Když jsem měl doma před časem návštěvu, s níž jsme si prohlíželi moje staré fotografie, přišla řeč na Vavřínovou podkovu. Musel jsem podat podrobnější vysvětlení, a tak mě napadlo zveřejnit ho i na blogu.
V roce 1977 uspořádaly redakce Mladé fronty a Turf klub SSM na dostihovém závodišti Velké pardubické v rámci akce Buď fit Velkou pardubickou steeple-chase lidí nazvanou Vavřínová podkova.
Byl to už 5. ročník a nápad s lidským dostihem mě natolik nadchl, že jsem z Mladé fronty vystřihl přihlášku, vyplnil ji a čekal, jestli mě vylosují mezi pět set vyvolených. Náhoda je blbec, a tak se stalo, že čtrnáct dní před „dostihem“ mi přišel dopis:
„Vážený příteli, jsi jedním z těch šťastných, kteří byli losem vybráni a zapsáni na startovní listinu V. ročníku vavřínové podkovy. /.../ Doporučujeme tvrdý trénink, těšíme se na shledanou a loučíme se s pozdravem Buď fit!“
Mezi kamarády to vyvolalo vlnu nelíčeného údivu, neboť v té době jsem byl známý jako totální sportovní antitalent, který nejenže žádný sport aktivně neprovozuje, ale ani se o něj nezajímá. A to ani o ten v televizi!
Byla to z mé strany recese i trocha furiantství – přece nejsem taková zámora, abych nedokázal uběhnout sedm kilometrů! Pravda, jsou tam i překážky a úsek oranice, a tak jsem si v rámci přípravy byl pro jistotu párkrát zaběhat v lesíku za domem.
V sobotu 26. března jsem vzal auto, naložil spolujezdce a spolujezdkyně a vyrazili jsme do Pardubic.
Účastníci byli rozděleni do kategorií Hřebci, Valaši (muži narození na Valašsku) a Klisny. Při společném odchodu na start jsou někteří samá legrace, jiní to berou smrtelně vážně, někdo si masíruje lýtka, jiný se ještě na chvilku natáhne do trávy.
Ve 14 hodin startuje 69 Klisen, což kdosi z Hřebců komentuje slovy: „Ty ještě doženeme!“ Start Hřebců a Valachů je totiž o deset minut později.
Závod se běží přesně po trati Velké pardubické v délce 6 900 metrů s tím rozdílem, že zdolávání devětadvaceti překážek je ulehčeno postavením žebřin přes proutěné překážky a položením fošen přes vodní příkopy. Každý účastník má na zádech zátěž pět kilogramů, starší třiceti let a kuřáci si ji mohli o jedno kilo snížit. Všichni závodníci si rovněž navrhli nějaké „koňské“ jméno, pod kterým startovali. Já si vybral jméno Exercise, což se dá přeložit jako pohyb nebo cvičení, ale na startovní listině byla pojmenování všemožná, možná i nemožná, od Šemíka až po Zdechlouna. Na zádech jsem měl batoh s pytlíkem písku, což nebylo zrovna nejchytřejší vzhledem k tomu, jak tehdejší batohy vypadaly – neforemné a s úzkými popruhy. Ostřílení borci používali také písek, ale rafinovaně umístěný v prošívané vestě nebo v opasku. Ovšem jsou tu i recesisté, kteří běží s opravdovým koňským chomoutem, smrkovým polenem či železným plátem.
První tři překážky jsou malina, zato čtvrtý je Taxis! Nahoru se vybíhá po konstrukci z trubek a fošen a pak – hotová propast! Jen po levé straně úzká fošna, po které se dá při troše štěstí seběhnout na druhou stranu. Není čas se moc rozmýšlet, chvíli zaváháš a valící se dav tě smete do příkopu. Skočit, nebo seběhnout? Seběhnout, ale rychle, teď se udělala nepatrná skulinka. Tak honem pryč, než mi někdo skočí na záda!
Na řadě je irská lavice, běh kolem lesa a další a další překážky. Pole závodníků už je dávno roztrhané, trasa vede cik-cak, dalo by se i zabloudit. Běží se, kluše nebo i v pohodě kráčí kolem tribun, následuje Hadí příkop, Vodní příkop a tak dál. Nejhorší je oranice, tady si člověk opravdu sáhne na dno. Za oranicí se dívám na hodinky i dozadu, zda nebudu v cíli poslední, ale trasa se tak klikatí a proplétá, že těžko odhadnout, kdo je vpředu a kdo vzadu. Konečně je tady poslední proutěná překážka a vytoužený cíl. Chtělo se mi zařehtat! Dokázal jsem to! A zdaleka ne poslední. Koneckonců diplom mluví za vše:
V roce 1977 uspořádaly redakce Mladé fronty a Turf klub SSM na dostihovém závodišti Velké pardubické v rámci akce Buď fit Velkou pardubickou steeple-chase lidí nazvanou Vavřínová podkova.
