V Borových Ladech s běžkami

Plánovaná lyžařská turistika se vinou letošní podivné zimy změnila na lyžařsko-pěší, což ovšem neznamená, že se nevydařila. Pravda, absolvovaných kilometrů nebylo tolik, jako jindy, ale my se za rekordy nehoníme!

Pokud vás zarazil už titulek tohoto článku, pak vězte, že název obce je vlastní jméno pomnožné, to znamená, že jsou to TA Borová Lada, a tudíž jedeme do TĚCH Borových Lad. 
Toto jméno, které obec nese od 5. února 1948, je překladem původního německého označení Ferchenhaid, které vzniklo v 18. století jako složenina staroněmeckého Ferche (borovice) a Haide (vřesoviště, pláň). Obec leží na hranicích Národního parku Šumava ve výšce 970 m n. m. a má necelých tři sta obyvatel.
Ve znaku je v zeleném štítě obrácená vidlice, vpravo borová větev se třemi šiškami, vlevo březová větev se třemi listy a dvěma jehnědami, obojí zlaté. Dole kosmo položená stříbrná sekera na zlatém topůrku, šikmo přeložená stříbrným, dolů obráceným loveckým tesákem se zlatým jílcem a záštitou.

Ubytování máme dlouho předem zajištěné v chalupě Kahabka stojící přímo u silnice a naproti velkému parkovišti. 

K dispozici je pět pokojů pro dvanáct osob, nás je o jednoho víc, což vyřešila přistýlka, byť ne příliš pohodlná. Velká místnost v přízemí slouží jako jídelna s kuchyňským koutem a jako takovou jsme ji také využívali k přípravě individuálních snídaní a společných večeří. Ani jednou jsme nebyli v blízkých restauracích Borůvka a Černý vlk, neboť i pivo jsme si přivezli vlastní. Tedy ne tak doslova, ale humpolecký Bernard.
Na první túru vyrážíme v neděli. Sněhu je poskrovnu, a tak s lyžemi přes rameno šlapeme až k areálu bývalé roty Pohraniční stráže. Původně se 8. rota 2. praporu 7. brigády PS Borová Lada jmenovala Knížecí Pláně a nacházela se u stejnojmenné zaniklé obce, asi tři kilometry jižně. Nová rota byla uvedena do provozu v roce 1984, stará rota byla zbourána až počátkem 90 let. Po změně režimu využívala areál roty Borová Lada Pohraniční policie ČR. Kromě hlavní budovy jsou tu garáže autoparku, psinec, kuchyně psovodů, sklad PHM a také PZH (kdo byl na vojně, ví o čem je řeč). Za balíky sena se skrývá vchod do podzemního muničního skladu.

Sněhulákovi teplo minulých dní moc nesvědčilo. V pozadí vrch Homole (1044 m)

Dál už pokračujeme na běžkách. Stopa vede lesem střídavě vlevo a vpravo od asfaltové silničky, a když opouští les, ocitáme se na Knížecích pláních. Dnes se tak nazývá holá planina v nadmořské výšce 1021 m, ale v minulosti se tu rozkládala obec Knížecí Pláně (proto název s velkým P).
Ale vezměme to od začátku. Od roku 1792 zde stávala hájovna a nutnost zpracování dříví v pohraničních lesích vedla k tomu, že o osm let později povolil kníže Schwarzenberg založení dřevorubecké osady pro 48 rodin, která dostala jméno Fürstenhut, jež se až později, v roce 1877, objevilo v české podobě Knížecí Pláně. Stará lidová pověst vypráví, že v době zakládání obce toto místo navštívil sám kníže, jemuž silný vítr odnesl klobouk, jenž zůstal viset na vysoké jedli. Jeden z místních dřevorubců rychle vylezl na strom, klobouk sejmul a předal jej knížeti se slovy: „Zde je Váš klobouk!“ Kníže mu za jeho výkon poděkoval a prohlásil, aby na památku této události byla nová obec pojmenována Knížecí klobouk – německy Fürstenhut. 
Nejstarší písemná zpráva o počtu domů a obyvatel se zachovala z roku 1840, kdy zde bylo 59 domů, v nichž bydlelo celkem 521 osob. Tehdy zde stála myslivna, lesní hájovna, mlýn, pila, škola, čtyři hostince a bylo zde stanoviště hraniční stráže. V roce 1861 byl položen základní kámen nového kamenného kostela, který byl slavnostně vysvěcen 27. ledna 1864 za účasti široké veřejnosti. V roce 1865 zde byla zřízena samostatná fara a v 60 domech žilo 725 osob. V pozdějších letech docházelo ke zvyšování počtu domů, avšak počet obyvatel měl klesající tendenci. Po správní stránce byla v roce 1850 obec připojena pod správu obce Kunžvart (nyní Strážný) a teprve v roce 1902 zde byl zřízen samostatný obecní úřad. V roce 1930 žilo v obci celkem 458 osob. Převážná část obyvatel byla německé národnosti, pouze osm osob bylo národnosti české. Po ukončení druhé světové války značná část místních uprchla do Německa a tak odsunuto bylo pouze 58 osob. Ještě v roce 1957 zde bydlelo 53 lidí, avšak vznik zakázaného příhraničního pásma způsobil definitivní zánik obce. Z dřívějších domů se žádný nedochoval, na místě, kde stávala hájovna, je dnes penzion a restaurace Knížecí Pláně-Hájenka.

