Hlavní město Tuniska a Kartágo

Celodenní autobusový výlet

Zájezdový autobus posbíral účastníky z několika hotelů a vyráží podél podél pobřeží k severu. Projíždíme Tunisem a první zastávkou je Kartágo, latinsky Carthago, francouzsky Carthage (čti Kartáž). Název vznikl z fénického „Kart Hadašt“, což lze přeložit jako „Nové město“.

Založili je v roce 814 př. n. l. Féničané, kterým se tehdy říkalo Punové. Šlo o národ semitský, původem z území dnešního Izraele, Palestiny a Libanonu. V oblasti dnešního Tuniska založili své nejdůležitější kolonie. Punové byli výbornýmí mořeplavci a kraj kolem Kartága se jim hodil svou výhodnou polohou uprostřed Středozemního moře. V nových koloniích se mísili s původním obyvatelstvem, v tomto případě s Berbery. Kartágo se velmi rychle vyvinulo v prosperující a mocné město, které získalo jasnou převahu nejen nad ostatními fénickými přístavy, ale stalo se hlavní mocností západního Středomoří. Kdo ve škole dával v hodinách dějepisu pozor, jistě si vzpomene na tři punské války.

První punská válka trvala od roku 264 až do roku 241 př. n. l. Římané měli silnou pozemní armádu a když je Řekové naučili i stavění lodí, přeplavili se do Kartága, aby je zničíli. Roku 256 př. n. l. se na severoafrickém pobřeží setkali se Sparťanem Xanthippem, který Kartágo vedl a Římany do jednoho porazil. Boje pokračovaly na Sicílii, ale Kartágu se moc nedařilo a podepsalo s Římem mír, za což muselo deset let platit válečné reparace. 

Druhá punská válka (218 až 201 př. n. l.) se vedla po souši, protože na moři už měli převahu Římané. Kartaginský velitel Hannibal oblehl a nakonec i dobyl španělské město Siguntum, shromáždil Kartágince, místní Hispánce (celkem na třicet tisíc pěšáků) a armádu afrických slonů a vydal se na Apeninský poloostrov. Ze severu, což zaskočilo jak Římany, tak slony zvyklé na africká vedra. Při přechodu Alp jich většina pošla. Hannibal vyhrával takticky, zvítězil v několika slavných bitvách (např. roku 216 př. n. l. u Kann), ale strategického vítězství nedosáhl. Roku 204 př. n. l. se v Kartágu vylodilo římské vojsko a tamní obyvatelé žádali Hannibala, aby se vrátil. Následovala porážka Kartáginců v bitvě u Zamy roku 202 př. n. l. a o rok později uzavření míru. I po druhé prohrané válce se ale Kartágo vzchopilo.

Třetí punská válka už byla rychlá, trvala jen od 149 do 146 př. n. l. Římané Kartágo opět oblehli a po dvou letech dobyli, ovšem tentokrát to vzali z gruntu a město doslova srovnali se zemí. Obyvatelstvo prodali do otroctví a ruiny zasypali solí, aby se tam v budoucnu už nedalo nic pěstovat. A to byl definitivní konec punského Kartága. Už Caesar to však nevydržel a nařídil Kartágo obnovit, neboť šlo o opravdu strategické místo s dobrým přístavem. Na přelomu letopočtu tedy vyrostlo Kartágo nové, tentokrát římské, s římskou kulturou a plnou závislostí na metropoli.

Do dnešních dnů se z jednoho z nejmocnějších měst starověku dochovaly už jen roztroušené rozvaliny. Kdo ale žije v přesvědčení, že vše významné je na jednom místě, bude zklamán. Standardní autobusový výlet se v kartaginském archeologickém areálu, kde jsou jednotlivé skrovné pozůstatky roztroušeny stovky metrů od sebe uprostřed zástavby moderních luxusních vilek tuzemské smetánky, omezuje jen na to, co je alespoň trochu vidět.

Především jsou to rozvaliny římských Antoniových lázní. V roce 439 je zničili Vandalové a dnes z nich zůstalo jen několik místností a zlomků kleneb ohlodaných časem, povětřím a dešti.

Komplex nicméně stále vypadá působivě, byť někteří mohou prohlašovat, že jde jen o bludiště nepříliš vzhledného mohutného slepencového zdiva... 