Byl to už 5. ročník a nápad s lidským dostihem mě natolik nadchl, že jsem z Mladé fronty vystřihl přihlášku, vyplnil ji a čekal, jestli mě vylosují mezi pět set vyvolených. Náhoda je blbec, a tak se stalo, že čtrnáct dní před „dostihem“ mi přišel dopis:
„Vážený příteli, jsi jedním z těch šťastných, kteří byli losem vybráni a zapsáni na startovní listinu V. ročníku vavřínové podkovy. /.../ Doporučujeme tvrdý trénink, těšíme se na shledanou a loučíme se s pozdravem Buď fit!“
Mezi kamarády to vyvolalo vlnu nelíčeného údivu, neboť v té době jsem byl známý jako totální sportovní antitalent, který nejenže žádný sport aktivně neprovozuje, ale ani se o něj nezajímá. A to ani o ten v televizi!
Byla to z mé strany recese i trocha furiantství – přece nejsem taková zámora, abych nedokázal uběhnout sedm kilometrů! Pravda, jsou tam i překážky a úsek oranice, a tak jsem si v rámci přípravy byl pro jistotu párkrát zaběhat v lesíku za domem.
V sobotu 26. března jsem vzal auto, naložil spolujezdce a spolujezdkyně a vyrazili jsme do Pardubic.
Před odchodem na start |
Hromadný odchod na start |
Závod se běží přesně po trati Velké pardubické v délce 6 900 metrů s tím rozdílem, že zdolávání devětadvaceti překážek je ulehčeno postavením žebřin přes proutěné překážky a položením fošen přes vodní příkopy. Každý účastník má na zádech zátěž pět kilogramů, starší třiceti let a kuřáci si ji mohli o jedno kilo snížit. Všichni závodníci si rovněž navrhli nějaké „koňské“ jméno, pod kterým startovali. Já si vybral jméno Exercise, což se dá přeložit jako pohyb nebo cvičení, ale na startovní listině byla pojmenování všemožná, možná i nemožná, od Šemíka až po Zdechlouna. Na zádech jsem měl batoh s pytlíkem písku, což nebylo zrovna nejchytřejší vzhledem k tomu, jak tehdejší batohy vypadaly – neforemné a s úzkými popruhy. Ostřílení borci používali také písek, ale rafinovaně umístěný v prošívané vestě nebo v opasku. Ovšem jsou tu i recesisté, kteří běží s opravdovým koňským chomoutem, smrkovým polenem či železným plátem.
První tři překážky jsou malina, zato čtvrtý je Taxis! Nahoru se vybíhá po konstrukci z trubek a fošen a pak – hotová propast! Jen po levé straně úzká fošna, po které se dá při troše štěstí seběhnout na druhou stranu. Není čas se moc rozmýšlet, chvíli zaváháš a valící se dav tě smete do příkopu. Skočit, nebo seběhnout? Seběhnout, ale rychle, teď se udělala nepatrná skulinka. Tak honem pryč, než mi někdo skočí na záda!
Na řadě je irská lavice, běh kolem lesa a další a další překážky. Pole závodníků už je dávno roztrhané, trasa vede cik-cak, dalo by se i zabloudit. Běží se, kluše nebo i v pohodě kráčí kolem tribun, následuje Hadí příkop, Vodní příkop a tak dál. Nejhorší je oranice, tady si člověk opravdu sáhne na dno. Za oranicí se dívám na hodinky i dozadu, zda nebudu v cíli poslední, ale trasa se tak klikatí a proplétá, že těžko odhadnout, kdo je vpředu a kdo vzadu. Konečně je tady poslední proutěná překážka a vytoužený cíl. Chtělo se mi zařehtat! Dokázal jsem to! A zdaleka ne poslední. Koneckonců diplom mluví za vše:
No to koukám! Krásnej příběh! Šla jsem mrknout, zdali máš článek o ZJTS na Čeřínku a našla jsem tuhle perlu - článek má náboj a spád! Okouzlilo mě slovo "zámora" - užívala ho babička, ale několik desetiletí už jsem ho neslyšela - milá vzpomínka :-)
OdpovědětVymazatZdravím, Míša
Díky za přečtení a hřejivý komentář. Přestože si říkám, že to píšu hlavně pro sebe (jako konzervované vzpomínky), udělá mi vždy radost zjištění, že to čte ještě někdo jiný. A když se mu to navíc líbí - co víc si ještě přát?
OdpovědětVymazatDobrý taky jsem to běžel,4 ročník . Ale štvalo mně že v cíli nekontrolovali zátěž . Po trase jsem viděl jak ji odhazovali to se pak běželo.
OdpovědětVymazatDíky za návštěvu a vzpomínku!
OdpovědětVymazatKrásně napsané, běžel jsem poslední ročník, myslím 1992 a běžel bych znova
OdpovědětVymazatDíky za návštěvu (a za pochvalu).
OdpovědětVymazat