Letošní Bílá sobota dělala čest svému jménu. Naštěstí jenom po ránu, kdy trocha sněhu, ale především silná jinovatka zbarvila vše na bílo. Během krátké doby se námraza změnila v kapičky vody.
Účastním se dálkového pochodu Jarní Vysočinou, který v tomto termínu pořádají havlíčkobrodští turisté již pošestatřicáté. Trasa 35 km vede po červené přes Okrouhlici k železniční zastávce Pohleď, po žluté do Broumovy Lhoty a dál do Krásné Hory. Popis částí této trasy byste na tomto blogu našli jinde, takže se budu věnovat následujícímu úseku, který byl pro mě nový a pořadatele jsem za něj chválil.
V Krásné Hoře odbočuji i pomníku s husitským kalichem na asfaltovou komunikaci, která mě přivádí do Bezděkova, odkud pokračuji polní cestou k rybníku Abrahám. Někde se píše Abrham a je možné, že jeho název je zkomoleninou německého Aberhammer, což by znamenalo „Znovuobnovený hamr“, nebo Oberhammer, tedy „Velký hamr“. Každopádně je to pěkný rybník s pěkným okolím a v létě to musí být přímo pastva pro oči i pro duši.
Dnešní nepříliš vlídné počasí se však začíná pomalu zlepšovat a podle předpovědi meteorologů by odpoledne mělo být slunečno. Přicházím k ruině kvasetického zámku.
Jedná se o dvoukřídlé, jednopatrové stavení v pseudogotickém slohu. Uprostřed východního křídla je o jedno patro vyšší hranolová věž. S výstavbou začal v roce 1864 majitel panství Květinov-Kvasetice Prokop Richlý. Zámek měl patřit jeho synovi Vilémovi. Ten ale tehdy zdědil po strýci panství rodové sídlo Mirošov a novostavba i s panstvím tak připadla Richlého dceři Bertě. Ta se roku 1865 provdala za JUDr. Jaroslava Schmidta, který vlastnil statek a zámeček v nedalekém Petrkově. Krátce po sňatku jej manželé prodali a odstěhovali se do zámečku v Květinově. Měli spolu tři děti, a dali tak vznik květinovské větvi rodiny Schmidtů. Berta Schmidtová přenechala své věno – panství Květinov-Kvasetice – manželovi a jeho bratru Zdeňkovi. Jaroslav v roce 1879 odešel do USA a svou polovinu velkostatku přenechal bratru Zdeňkovi. JUDr. Zdeněk Schmidt zemřel v roce 1888 na záškrt, pouhých šest dnů poté, co na stejnou nemoc zemřela jeho dcera Valérie. Vdova po něm, baronka Marie rozená Fučíkovská z Grünhofu, spravovala statek za pomoci synovce Ing. Roberta Schmidta, aby jej pak převzal její syn Jaroslav.
JUDr. Jaroslav Schmidt se stal posledním majitelem zámku. V letech 1920–1921 přistavěl na jižní straně v přízemí skleník a v patře zimní zahradu. Zámek byl za jeho života udržován, interiér vybaven historizujícím mobiliářem a exteriér umně korespondoval s anglickým parkem, fontánou a drobnými stavbami. Za druhé světové války zámek obsadila německá správa a po roce 1948 došlo ke znárodnění. V zámku byla zřízena inseminační stanice se školou a pozemky připadly Státnímu statku Havlíčkův Brod. Po zrušení školy bydleli v budově zaměstnanci statku a tím i skončila jeho veškerá údržba.
V letech 1978–1979 koupil od statku zámek za symbolickou cenu 100 000 Kčs národní podnik Pleas Havlíčkův Brod se záměrem zde zřídit rekreační středisko. Z velkých plánů nakonec pro nedostatek financí na rekonstrukci sešlo. Po navrácení zámku Schmidtům se uvažovalo opět o podobném záměru, ale sešlo z něho znovu kvůli nemalým nákladům na obnovu již tak zdevastované stavby.