A to je naše dnešní první zastávka. Zkoumám jídelní lístek, zda na něm nechybějí pralinkové knedlíky, zdejší specialita, kterou si nechci nechat ujít. V bramborovém těstíčku obaleném v rozdrcených kukuřičných lupíncích se ukrývá rumová pralinka. Pět knedlíků o průměru pěti centimetrů ozdobených šlehačkou sedí v rozvařeném lesním ovoci, Mňam!

Znalci je navíc polévají rumem:

Od Hájenky pokračujeme po rovince kolem rozcestníku, od něhož se dá odbočit ke hřbitovu a bývalému kostelu, k dalšímu rozcestníku nazvanému Furík, podle zaniklé samoty, z níž zbyl jen křížek u cesty. Mírným stoupáním se pak dostáváme ke třetímu rozcestníku Chaloupky a závěrečným stoupáním k silničce, od níž už je na dohled Alpský hotel Bučina. 

Bučina (Buchwald) je další zaniklá osada, která bývala nejvýše položenou (1162 m) nejen na Šumavě, ale v celých Čechách. Založena byla v druhé polovině 18. století, v roce 1910 tady stálo 37 domů, ve kterých žilo 347 obyvatel převážně německé národnosti. V době své největší slávy se pyšnila německou i českou školou, svoji pobočku tu měla spořitelna a nechyběla pochopitelně celnice a stanice finanční stráže. Stály tu dva hotely – Pešlova chata a Alpská vyhlídka, do kterých přijížděli i hosté z Prahy. Krátce po druhé světové válce už tu žilo pouhých 58 obyvatel, pak následoval odsun, hraniční pásmo a „železná opona“. Osada zanikla a z původních šestapadesáti stavení zůstala stát jen Pešlova chata, která ve svých zdech po několik let hostila 3. rotu Pohraniční stráže, nějakou dobu i rušičku zahraničního vysílání Svobodné Evropy a nakonec byla ponechána svému osudu. V roce 1989 už z ní zbyly jen základy a teprve s nástupem 21. století ožily snahy o vybudování luxusního horského hotelu Alpská vyhlídka.
Dnes zde kromě turistického odpočívadla s řadou informačních tabulí a překrásným výhledem přes Knížecí Pláně na jižní část Šumavy a při dobré viditelnosti i Alpy, naleznete obnovenou kapli sv. Michala z roku 1992 a repliku železné opony z roku 2008 (tzv. signální stěnu a strážní věž zvanou „špačkárna“), jako připomínku toho, jak vypadala československá západní hranice.

Šlapeme po asfaltce do kopce a od nouzového nocoviště pokračujeme na běžkách na Židovskou cestu. Následuje krásné dlouhé svezení z kopce, přerušené jen na jednom místě rozvodněným potokem. 
Do Borových Lad se ovšem vracíme zase s běžkami na ramenou:

V pondělí jedeme do Kvildy mikrobusem, který vozí děti do školy. Odjezd v 7.40 hod se mnohým zdá příliš brzký, ale jiný spoj nejede. V Kvildě se ptáme zaměstnankyně infocentra, která právě přichází do práce, jaká je situace na trase, kterou plánujeme. Zpočátku to okrajem lesa není nic moc, naštěstí v noci pár centimetrů sněhu připadlo. I tak přicházejí první materiální ztráty – jedno utržené poutko na hůlce a jedna duralová hůlka ohnutá do pravého úhlu, takže její narovnání je vyloučené.
Postupně se sněhové podmínky zlepšují, dokonce sjíždíme i louky na Filipově Huti, kde jsme předpokládali nedostatek sněhu. Opatrně sjíždíme do Modravy, nejprudší úsek ovšem sestupujeme pěšky. V Modravě je rušno, na parkoviště přijíždějí auta a skupinky běžkařů míří na Javoří pilu i na Březník. Opouštíme původní myšlenku zastavit se v některé hospůdce a vyrážíme po modré značce proti toku Modravského potoka s tím, že posedíme na Březníku.

Pohled na okolní svahy je čím dál méně utěšený, kůrovec tady odvedl pořádný kus práce!

Březník (Pürstling) je název celého revíru, který byl nově zřízen v roce 1804, když po vybudování Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu rychle vzrostl objem těženého dřeva. V roce 1856 byla postaven kamenná stavba, obydlená až do roku 1951. Poté až do roku 1969 sloužila jako stáje pohraniční roty přímo uprostřed železné opony, pak byla opuštěna a pozvolna chátrala. Až v roce 1999 započala rekonstrukce objektu, v němž je nyní informační středisko Národního parku Šumava a občerstvení.
Nikoli však dnes! Už zdálky vidíme zavřené okenice a zasněženou odbočku bez lyžařské stopy. Slabou útěchou je krásný pohled na Luzný, který mezi šumavskými horami vyniká největším kamenným mořem na jejím vrcholu. Luzný leží těsně za hranicemi, měří 1373 metrů a píše o něm i Karel Klostermann ve svém prvním šumavském románu z roku 1891 Ze světa lesních samot: „...vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný, směrem jižní pláň uzavíraje. Stojí tu, bělavou, kostrbatou hlavu maje v bílé mlhy neb černé mraky zahalenu. Stojí tu nehybně, věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desetiletí.“ 
Ale to nic není proti tomu jak by truchlil o dalších sto let později! My také truchlíme, nezbývá nám než se vrátit na křižovatku Na Ztraceném a pomalu a trpělivě stoupat na Černou horu. Její vrchol je ve výšce 1315 m, stopa ovšem vede po jejím západním úbočí k rozcestníku, který je ve výšce jenom 1272 m. Máme to štěstí, že je dnes výborná viditelnost, takže v dálce vidíme hřeben Alp!
Nepříjemně však fouká, a tak se krásným výhledem příliš dlouho neopájíme a sjíždíme k pramenu Vltavy. Do Kvildy to už není daleko, ovšem sněhu čím dále méně. Nemůžeme se dočkat, až usedneme a poprvé od rána si dáme něco k jídlu a pití. Prosazuji návštěvu Pekárny, ovšem musím několikrát vysvětlovat, že to sice je pekárna, ale zároveň i restaurace a pivovar. A také penzion, ale nocleh nepotřebujeme.
Pekárna Kvilda byla vystavěna v letech 1997–2006 v několika etapách rekonstrukcí ze starých garáží, kdy se ze skromných poměrů a základním sortimentem pekařských výrobků (vyráběných však poctivě jako domácí pečivo s vlastními recepturami) stala synonymem pro rychlé a kvalitní občerstvení turistů, běžkařů a cyklistů. Samotná pekárna nabízí kolem sedmdesáti druhů jemného pečiva, třiceti druhů běžného a speciálního jako plundrové, listové a odpalované v sortimentu slaném i sladkém a minimálně sedm druhů chleba. Vyhlášené jsou cibulové dalamánky se škvarky, zelňáky i vlastní cukrářské výrobky, pravý medovník dělaný podle více než sto let starého šumavského receptu, a stále nedostatkový Povidloň. Také v hostinské činnosti jde o domácí výrobu počínaje knedlíky a omáčkami bez instantních přísad, přes silné vydatné polévky s nejžádanější dršťkovou, až po vlastní sekanou, tlačenku, zabijačkové speciality, vyhlášená vepřová kolena na medu (i jinak) a zvěřinu. Minipivovar byl založen v roce 2011 a ve stylové pivnici má na čepu světlou výčepní desítku Desaterák, světlý ležák Dvanácterák a polotmavý speciál Galapetr, v letních měsících výčepní Osmerák a v nepravidelných cyklech světlou jedenáctku Lišák ve variacích se šalvějí, zázvorem a puškvorcem a tmavý speciál Rankl Sepp.

