Týden v Kytlicích (IV)

(předchozí článek Týden v Kytlicích III)

Výšlap z Kytlic přes Cvikov

Kytlice opouštíme po žluté turistické značce, která nás přivádí do rekreační osady Řachvaj a pokračuje po staré Kočárové cestě severním úbočím Malého Buku (712 m). Na rozcestí Pod Malým Bukem (575 m) přecházíme na neznačenou lesní cestu, po níž klesáme na rozcestí U sv. Antonína. Hluboký les, který tu byl kolem dokola, je vykácený, všude jen pařezy a hromady neodklizených větví. Ivaně je do pláče, přestože tu spoušť nevidí poprvé.

Přicházíme na okraj obce Svor a zastavujeme se u historického vodojemu:

Máme to štěstí, že tu jsou pracovníci Severočeských vodovodů a kanalizací, a. s. a nechají nás nahlédnout do útrob. Vodojemu, samozřejmě:

Po cyklostezce nazvané Cesta k sousedům, německy Weg zu Nachbarn, která spojuje Nový Bor s německým Oybinem a je vyznačena dvoujazyčnými směrovkami, přicházíme do Svoru. Cyklostezka záhy odbočuje doprava, zatímco my pokračujeme rovně pod železniční viadukt, kolem kaple Nejsvětější Trojice a centrem obce. 

V roce 1910 měl Svor 1475 obyvatel, ale po druhé světové válce byla většina těch německých hovořících vysídlena. V květnu 1973 byla kvůli výstavbě hlavní silnice z Nového Boru zrušena železniční trať ze Svoru do Cvikova. Ve 2. polovině 20. století se Svor stal oblíbeným místem k rekreaci a mnohé po válce opuštěné domy si koupili chalupáři. Dnes zde žije necelých 650 lidí.

Úzkou stezkou pro pěší, která vede souběžně s hlavní silnicí I/13, přicházíme k čerpací stanici ONO na okraji Cvikova a odbočujeme doprava na polní cestu s výhledem na vrch Klíč:

Záhy se polní cesta mění v lesní a v místě, kde ji křižuje zeleně značená trasa, odbočujeme vpravo. Mělká zamokřená sníženina, v níž se nachází prameniště Dobranovského potoka, nazývaného dříve Tramflössel, se postupně zužuje a dostává název Údolí samoty. Na jižní straně je lemované strmými pískovcovými skalami. V jedné ze skalních věží je přirozená průrva, označovaná jako Skalní brána. U ústí je asi 16 m vysoká a přes metr široká, ale směrem dovnitř se rychle zužuje. V její boční stěně je množství vyrytých jmen, iniciál, kreseb a letopočtů, z nichž nejstarší jsou již ze 2. poloviny 17. století. Uvnitř průrvy se dá vylézt po stěně vzhůru do velkého skalního okna, které se otevírá do zalesněného údolí. 

Cestou malebným údolím dojdeme k prameni obloženému pískovcovými kameny, který má dřevěnou stříšku. První jeho úpravy provedli členové cvikovského Horského spolku v roce 1896, kdy studánku obložili kameny při úpravě cesty vedoucí údolím. V dostupných materiálech je pouze její německý název Augenwasserquelle. Dle pověstí z dávných časů měla voda léčivé účinky na zrak.

Údolí přechází do široké doliny a na levé straně je do vyčnívající skály vytesaný výklenek neznámého stáří se zajímavou lidovou plastikou Krista bičovaného u sloupu, nazývanou dříve „Martersäule“. Nad výklenkem jsou upevněny tři malované obrázky:

Úzkou pěšinkou stoupáme do svahu po pravé ruce na nevelké návrší, z jehož temene vystupuje dvojice pozoruhodných pískovcových skal. Mohutnější západní Čertova skála strmě vyčnívá do výšky okolo 30 m nad dnem údolí a horolezci jí říkají Škuner, sousední štíhlou věžičku někdy označují jménem Pirát, ale mnohem známější je jako Panenská skála. Je zajímavě tvarovaná a ve vrcholové části má malé skalní okno. 

