnatými plochami a bohatou výsadbou. V rámci projektu „GASK pod širým nebem“ umístili jeho kurátoři v horní části zahrady laminátovou sochu Pták ráje od Lukáše Rittsteina (*1973):

Samozřejmě se jdeme podívat k chrámu sv. Barbory...

... a na úžasný výhled, který se nikdy neomrzí:

Podél souboru třinácti barokních soch stojících před Jezuitskou kolejí míříme na náměstí Národního odboje. Na domě čp. 584 byla před pár dny, konkrétně 2. října, slavnostně odhalena pamětní deska plukovníka v. v. Jiřího Loudy, dr. h. c., který zde prožil dětství a mládí. Loňskou akci pořádanou k jeho nedožitým 100. narozeninám narušila pandemie, a proto muselo být odhalení pamětní desky odloženo na letošek. Na slavnosti byli přítomni nejen členové rodiny Jiřího Loudy a představitelé Kutné Hory, ale také vojenský atašé Velké Británie, představitel města Olomouc a tamní vědecké knihovny, zástupce Armády ČR a to včetně Posádkové hudby Praha.

Jiří Louda se narodil 3. října 1920 v Kutné Hoře. Po maturitě na zdejším gymnáziu vstoupil do čs. armády a po německé okupaci odešel v létě 1939 přes Polsko do Francie. Krátce sloužil v Cizinecké legii v Alžírsku, ale po pádu Francie se dostal do Británie. Jako dělostřelec absolvoval poddůstojnickou školu a dobrovolně se přihlásil do speciálního výcviku. V letech 1942 a 1943 měl být v paraskupině Bronze vysazen do protektorátu, k čemuž však kvůli zranění nedošlo, a tak až do června 1945 působil ve Vojenské radiotelegrafické ústředně.

Po návratu do vlasti obdržel Čs. válečný kříž 1939 a byl povýšen do hodnosti kapitána. Po únoru 1948 byl ale penzionován, později zatčen a více než rok bez soudu vězněn. Po propuštění pracoval jako lesní dělník, než našel trvalou práci v olomoucké univerzitní, později vědecké knihovně. V Olomouci se také natrvalo usadil, i když vždy zdůrazňoval vazby na Kutnou Horu.

Jeho celoživotní zálibou se staly heraldika, genealogie a vexilologie, v nichž se vypracoval na nejpřednějšího odborníka. Byl členem několika prestižních zahraničních heraldických společností, mj. Mezinárodní heraldické akademie se sídlem v Ženevě, Britské heraldické společnosti v Londýně, Francouzské heraldické společnosti a čestným předsedou Moravské genealogické a heraldické společnosti v Praze. Až do roku 2002 byl členem podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a aktivně se podílel na tvorbě mnoha nových komunálních symbolů. V roce 1990 byl totiž přijat zákon, který umožňoval každé samostatné obci používat znak a vlajku. Vedle bezmála dvou stovek znaků obcí a měst (namátkou jmenuji Havířov, Nový Bohumín, Bludov či Hukvaldy) se stal především autorem velkého státního znaku ČR, standarty prezidenta republiky a znaku Olomouckého kraje. 

Je autorem řady publikací, které vyšly doma i v zahraničí: Česká města, České erby, nebo Znaky evropských měst, která v roce 1966 vyšla anglicky a běhen dalších šesti let i německy francouzsky. V socialistickém Československu nebyla pro její vydání příhodná doba, a tak se na knižní trh dostala až v roce 1995. Loudovy znaky nalezneme také v sedmisvazkovém díle Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jehož jednotlivé díly vycházely na začátku osmdesátých let minulého století.

Po sametové revoluci byl Jiří Louda povýšen do hodnosti plukovníka v. v. a za dlouhodobý přínos české kultuře obdržel řadu odborných, státních a jiných vyznamenání a ocenění. Od prezidenta republiky převzal dne 28. 10. 2000 medaili Za zásluhy, Univerzita Palackého mu v roce 2004 udělila čestný doktorát a obdržel Cenu města Olomouce (1998) i Cenu Olomouckého kraje (2007). Rodná Kutná Hora, pro niž v roce 1998 vypracoval návrh městského praporu, ho v roce 2006 jmenovala svým čestným občanem. Zemřel 1. září 2015 v Olomouci.