Druhou povinnou zastávkou je městečko Sidi Bou Said, které se rozkládá vysoko na útesech a poskytuje proto krásný výhled na Tuniský záliv. Jméno obdrželo podle Sidi Bou Saida (1156–1231), súfijského světce z 13. století, jenž se zde usadil při zpáteční cestě z Mekky. V 19. století si tu nechal postavit letní sídlo Mahmud Bej a krátce poté objevili kouzlo tohoto městečka zámožní obyvatelé Tunisu, kteří toužili po útočišti před letním vedrem.

Hezké bíle omítnuté domky lemují ulice, které stoupají a posléze klesají po hřebeni kopce. Bílé zdi jsou porostlé purpurovou bouganvilleí a brány jsou ověnčené voňavým jasmínem.

Za modrobílé barevné schéma vděčí Sidi Bou Said baronu Rodolphu d´Erlangerovi, členu zámožné francouzské rodiny bankéřů německého původu.

Všechny modré dveře vypadají stejně, ale to jen na první pohled. Ve skutečnosti se od sebe liší velikostí i dekorací. Nejoblíbenějšími zdobnými motivy jsou srpky měsíce, hvězdy a minarety. Modrá a bílá vévodí ulicím i nádvořím. Bílé zdi vytvářejí nádherné pozadí pro temně modré okenice, zkrášlené okenní mříže a barevné dveře.

Sidi Bou Said se mezi tuniskými umělci těšilo pověsti „umělecké vesnice“ již dlouho před příchodem evropských malířů. Za svou slávu však vděčí právě jim. Švýcarského rodáka Paula Kleeho (1879–1940), Augusta Mackeho, Louise Moilleta a další milovníky krásna okouzlilo toto místo natolik, že zde obvykle zůstali mnohem déle, než púvodně zamýšleli. Tuniské světlo ovlivnilo jejich tvorbu – například v dílech zmíněného Paula Kleeho nahradily hnědé a černé grafiky živé barvy, mezi jeho práce ovlivněné pobytem v Tunisku patří například „Východ slunce nad Tunisem“ a „Velbloudi a osli“. Přítomnost evropských osobností ze světa múz měla závažný dopad na tuniské malířství a podnítila vznik salonu slořeného z evropských, muslimských a židovských umělců.

O světovou popularitu Sidi Bou Said se postaraly také dva filmy – Nezkrotná Angelika a Angelika a sultán. Hlavní postavu ztvárnila francouzská herečka Michèle Mercier (*1939):

Oba snímky se zde natáčely mezi roky 1967 a 1968 a zahrála si v nich ta nejkrásnější místa Sidi Bou Said. Ve snímku Nezkrotná Angelika přijíždí půvabná markýza coby otrokyně na místní tržiště v Candii, kde má být prodána. A právě tyto záběry se natáčely na hlavním tržišti Sidi Bou Said a v jeho úzkých uličkách. Páté a poslední pokračování filmu Angelika a sultán nás pak zavede do sultánova paláce, kam je Angelika prodána jako otrokyně. Lokaci jejímu novému domovu poskytl právě palác Ennejma Ezzhra a jeho zahrady. Uličky Sidi Bou Said dobře poznal rovněž její manžel, hrabě Joffrey de Peyrac. A to při svém útěku z vězení, kdy překonával střechy zdejších domů a v jednom z nich ho ukryl jeho přítel – turecký velvyslanec.

Třetí zastávka je na vrcholku pahorku Byrsa, kde se nacházejí ruiny tzv. Le quartier Hannibal, které prokazují, že staré prameny hovořící o tom, že Římané doslova srovnali Kartágo se zemí, nejsou úplně pravdivé, nějaká ta zeď zůstala stát:

V místech, kde bývala akropole fénického Kartága s dominantou Ešmunova chrámu, stojí dnes mohutná žlutavá katedrála sv. Ludvíka, kterou dal v roce 1890, v době francouzské nadvlády v Tunisku, zbudovat kardinál Lavigerie na památku krále Ludvíka IX. Tento panovník stál v čele osmé a poslední křižácké výpravy, která však byla od samého počátku odsouzena k neúspěchu. Král prý trávil tolik času zastávkami v různých klášterech za účelem modlení, že se jeho znudění ozbrojenci začali pobíjet navzájem mezi sebou, a když se konečně v červenci vylodil na tuniském pobřeží, byla taková vedra, že vojáci nebyli schopni bojovat a umírali kvůli nedostatku vody a na infekční nemoci. Tehdy se i sám král Ludvík, později svatořečený, nakazil morem a vzápětí mu podlehl.

