Za keškami do Ledče nad Sázavou

I když to v některých dnech tak nevypadá, jaro se nezadržitelně blíží. Rozhodli jsme se vyjít mu naproti s GPSkou v ruce. Letmý pohled do geocachingové mapy nám dal jasně na srozuměnou, že i v blízkém okolí jsou místa, kde jsme ještě nikdy nebyli!

Posázavským expresem se necháváme na nádraží do Ledče nad Sázavou a vyrážíme za poznáním. Na západním okraji města se na levém břehu Sázavy se nachází vrch Šeptouchov s dvěma výraznými vápencovými skalami. Dnes je, na rozdíl od minulosti, zalesněn a stal se cílem nenáročných vycházek. O vzniku názvu kopce se odedávna vypráví, že sem večer přicházely dvojice milenců a šeptaly si vyznání lásky. O jeskyni, která se skrývá v nitru Šeptouchova, jsem na tomto blogu psal zde.

Po odlovu dvou kešek ukrytých na Šeptouchově se vydáváme na židovský hřbitov. Tamější keška je první z třídílného seriálu Zmizelý svět věnovaného židovské komunitě v Ledči.
Po počátečním bloudění přicházíme k novému městskému hřbitovu, po jehož okraji se dostáváme na židovský hřbitov. Byl založen v roce 1601 na západní straně města poblíž šachet na těžbu stříbra a byli na něm pochováváni nejen židé z města, ale i okolních vesnic – Zahrádky, Číhoště a dalších. Při studiu situačního plánku z roku 1838 bylo zjištěno, že již v tomto roce zde stála i malá márnice, která sloužila židovské obci pro vykonávání pohřebních rituálů. Židovský kalendář 1892–1893 uvádí, že nejstarší dochovaný náhrobní kámen pochází z roku 1679, při průzkumu v roce 1965 však již nebyl nalezen. Buď se stal po dalších více než 70 letech nečitelným, nebo jej překryla vrstva humusu, případně jej někdo odcizil. Nejstarší datovaný náhrobek nalezený při zmíněném průzkumu pochází z roku 1706.

Od začátku 2. světové války se již na židovském hřbitově nepohřbívalo. Začal pomalu chátrat a přesto, že byl zapsán mezi kulturní památky, nebyl o něj zájem. Své vykonalo vandalství bezohledných občanů města i zub času. V sedmdesátých letech minulého století chtělo vedení města hřbitov zrušit. Jednalo se o dvou způsobech – vytrhat náhrobky a navršit z nich mohylu, nebo ty nejcennější přenést na židovský hřbitov v Golčově Jeníkově. Nakonec se naštěstí nic z toho neuskutečnilo. Ohradní zeď však přesto vzala za své a část náhrobků byla zavezena při stavbě nového městského hřbitova v sousedství.

V roce 1991 se zde za pomoci Pražské židovské obce a města Ledeč nad Sázavou začalo s velkou rekonstrukcí a hřbitov je opět přístupný. Nachází se zde téměř pět set převážně barokních náhrobků. Většina z nich jsou obvyklé deskové náhrobky vsazené vertikálně do země, kterým se říká stéla či maceva. Kromě nich zde však objevíte i takzvanou tumbu z roku 1799, vizuálně připomínající sarkofág. Texty na náhrobcích jsou psány hebrejsky, případně jidiš, později se objevuje němčina a od 70. let 19. století i čeština. Výjimkou nejsou ani vícejazyčné nápisy. Na novějších náhrobních kamenech najdete i jména zdejších židovských občanů, kteří byli 9. června 1942 deportováni do koncentračního tábora. Nikdo z nich se již zpět nevrátil.

Souřadnice hledané kešky jsme si museli vyluštit předem doma zvládnutím testu, jehož správné odpovědi měly číselné hodnoty, které jsme postupně dosazovali do souřadnic N a E. Druhým úkolem bylo nalézt náhrobek Leopolda Reisse, který zemřel roku 1920. Byl posledním ledečským rabínem, od následujícího roku už ledečská náboženská obec patřila k rabinátu ve Světlé nad Sázavou. Z náhrobku opisujeme číslice, které nám budou sloužit k určení souřadnic potřebných k nalezení třetí kešky této série. Mezitím ovšem ještě musíme najít kešku č. 2, která se nachází kdesi na břehu Hutního (nebo také Huťského) potoka, který je levostranným přítokem Sázavy. Na některých mapách je zakreslen jako Polní potok, či dokonce Koželský potok. Délka celého jeho toku jen mírně přesahuje dva kilometry a na svém průtoku městem je z větší části sveden pod zem. 

Autor této série kešek si opravdu vyhrál, dokonce i hint zveršoval:

          Byť třebas neznalý, slepým dej se vésti

          bys našel cestu tam, kde potok v temnotu cestu si klestí. 

          Z ulice je cesta, záhy pešina tu vede, 

          kde živá voda mezi břehy přede. 

          Kráčej zvolna vpřed, stříbrných vlnek drž se stále, 

          byť schůdnější cesta by tě od nich zvala dále. 

          Až přejdeš vodu tam a za čas zase zpátky, 

          pak přijdeš pod svah s dvojitými vrátky. 

          Pod ním na břehu nízké vrby stojí, 

          střeží své tajemství a mudlů se bojí. 

          V našem kraji dutá vrba často radu zná, 

          zvol tu pravou a pár čísel jistě ráda dá. 

          Nemusí však pátrat u vrb, kdo je hlava důvtipná: 

          proti proudu jeden statný ve tři se tam rozpíná.

          Ještě pár kroků a již jsi borový pařízek minul, 

          brzy najdeš to, co jistě stálo za tu dřinu. 

          Válcovitý předmět mnoho funkcí mívá, 

          dřív tu jich šest líhalo, teď jen jeden zbývá. 

          Pět jich voda odnesla, šestý sám se skrývá, 

          kdo chce poklad nalézti, nechť se dobře dívá.
Kešku bez problému nacházíme, vyluštíme poslední číslici do vzorce na výpočet souřadnic třetí kešky a po jejich zadání do GPSky nevěřícně kroutíme hlavami. Víme sice, že má být ukryta za městem, patrně na opačné straně, ale nečekali jsme, že to bude dva kilometry. Váháme, zda jsme někde neudělali chybu, ale nakonec se přece jen vydáváme na cestu. 
Překvapení je pak dvojnásobné – jednak, že jsme opravdu žádnou chybu neudělali a tudíž jdeme správným směrem, jednak přírodní zajímavost, která bere dech: Vodní brána. Škoda, že se nám o této pozoruhodné lokalitě nepodařilo sehnat žádné bližší informace!

Musíme zde nalézt pěticiferný šifrovací klíč a pomocí něho dešifrovat poměrně dlouhý text, který jsme si už včera opsali doma z listingu. Jde o tzv. Vigenerovu šifru, což je substituční šifra, kdy se písmena zamění za jiná, avšak nikoliv všechna stejně, nýbrž podle určitého číselného klíče (který jsme právě museli nejdříve najít). Šifrovací klíč jsme našli, poměrně dlouhý text postupně dešifrovali a kešku nakonec také odlovili. Naše radost byla nelíčená!