V zarostlém lesíku na okraji Kvasetic stojí zchátralá a několikrát vykradená kaple svatého Kříže s hrobkou rodu Schmidtů. Kdo ji cíleně nehledá, nenajde ji – nevede k ní žádná cesta. Hrobku nechala v letech 1888 a 1889 postavit už zmíněná baronka Marie rozená Fučikovská z Grünhofu, vdova po zdejším velkostatkáři a zemském poslanci Zdeňku Schmidtovi. Ten byl, stejně jako jeho dcera Valérie, pohřben v Krásné Hoře a ovdovělá baronka tam prý zajížděla i dvakrát denně oplakávat zesnulé. Když tím začala budit nelibost místních, napadlo ji zbudovat hrobku přímo u Kvasetic a ostatky drahých tam přemístit. Zednický mistr Josef Ehrlich z Rozkoše u Humpolce načrtl, jak by hrobka v podobě kaple mohla vypadat, a německobrodský stavitel Josef Šupich narýsoval plány.
Prosadit takový záměr však nebylo jednoduché, neboť od časů josefinských reforem nebylo již povoleno pohřbívat mrtvé v chrámech. Baronka tedy začala stavět bez povolení, které se jí podařilo získat až v Praze u královského místodržícího barona Alfreda Krause. V kapli pak byla pohřbena i ona, syn Zdeňka Jaroslav Schmidt, jeho bratranec, královéhradecký stavitel Robert Schmidt a jeho sestra Berta Schmidtová. Berta byla malířkou a není bez zajímavosti, že byla provdána za továrníka Vojtěcha Bártu z Františkodolu nedaleko Světlé nad Sázavou. Jejich synem byl sklář Zdenko Hynek Bárta, vynikající šermíř a historicky první olympionik z nynější Vysočiny.
Spolumajitel kaple, v Montrealu narozený a dnes šedesátiletý pražský právník Thomas Hrubý, vnuk posledního držitele kvasetického panství Jaroslava Schmidta, prohlásil, že spolu s bratrem Michaelem, trvale žijícím v Kanadě, chtějí kapli opravit, aby byla důstojným místem odpočinku předků.
Z Kvasetic pokračuji po silnici do Michalovic, kde opouštím trasu navrženou pořadateli pochodu. Mým cílem je památník rumunských vojáků, od něhož chci pokračovat na Petrkov a Žabinec. Z michalovické návsi se vydávám po úzké asfaltce východním směrem, přetínám silnici spojující Šmolovy s Lípou a nořím se do lesa. Lesní cesta je čím dál méně zřetelná, ale s pomocí GPS se památník stojící na rozhraní lesa a louky nedá minout.
Jedná se o menší dřevěnou kapličku, která vznikla v létě roku 1945 na místě, kde tábořili vojáci rumunské královské armády a kde se konaly pravoslavné bohoslužby. Uvnitř se nachází dřevěný kříž s textem, jehož překlad do češtiny zní: „Sláva hrdinům 102. baterie padlým při osvobozování Československa. Desátník Simion Palade, vojíni Petre Rotaru, Dumitru Croitoru, Ion Paruschi. Vlast je jim vděčná. Květen 1945.“
Není žádným tajemstvím, že na počátku druhé světové války se Rumunsko zapojilo do tábora Osy a jeho armáda se účastnila plánu Barbarossa a bojů u Stalingradu. Koncem srpna 1944 provedl král Michal I. převrat, po němž Rumunsko uzavřelo se Sovětským svazem příměří, jehož armáda se krátce předtím těsně přiblížila k rumunským hranicím, a začalo válčit proti dosavadním spojencům Německu a Maďarsku. Na jaře 1945 postupovaly rumunské jednotky společně s 2. ukrajinským frontem Rudé armády a s 1. československým armádním sborem a sváděly tuhé boje v rámci bratislavsko-brněnské vojenské operace. Ve dnech 4. až 6. května osvobozovala 1. rumunská armáda za cenu krvavých ztrát Kroměříž a následně se spolu s jednotkami 4. rumunské armády podílela na pronásledování Němců Bojů na našem území se zúčastnilo 248 430 rumunských vojáků, z nichž 66 495 zahynulo, bylo zraněno anebo zůstalo nezvěstných.
Od 12. května se rumunská vojska soustředila na Vysočině – na Bystřicku, Novoměstsku, Žďársku, Třebíčsku, Německobrodsku (dnešním Havlíčkobrodsku) a Humpolecku. To, že při pobytu vojska vždy dochází ke škodám, někdy značným, a i k násilnostem, je bohužel nepsaným pravidlem. Obecní i městské kroniky obcí na Vysočině přinášejí svědectví o nedisciplinovanosti či hrubosti rumunských vojáků a o krádežích, jichž se dopouštěli. Nejvíce byly poškozeny louky, pastviny (jeteliny) a jarní obilí spásané koňmi rumunské armády, kteří spotřebovávali obrovské množství krmiva.