V současnosti katedrála slouží jako kulturní centrum. Stanislav Richter o ní ve své knize Kartágo (Melantrich, 1998) píše: „Katedrála honosící se mramorem ze zřícenin Kartága zde stojí zamlkle jako ironický anachronismus. Připomíná poutní místo, něco jako Lourdy uprostřed země, která po více než tisíc let je fanaticky věrna islámu a má víc než tisíc důvodů přísahat na vlajku s půlměsícem než na křesťanské kříže.“

V sousedství katedrály je Carthage National Museum, založené již v 19. století:

Čtvrtou a poslední zastávkou dnešní cesty je Tunis, hlavní město Tuniska. Dějiny Tunisu sahají do prvopočátků Kartága, město bylo zakresleno již na římských mapách pocházejících z první punské války. Po zničení v roce 146 př. n. l. ho Římané zčásti upravili, ale až do příchodu Arabů v 7. století se netěšilo nijak velkému významu. Hasan ibn Nomán, který právě z Kartága vyhnal Byzantince, věřil v dobrou obrannou polohu Tunisu, a proto se rozhodl postavit na vyvýšeném místě vedle solného jezera medínu. V průběhu panování Hafsovců (1228–1574), kdy nastal rozkvět obchodu mezi Evropou a Východem, si Tunis získal renomé jako metropole Arabů. Osmanští Turci (1580–1705) vytvořili kolem města mohutné opevnění a vztyčili velké množství mešit a paláců. Do 19. století se počet obyvatel zvýšil natolik, že se město rozrostlo za hradby, kde Frncouzi museli vysušit nedaleké bažiny. V centru Tunisu tak existují vedle sebe dva světy – historická čtvrť, jež zůstala od středověku takřka nezměněná, a moderní metropole. Západní část centra zaujímá medína se starobylými paláci, mešitami medersami a súky, východní část tvoří Ville Nouvelle s výškovými budovami, domy ve stylu art deco, rušnými kavárnami a bary.

*  *  *

Autobus opouštíme na avenue Habib Burgiba, hlavní třídě tuniské čtvrti Ville Nouvele, která protíná město a spojuje přístav a železniční stanicí TGM s medínou. Míjíme sochu arabského spisovatele Ibn Chaldúna. Celým jménem Abú Zajd Abdarrahmán ibn Muhammad ibn Chaldún Walíuddín at-Túnisí al-Hadramí al-Išbílí al-Málikí (1332–1406) byl učenec a politik, jehož kniha Čas království a říší – Mukaddima je mohutnou pokladnicí orientálních vědomostí o světě vykládající podstatu beduínské civilizace, vznik a zásady růstu dynastií, utváření forem usedlé kultury, zákonitosti obchodu a&nbspřemesel i souhrn vědění v jeho rozmanitých disciplínách. Celé dílo prý působí velmi moderně.

Fotíme katedrálu sv. Vincence z Pauly. Vyrostla v roce 1882 na místě katolického hřbitova zasvěceného sv. Antonii. Hřbitov, zmiňovaný v několika textech z počátku 17. století, byl původně určen pro zenulé otroky, které předtím zajali piráti.

Katedrála s dvojicí vysokých věží rámujících vchod je podivnou směsicí byzantské, gotické s severoafrické architektury. Mozaika nad hlavním vchodem znázorňuje Ježíše Krista.

Přicházíme k Bab el-Bahr, bráně označující symbolickou hranici mezi starou čtvrtí a&nbspjiž zmíněnou novou čtvrtí Ville Nouvelle:

Tento mohutný oblouk kdysi tvořil východní bránu v hradbách obepínajících medínu a&nbspobklopovaly ho boudy a stánky. Bab el-Bahr znamená v arabštině Mořská brána, protože se klenula v blízkosti moře. Ještě v 19. století vody Tuniského zálivu téměř omývaly hradby medíny, zatímco dnes je břeh vzdálen asi 1,5 kilometru. Francouzi totiž vysušili velkou část půdy, aby mohli položit základy nového města. Současná stavba vznikla v roce 1848 na příkaz Almeda Beje, jenž se nechal inspirovat Vítězným obloukem v Paříži a původní bránu nechal strhnout.

