Evropská asociace turistických klubů EWV vyhlásila celoevropskou akci Eurorando 2016 zaměřenou na všechny druhy energie – sluneční, vodní, větrnou, parní, světelnou, jadernou, geotermální apod. V jejím rámci připravují mnohé odbory KČT své akce, v tomto případě jde o vycházku pořádanou odborem KČT Čeřínek Jihlava.
Na nádraží v Jihlavě se nás schází sedmatřicet a před desátou hodinou odjíždíme vlakem směrem na Kostelec u Jihlavy. Už po čtvrthodině vystupujeme na zastávce Dvorce a za tu dobu se stihla strhnout docela slušná chumelenice.
Šlapeme nejdříve po silnici a pak po lesní cestě, která nás přivádí na červenou turistickou značku.
Podél šest set metrů dlouhého mlýnského náhodu přicházíme k Pekárkovu mlýnu na okraji Rantířova.
Dochované písemné záznamy ze 16. století svědčí o tom, že zde stávala soukenická valcha, která byla později přestavěna na mlýn poháněný vodním kolem. Říkalo se mu Pekelský a během staletí se v něm vystřídalo několik majitelů, až v roce 1928 byl dán do dražby. Úspěšným vydražitelem se stal mlynář Karel Pekárek, jenž pocházel z mlýna v Cejli, o jehož existenci je písemný záznam už z roku 1360. Mlýn v Rantířově byl postupně modernizován, vodní kolo bylo nahrazeno dvěma turbínami a mlýn prosperoval až do roku 1948. Po komunistickém převratu došlo postupně k likvidaci mlýna, demontáži technologie a nakonec k totální devastaci celého objektu včetně vodního díla. V roce 1991 byl takto zchátralý státní majetek vrácen v restituci Ing. Jiřímu Pekárkovi, vnukovi posledního majitele. S náklady okolo 30 milionů korun byla v průběhu dvou let znovuobnovena mlynářská výroba i vodní dílo osazené Kaplanovou turbínou o výkonu 90 kW. Výroba vlastní elektrické energie je velice významnou součástí mlýnské výroby, neboť zvyšuje konkurenceschopnost mlýna. Problémem zpočátku byla neexistence zákaznické sítě. Fungující státní mlýny, které byly zprivatizovány, na tom byly o mnoho lépe, protože měly od samého počátku určité pevné odbytiště.
Kapacita mlýna je 30 tun semletého obilí (pšenice i žita) za 24 hodin, přičemž mouka se expeduje jak volně› ložená, tak i v padesátikilových pytlích. Provozní laboratoř zajišťuje nepřetržitou kontrolu parametrů příjmu surovin, průbě›hu výrobního procesu a výstupní kontrolu všech výrobků. Pšenici pro mlýn speciálně připravuje a. s. Agrovýkup Moravské Budějovice, žito je z oblasti Jindřichohradecka, konkrétně od a. s. Stagra Studená. Skutečnost, že se jedná o výhradní dodavatele, zajišťuje stálost kvality vyráběné mouky.
Po prohlídce mlýna odcházíme do Rantířova, kde téměř všichni účastníci vycházky zůstávají na nádraží a čekají na vlak do Jihlavy. Odcházím sám a nemohu říct, že by mě to mrzelo. Hodlám odlovit cestou dvě až tři kešky, a tak nebudu nikoho omezovat. Procházím Rantířovem a údolím Jihlavy mířím k Zaječímu skoku. Po nalezení kešky se tu nijak nezdržuji, neboť jsem tady byl už víckrát a za lepšího počasí – naposled loni na jaře, o čemž jsem na tomto blogu psal zde. Sestupuji ze svahu k řece, kde značka prudce uhýbá doprava, zatímco já odbočuji vlevo po pěšině proti toku Jihlavy. Chci totiž vidět středověkou kamennou desku stojící na jejím pravém břehu.
Tragickou událost, která se zde stala, připomíná německý nápis, jehož překlad zní: „Roku 1698, dne 17. srpna Petra Lehrla městského pasíře v Jihlavě tři vlastní děti Petr Pavel, David a Marta, přicházejíce od Gieshüblu /Vyskytné – pozn. J. V./, zde spadly do vody a své životy zde nechaly. Bůh buď milostiv jejich duším. Jda kolem pomodli se za ně a popřej jim věčný klid.“
Kámen byl nalezen v roce 1926 v řece při těžbě písku a postaven na břehu, pravděpodobně na opačném, než původně.
Vracím se na červenou značku, která mě přivádí do Jihlavy, respektive do její části Staré Hory. Cestou na nádraží se ještě zastavuji na Jánském vršku u hornického kostelíka sv. Jana Křtitele. V jeho blízkosti je umístěna trojice křížů, které původně stály v místě dnešního hřbitova Na Kalvárii a byly sem přeneseny v roce 1924. V dalších letech trpěly zanedbanou údržbou i zásahy vandalů a teprve v roce 1991 byly zásluhou odsunutých Němců zrekonstruovány a opraveny.