Lesem podél kolejí mířím k železničnímu přejezdu a od něho polní cestou do Petrkova. Od usedlosti, které se říká Zámeček a v níž žil básník Bohuslav Reynek a jeho synové Daniel a Jiří, se jdu podívat k nedaleké památné lípě a pak ke křížku s trochu záhadným nápisem:
Cestu podél potoka a přehradní nádrže Žabinec do Havlíčkova Brodu jsem už absolvoval mnohokrát (našli byste ji i na tomto blogu zde), a tak přidávám pouze mapku:
Účastním se dálkového pochodu Jarní Vysočinou, který v tomto termínu pořádají havlíčkobrodští turisté již pošestatřicáté. Trasa 35 km vede po červené přes Okrouhlici k železniční zastávce Pohleď, po žluté do Broumovy Lhoty a dál do Krásné Hory. Popis částí této trasy byste na tomto blogu našli jinde, takže se budu věnovat následujícímu úseku, který byl pro mě nový a pořadatele jsem za něj chválil.
V Krásné Hoře odbočuji i pomníku s husitským kalichem na asfaltovou komunikaci, která mě přivádí do Bezděkova, odkud pokračuji polní cestou k rybníku Abrahám. Někde se píše Abrham a je možné, že jeho název je zkomoleninou německého Aberhammer, což by znamenalo „Znovuobnovený hamr“, nebo Oberhammer, tedy „Velký hamr“. Každopádně je to pěkný rybník s pěkným okolím a v létě to musí být přímo pastva pro oči i pro duši.
V letech 1978–1979 koupil od statku zámek za symbolickou cenu 100 000 Kčs národní podnik Pleas Havlíčkův Brod se záměrem zde zřídit rekreační středisko. Z velkých plánů nakonec pro nedostatek financí na rekonstrukci sešlo. Po navrácení zámku Schmidtům se uvažovalo opět o podobném záměru, ale sešlo z něho znovu kvůli nemalým nákladům na obnovu již tak zdevastované stavby.
Spolumajitel kaple, v Montrealu narozený a dnes šedesátiletý pražský právník Thomas Hrubý, vnuk posledního držitele kvasetického panství Jaroslava Schmidta, prohlásil, že spolu s bratrem Michaelem, trvale žijícím v Kanadě, chtějí kapli opravit, aby byla důstojným místem odpočinku předků.
Z Kvasetic pokračuji po silnici do Michalovic, kde opouštím trasu navrženou pořadateli pochodu. Mým cílem je památník rumunských vojáků, od něhož chci pokračovat na Petrkov a Žabinec. Z michalovické návsi se vydávám po úzké asfaltce východním směrem, přetínám silnici spojující Šmolovy s Lípou a nořím se do lesa. Lesní cesta je čím dál méně zřetelná, ale s pomocí GPS se památník stojící na rozhraní lesa a louky nedá minout.
Od 12. května se rumunská vojska soustředila na Vysočině – na Bystřicku, Novoměstsku, Žďársku, Třebíčsku, Německobrodsku (dnešním Havlíčkobrodsku) a Humpolecku. To, že při pobytu vojska vždy dochází ke škodám, někdy značným, a i k násilnostem, je bohužel nepsaným pravidlem. Obecní i městské kroniky obcí na Vysočině přinášejí svědectví o nedisciplinovanosti či hrubosti rumunských vojáků a o krádežích, jichž se dopouštěli. Nejvíce byly poškozeny louky, pastviny (jeteliny) a jarní obilí spásané koňmi rumunské armády, kteří spotřebovávali obrovské množství krmiva.
Lesem podél kolejí mířím k železničnímu přejezdu a od něho polní cestou do Petrkova. Od usedlosti, které se říká Zámeček a v níž žil básník Bohuslav Reynek a jeho synové Daniel a Jiří, se jdu podívat k nedaleké památné lípě a pak ke křížku s trochu záhadným nápisem:
Cestu podél potoka a přehradní nádrže Žabinec do Havlíčkova Brodu jsem už absolvoval mnohokrát (našli byste ji i na tomto blogu zde), a tak přidávám pouze mapku:
Žádné komentáře:
Okomentovat