Vracíme se na značenou cestu, míjíme bývalou radvaneckou hájovnu...

... a od rozcestníku, kde odbočuje modrá značka do Radvance, pokračujeme dál po zelené. Nemineme krátkou odbočku k osamělé skále Ropucha s malým křížkem na vrcholu...

... a šlapeme dál k Havraním skalám, které tvoří skupina sedmi pískovcových skalních věží, vyčnívajících z nevelkého, zhruba 300 m dlouhého pískovcového hřbítku. 

Vrcholky některých skal, jejichž výška dosahuje až 20 metrů, vystupují nad okolní stromy a umožňují výhled do okolí. 

Nejmohutnější a nejvyšší skála (371 m) měla podle pověstí sloužit ještě v 17. století jako popraviště Sloupského hradu. Roku 1829 nechal hrabě Karel Kinský zpřístupnit její vrcholovou plošinu vytesaným schodištěm, které je však dnes již ve velmi špatném stavu. Z vyhlídky na vrcholku jsou vidět lesnaté kopce v okolí Sloupu, na jihu vyčnívá Špičák u České Lípy a v dálce na obzoru táhlý Vlhošť se špičatým Ronovem. Směrem k západu leží Nový Bor s Chotovickým vrchem, za ním Česká skála u Práchně a na severozápadě výrazný kužel Klíče. 

Podle místní pověsti představují Havraní skály za trest zkamenělé průvodce zlého rytíře, který tu pronásledoval nevinnou dívku. Tato pověst se váže i k Panenské skále.

*  *  *

Opouštíme skupinku přátel, protože máme v úmyslu ulovit ještě nějakou kešku a vyšlápnout si kvůli Vrcholovce.cz na tři kopce. Po neznačených lesních cestách se dostáváme k jeskyni U Poustevníka. Ve skutečnosti tu nikdy žádný poustevník nežil, neboť jeskyně nemá okno ani na tradičním místě umístěné topeniště, tudíž by tu žádný poustevník nemohl přežít zimu. Jeskyně je jednoprostorový objekt, který má vzadu pouze kamennou lavici sloužící zřejmě k odkládání nádob. Nejspíše tedy sloužila jako komora na uložení nějakých potravin nebo produktů z pole. Dnes se sice zdá, že je značně daleko od lidských obydlí, ale v době vzniku mohlo být na náhorní plošině, kde je dnes les, pole.

Jeskyně je vytesaná z boku do skalní ostrožny a přístupná po schodech shora. Přitom do poslední chvíle prakticky není vidět, prozradí ji až úzké schody vedoucí na jakousi skalní galerii, odkud se teprve vstupuje do skály. 

Hraběcí cestou se dostáváme k silnici I/9 a obezřetně ji přecházíme. Po cyklostezce a později po neznačených lesních cestách stoupáme na zalesněnýBřidličný vrch (556 m), jehož jihozápadní svah pokrývají znělcové skály s kamennou sutí. Jeho vrchol je nejen do Vrcholovky, ale máme tu i kešku. Její hint zní: „Pod kamennou židlí u kamenného stolce“.

Dostáváme se modře značenou lesní cestu, z níž pak odbočujeme na mírně protáhlou znělcovou kupu Pramenného vrchu (605 m), označovanou v některých mapách nesprávně jako Hrnčířský vrch. 

Kopec byl pojmenován podle vydatných pramenů, vyvěrajících na jeho jihovýchodním svahu a využitých později k napájení vodovodu pro Nový Bor. Dnes je kopec porostlý bukovým lesem, který neumožňuje prakticky žádné výhledy.

Vracíme se na modrou značku a pokračujeme na poslední vrch dnešního výšlapu – Tábořiště (594 m). Jedná se vlastně jen o ploché návrší, ale je z něho krásný výhled na sousední Klíč (759 m):

Po modré značce jdeme až na sedlo Pod Klíčem, pak kousek po silnici, přecházíme na žlutou značku na Kočárovou stezku a v opačném směru než ráno se přes Řachvaj vracíme do Kytlic. Našlapali jsme 21 kilometrů.

Následuje článek Týden v Kytlici (V)