Patří k nejstarším dochovaným kamenným stavbám na Jihlavsku. Byl postaven krátce před rokem 1200, což dokládá nález románských základů presbytáře. Kostelík byl centrem původní slovanské trhové vsi, která po založení města na protějším břehu řeky postupně ztratila svůj význam. Husitské války kostel velmi poškodily, v závěru 15. stol. bylo vybudováno nové kněžiště se síťovou klenbou. Další zásadní přestavba na počátku 17. století byla vedena v renesančním duchu – zdi lodi byly zvýšeny a ukončeny klenbou s lunetami.
Dnešní podoba kostela je výsledkem barokní přestavby z konce 18. století. Na jihozápadní straně byla přistavěna venkovní kazatelna s dřevěnou stříškou.
Na svátek patrona kostela se zde konají mše česko-německého usmířeni. Kostel je přístupný při mších každou středu od 17.00 hodin, o nedělích a svátcích od 8.00 hodin a dále při všech významných událostech, jako je Hornický průvodu apod.
Na nádraží v Jihlavě se nás schází sedmatřicet a před desátou hodinou odjíždíme vlakem směrem na Kostelec u Jihlavy. Už po čtvrthodině vystupujeme na zastávce Dvorce a za tu dobu se stihla strhnout docela slušná chumelenice.
Dochované písemné záznamy ze 16. století svědčí o tom, že zde stávala soukenická valcha, která byla později přestavěna na mlýn poháněný vodním kolem. Říkalo se mu Pekelský a během staletí se v něm vystřídalo několik majitelů, až v roce 1928 byl dán do dražby. Úspěšným vydražitelem se stal mlynář Karel Pekárek, jenž pocházel z mlýna v Cejli, o jehož existenci je písemný záznam už z roku 1360. Mlýn v Rantířově byl postupně modernizován, vodní kolo bylo nahrazeno dvěma turbínami a mlýn prosperoval až do roku 1948. Po komunistickém převratu došlo postupně k likvidaci mlýna, demontáži technologie a nakonec k totální devastaci celého objektu včetně vodního díla. V roce 1991 byl takto zchátralý státní majetek vrácen v restituci Ing. Jiřímu Pekárkovi, vnukovi posledního majitele. S náklady okolo 30 milionů korun byla v průběhu dvou let znovuobnovena mlynářská výroba i vodní dílo osazené Kaplanovou turbínou o výkonu 90 kW. Výroba vlastní elektrické energie je velice významnou součástí mlýnské výroby, neboť zvyšuje konkurenceschopnost mlýna. Problémem zpočátku byla neexistence zákaznické sítě. Fungující státní mlýny, které byly zprivatizovány, na tom byly o mnoho lépe, protože měly od samého počátku určité pevné odbytiště. Kapacita mlýna je 30 tun semletého obilí (pšenice i žita) za 24 hodin, přičemž mouka se expeduje jak volně› ložená, tak i v padesátikilových pytlích. Provozní laboratoř zajišťuje nepřetržitou kontrolu parametrů příjmu surovin, průbě›hu výrobního procesu a výstupní kontrolu všech výrobků. Pšenici pro mlýn speciálně připravuje a. s. Agrovýkup Moravské Budějovice, žito je z oblasti Jindřichohradecka, konkrétně od a. s. Stagra Studená. Skutečnost, že se jedná o výhradní dodavatele, zajišťuje stálost kvality vyráběné mouky.
Po prohlídce mlýna odcházíme do Rantířova, kde téměř všichni účastníci vycházky zůstávají na nádraží a čekají na vlak do Jihlavy. Odcházím sám a nemohu říct, že by mě to mrzelo. Hodlám odlovit cestou dvě až tři kešky, a tak nebudu nikoho omezovat. Procházím Rantířovem a údolím Jihlavy mířím k Zaječímu skoku. Po nalezení kešky se tu nijak nezdržuji, neboť jsem tady byl už víckrát a za lepšího počasí – naposled loni na jaře, o čemž jsem na tomto blogu psal zde. Sestupuji ze svahu k řece, kde značka prudce uhýbá doprava, zatímco já odbočuji vlevo po pěšině proti toku Jihlavy. Chci totiž vidět středověkou kamennou desku stojící na jejím pravém břehu.
Kámen byl nalezen v roce 1926 v řece při těžbě písku a postaven na břehu, pravděpodobně na opačném, než původně.
Vracím se na červenou značku, která mě přivádí do Jihlavy, respektive do její části Staré Hory. Cestou na nádraží se ještě zastavuji na Jánském vršku u hornického kostelíka sv. Jana Křtitele. V jeho blízkosti je umístěna trojice křížů, které původně stály v místě dnešního hřbitova Na Kalvárii a byly sem přeneseny v roce 1924. V dalších letech trpěly zanedbanou údržbou i zásahy vandalů a teprve v roce 1991 byly zásluhou odsunutých Němců zrekonstruovány a opraveny.
Žádné komentáře:
Okomentovat