V noci i v úterý obleva pokračuje, sníh mizí doslova před očima. Běžky necháváme odpočívat v lyžárně a jdeme pěšky po silnici na Knížecí pláně. Dáme si oběd (někteří pro velký úspěch zopakujeme pralinkové knedlíky) a stejnou cestou se vracíme do Borových Lad.
I ve středu se musíme obejít bez lyžování. Po úzké asfaltce se zákazem vjezdu jdeme pěšky do osady Nové Hutě, vzdálené asi šest kilometrů. Německy se nazývala Kaltenbach a byla založena v roce 1840 jako sklářská osada. V roce 1930 zde žilo 1406 převážně německy mluvících obyvatel. Po válce byla naprostá většina německých obyvatel odsunuta, ale lidé postupně odcházeli i v dalších letech. Velká většina opuštěných domů byla v následujících desetiletích srovnána se zemí, ostatní dnes slouží jako chaty, chalupy a penziony, trvale zde žije 85 lidí. 

* * * 

Pocházel odtud nepolapitelný král Šumavy, pašerák a převaděč Kilián Nowotny. V řadě populárních článků se objevuje tvrzení, že se jmenoval Franz a Kilián bylo krycí jméno, ve skutečnosti to bylo právě naopak, o čemž svědčí nápis na hrobě i zápisy v matrikách. Narodil se 1. prosince 1905 v německé rodině, vyučil se řezníkem, oženil se a přestěhoval k ženě do usedlosti na Pláních. Přivydělával si pašováním, po komunistickém převratu v roce 1948 se stal agentem americké zpravodajské služby CIC. Převáděl přes hranici do Československa americké tajné agenty a od nás do Bavorska zase emigranty. V roce 1950 byl nedaleko Františkova na Šumavě zraněn při přestřelce s příslušníky tehdejšího Sboru národní bezpečnosti. Díky znalosti terénu se mu podařilo uniknout zpět do Bavorska, ale jeho tři společníci byli dopadeni a odsouzeni. Po tomto incidentu se do Čech už nikdy nevrátil. Zůstal však nadále ve styku s československou emigrací, rádio Svobodná Evropa v Mnichově a ve Vídni s ním natočilo celou řadu relací. Roku 1957 byl na něho soldateskou StB dokonce spáchán pokus o atentát. Zemřel 12. března 1977 ve věku 71 let v Bavorsku jako obchodník se dřevem. I když králů Šumavy bylo více (např. Josef Hasil), pro spisovatele Rudolfa Kalčíka byl předobrazem Krále Šumavy právě Kilián. Společně s Karlem Kachyňou a F. A. Dvořákem napsal scénář a rok po premiéře filmu (1959) jej přetavil v prózu. Film i román jsou ovšem nemálo zatíženy komunistickou ideologií.

* * *

Přicházíme do centra obce a za kostelem Nejsvětějšího srdce Ježíšova... 
...vstupujeme do restaurace a penzionu U Zpěváků. Po obědě a plzeňském pivku se vydáváme na zpáteční cestu.

Abychom nešli stejnou trasou, šlapeme po silnici přes osadu Nový Svět, německy Neugebäu. První zmínka je z roku 1752, kdy zde byla vystavěna osada lesníků a dřevařů. Dnes již nic nenasvědčuje tomu, že ještě po druhé světové válce to byla jedna z největších šumavských správních a farních obcí. Katastrálně se Nový Svět rozkládal na ploše 5 730 hektarů, stálo zde 253 domů, kostel, fara a tři kaple. Do správy obce patřilo 11 vesnic a osad (Borová Lada, Zahrádky, Černá Lada, Švajglova Lada, Svinná Lada, Šindlov, Paseky, Zelená Hora, Hrabická Lada, Pravětínská Lada a přidružené osady Knížecí Pláně a Nové Hutě) a v roce 1930 čítala obec 1591 obyvatel. Dominantou byl farní kostel sv. Martina s nízkou dřevěnou věží postavený v letech 1796–1797 a zbořený přesně o dvě stě let později, v roce 1977. 
Ve čtvrtek nám nezbývá nic jiného, než zopakovat trasu přes Knížecí pláně na Bučinu a zpátky do Borových Lad. Od nedělní trasy se liší jen mnohem lepšími sněhovými podmínkami, neboť včera odpoledne začalo sněžit a padalo celou noc.

