Nový román spisovatelky Ireny Douskové, která jeho děj situovala do Lipnice nad Sázavou, do doby, kdy tam na počátku dvacátých let minulého století žil a zemřel Jaroslav Hašek.
Člověk by předpokládal, že Jaroslav Hašek bude hlavní postavou, ale nikoliv, je jen jednou z figurek. Stejně jako katolický kněz nejistý otcovstvím syna své hospodyně, Tonda, nahrazující spisovateli, neschopnému rodinného života, syna z prvního manželství, kterého nemohl vídat a bolševik Ferda zvaný Pokrok, jehož Hašek nemůže vystát, protože mu příliš připomíná jeho působení v bolševickém Rusku. Jsou tu také (skutečně existující) lesmistr Böhm a židovský vinárník Vítězslav Bondy, který je schopen Haškovi jeho kousky oplatit stejnou mincí. Román Ireny Douskové není žádnou zaručenou biografií. Beletristické vyprávění sice prokládá věrně se tvářící korespondencí a články z dobových novin, ale kromě kovaných haškologů si zřejmě nikdo moc nemůže být jistý, které texty, postavy a události jsou „pravé“ a které dílem její fantazie. Autorka sama to příliš prozrazovat nechce, říká, že o to vůbec nejde.
V prologu čteme o Haškově ne příliš korektním žertu s imaginárním pogromem na účet vinárníka Bondyho. Také v dalším textu se jeví tak, jak asi mohl v roce 1922, kdy vyprávění začíná, opravdu vypadat – tělesně vyčerpaný, nemocný, nepohyblivý otylý muž těsně před čtyřicítkou. Většinou neúspěšně usiluje o dokončení pokračování díla, jehož první část vyšla rok před tím, než přesídlil se svou ruskou manželkou Šurou na Lipnici.
Podle toho, jak autorka své postavy rozestavěla, není zřejmé, o kom chtěla vyprávět. Haška jen trpně pozoruje, jeho osudy nezkoumá, nespekuluje – nechává ho dožít v poněkud tristním stavu, z něhož nerozeznáme, zda je samotné pisatelce sympatický nebo zcela lhostejný. Další postavy, ať už zřejmě žijící nebo smyšlené, zůstávají zase jen v náznaku. Navíc výše zmíněný vinárník Bondy v epilogu odchází do židovského transportu. Ale to je někdy na začátku druhé světové války, téměř dvacet let po Haškově smrti! A protože takto distancovaně nás autorka drží od všech konfesí a konfliktů, narůstá při četbě nejen pocit nezřetelnosti, nepřiléhavosti, ale téměř odtažitosti. Jako by Dousková zůstala u hledání námětu, anebo si nemohla vybrat, do kterého se ponořit, v kterém se angažovat. Jestliže Švejk zůstal nedokončený, Medvědí tanec Ireny Douskové se zastavil kdesi v půli cesty.
* * *
V předchozích knihách, především v Hrdém Budžesovi, Oněgin byl Rusák a Darda, píše Irena Dousková (*1964 v Příbrami) o sobě, dobu a děj zachycuje věrohodně a vtipně. To se o Medvědím tanci říct nedá.
Žádné komentáře:
Okomentovat