Vpravo za bránou se tyčí hotel Royal Victoria, původně britská ambasáda:

Tuniská medína vyniká více než dvaceti súky, které tvoří jedno rozlehlé, barvité a rušné tržiště. Po staletí měl súk svébytný charakter založený na tradicích východních a středomořských národů a k tomu navíc jasně vyhrazené zóny pro různé druhy zboží. Od samého počátku šlo o místo k obchodování a uzavírání finančních transakcí, ale také o centrum veškerého společenského dění. Na arabském súku – na rozdíl od evropského trhu – obchodníci nikdy nežili. V muslimských zemích byl a stále je trh nepostradatelnou součástí života, súk je místo, kam lidé přicházejí nakupovat, obchodovat a setkávat se s přáteli.

Úzkou uličku, kterou procházíme, lemuje po obou stranách nekonečná řada obchůdků se suvenýry, talismany ve tvaru Fátiminy ruky, velbloudími maskoty, výrobky z kůže, koberci, ptačími klecemi, vodními dýmkami i pokrmy. Zastavujeme se až před mešitou Al-Zajtuna – jednak proto, že tu je earthkeš a pak také proto, abychom se včas vrátili k autobusu.

Název Al-Zajtuna znamená arabsky oliva. Dle legendy vznikl tento název tak, že na místě před výstavbou mešity rostl olivovník. Tuniský historik Ibn Abi Dimar v 17. století ovšem psal, že na místě výstavby mešity stál byzantský kostel zasvěcený sv. Olivii. Archeologické výzkumy v roce 1970 ukázaly, že mešita byla skutečně postavena nad byzantskou budovou a hřbitovem, přičemž tou budovou mohla být bazilika.

Hlavní mešita v Tunisu je vystavěna ze tří druhů hornin – vápence, pískovce a mramoru, které byly zkombinovány, aby vytvořily fascinující náboženskou stavbu. To se v této epoše v Tunisu nebo dokonce v tuniské medíně sotva jinde najde. Je třeba vzít v úvahu, že mešita byla dostavěna v roce 731 a její současná podoba je z 9. století. Hlavní vchod pochází z roku 991. Pískovec a vápenec pocházejí z Tuniska, mramor při stavbě mešity dovezl chalífa z Řecka.

Vracíme se stejnou cestou, ale protože máme ještě chvíli času, míjíme zaparkovaný autobus a pokračujeme po stromořadím lemované avenue Habib Burgiba...

... až na Place 14 Janvier 2011 s impozantní hodinovou věží a sochou prvního tuniského prezidenta. Po vyhlášení nezávislosti Habib Burgiba odstranil sochu Julese Ferryho, francouzského ministra, který kolonizoval Tunisko, a nahradil ji svou jezdeckou sochou. Když se ale v listopadu 1987 nekrvavým převratem chopil moci diktátor Zine El Abidine Ben Ali, byla Burgibova socha krátce poté odstraněna a odložena na severním předměstí La Goulette. Ben Ali byl u moci 23 let, dne 14. ledna 2011 byl donucen uprchnout ze země kvůli lidovému povstání, které začalo v prosinci předtím. Socha >Habiba Burgiby se pak vrátila na své původní místo. 

Věž je vysoká 38 metrů a nechal ji v roce 2001 vztyčit již zmíněný diktátor Ben Ali, jenž měl slabost pro stavění různých pomníků s hodinami. Severovýchodně od věže je vidět opuštěný Hôtel du Lac ve tvaru obrácené pyramidy. Je téměř nemožné si jej nevšimnout, protože vypadá jako by vzdoroval gravitaci. Hotel navrhl v brutalistickém stylu italský architekt Raffaele Contigiani. Byl postaven v letech 1970–1973 pro tuniskou vládu, měl 416 pokojů. Hotel však chátral a v roce 2000 byl po deseti letech v soukromém vlastnictví uzavřen. Už nějakou dobu se plánuje jeho demolice, a tak owneři virtuální keše vyzývají geocachery: Vyfoťte budovu, dokud tam ještě je!

Následovat bude článek Velký okruh Tuniskem