Čerstvého sněhu je ve stopě kolem dvaceti centimetrů, takže musíme prošlapávat. Ale štěstí nám přeje, neboť záhy nás dojíždí rolba a po jejím průjezdu máme před sebou novou perfektní stopu.

Také v pátek jedeme přes Knížecí pláně na Bučinu, ale máme v úmyslu sjet k pramenu Vltavy a z Kvildy se vrátit autobusem.
Cestou z Knížecích plání, kde jsme se pochopitelně opět zastavili v Hájence, nechávám ostatní jet napřed a odbočuji ke hřbitovu. Když byli po druhé světové válce zdejší Němci vysídleni, obec po roce 1950 zanikla a zůstal z ní jen kostel se hřbitovem. Vydržel však jen do roku 1956, kdy jej naše chrabrá Československá lidová armáda nechala odstřelit a pro jistotu zlikvidovala i hřbitov. Kde se vzalo tolik nenávisti a neúcty k těm, kteří tu kdysi žili? V roce 1992 byl hřbitov bývalými německými obyvateli či jejich potomky obnoven, řada náhrobků byla vykopána z nánosů hlíny a znovu vztyčena. 
Na místě kostela byl vztyčen 13 metrů vysoký dřevěný kříž, který byl po řádění orkánu Kirill v lednu 2007 nahrazen menším. 

Všude je až neskutečné ticho, sluníčko svítí a na azurovém nebi jsou jen tu a tam bílé mraky. Zastavuji se u jedné z informačních tabulí projektu nazvaného Historická alba. Správa Národního parku Šumava a Chráněné krajinné oblasti Šumava rozmístila třicet těchto unikátních tabulí na místech, kde v minulosti stály desítky domů, kde byly návsi a kde žily až stovky lidí. Tabule mají podobu pultíku, na němž je jakoby nahodile otevřené rodinné fotoalbum s kvalitními a zajímavými fotografiemi získanými od sběratelů starých fotografií a od jihočeského Muzea Fotoateliéru Seidel. Každá deska je doplněna krátkou historií o vesnici v češtině a němčině. 

S mírným zpožděním přijíždím za ostatními na Bučinu a po krátkém posezení v hotelu Alpská vyhlídka stoupáme na jižní úbočí Stráže a sjíždíme k pramenům Vltavy.

Uměle vytvořená symbolická studánka, jak ji známe dnes, tu vznikla už v roce 1922 péčí Klubu československých turistů, a to svedením vody podzemním potrubím z jednoho z nejsilnějších přírodních pramenů řeky na svahu Černé hory, vzdáleného asi 200 metrů. Vltava se částečně rodí z několika menších pramínků na jihovýchodním svahu Černé hory v nadmořské výšce 1172 metrů a zčásti vzniká odvodněním protáhlého rašeliniště na západních úbočích hor Stráž, Holý vrch a Holubí skála.

V roce 2004 byla péčí obce Kvilda nad symbolickým pramenem Vltavy umístěna dřevěná socha od řezbáře Davida Fialy, která vznikla v létě roku 2003 během sochařského sympozia. 

S úmyslem zpřístupnit veřejnosti jeden z nejsilnějších pramenů na svahu Černé hory byla k němu v roce 2010 postavena a otevřena tzv. zážitková trasa. Vzniklo tak nákladné, velice nevhodné a velmi kritizované dřevěné monstrum, zavádějící návštěvníky k pramenné studánce, ze které je podzemním potrubím sváděna voda do symbolického pramene. Navíc se jednalo o stavbu, umístěnou v oblasti lesa silně napadeného kůrovcem a bylo otázkou krátkého času, kdy uschlé stromy začnou padat na dřevěný chodník. Po necelém roce, v červnu 2011, byla celá zážitková trasa uzavřena a v srpnu 2012 začaly podle očekávání padat na chodník suché stromy. Poté byla stavba rozebrána a odstraněna.
Stálým mírným klesáním sjíždíme do Kvildy a stejně jako minule si čekání na autobus zpříjemňujeme posezením v Pekárně.