DP Putování za loštickým tvarůžkem

Stejně jako před týdnem v České Třebové jde o 40. ročník dálkového pochodu. Na rozdíl od Třebovského kohouta jsem na Loštickém tvarůžku nikdy nebyl. Už několik let jsme v našem odboru KČT účast plánovali a vždy z toho sešlo, a tak jsem se letos pevně rozhodl, že pojedu, třeba i sám.

Po předchozím ujištění hlavního pořadatele, že s noclehem před i po pochodu není problém, odjíždím už v pátek krátce po poledni. Vlak z Kolína má dvacet minut zpoždění a dalších pětadvacet nasbíráme před Mohelnicí. Pendolino tam ve stošedesátikilometrové rychlosti smetlo devatenáctiletou dívku, která se pohybovala v kolejišti. Stalo se to na místě, které není veřejně přístupné a policie dosud vyšetřuje, zda se jednalo o sebevraždu, nebo si dívka zkracovala cestu.

Vystupuji v Moravičanech a prohlížím si podchod. Z iniciativy Správy železniční dopravní cesty byly jeho posprejované stěny vymalovány mladými výtvarníky. Malby na stěnách se vztahují k okolním vesnicím, jejich památkám či každoročním akcím, například Lošticím, Bouzovu (horkovzdušné balóny) nebo Žádlovicím (parkur koní).
Jak jsem předpokládal, žádný autobus před nádražím nestojí. Půjdu tedy pěšky, do Loštic je to tři a půl kilometru. Loštice mají přes tři tisíce obyvatel a jsou známé výrobou olomouckých tvarůžků, jejichž nezaměnitelnou chuť a vůni obdivují tisíce příznivců po celém světě. Je však třeba říct, že další tisíce jim nemohou přijít na chuť...

Na okraji městečka se zastavuji u autobusové čekárny, zdejší známé atrakce. Na námět řezbáře Jaroslava Beneše, který bydlí hned naproti, toto dílo zhotovil malíř Petr Herzik Dubický. 

Zdi autobusové zastávky zdobí loštické i moravské osobnosti. Při čekání na autobus tak mohou lidé na čelní stěně vidět lišku Bystroušku, která z tohoto kraje pochází, zmíněného řezbáře Jaroslava Beneše a na boční stěně pak vypracovanou postavu zápasníka Gustava Frištenského či cestovatele a dobrodruha Jana Eskymo Welzla. Nechybějí ani tradiční loštické tvarůžky, výčet zajímavých míst, která lze v Lošticích navštívit, a restaurací, v nichž se dá dobře najíst.

Mezi nejvýznamnější památky Loštic patří farní chrám sv. Prokopa s raně středověkým jádrem z poloviny 13. století a na někdejší židovskou komunitu upomínající jedna z mála dochovaných moravských synagog. Na náměstí zaujme několik měšťanských domů a kašna knížete Svatopluka výtvarně sladěná se sloupem Nejsvětější Trojice. Od roku 1992 je v Lošticích znovu otevřený Památník Adolfa Kašpara a za městem se nachází židovský hřbitov. 
Momentálně mě však nejvíce láká Tvarůžková cukrárna! Rodinný podnik vznikl v roce 2009 otevřením prodejny lahůdek a krátce poté začali majitelé s vymýšlením receptů na tvarůžkové moučníky. Záměrem bylo nabídnout turistům přijíždějícím do Muzea tvarůžků nebo do podnikové prodejny A. W. netradiční občerstvení. 
Spojením domácího listového těsta s jemnou tvarůžkovou pěnou vznikly jako první Loštický šáteček a Loštický koláček. Postupně se sortiment rozšířil na dnešních patnáct druhů moučníků z Olomouckých tvarůžků. Všechny se přitom tváří jako sladké zákusky, ale chutnají slaně a jsou originální slanou pochoutkou k pivu nebo vínu. Základem je převážně překládané listové těsto vyráběné z hladké mouky a kvalitního másla. Výjimku tvoří rolády a řezy ze slaného piškotového těsta, lokše jsou z bramborového těsta a štrůdl z tukového těsta. Slaná chuť tvarůžků se skvěle snoubí s tradičními ingrediencemi – povidly, ořechy, perníkem, mandlemi, šunkou, křenem, česnekem nebo špenátem. V menu cukrárny jsou i další speciality z tvarůžků, jako bramboráček, langoš, hot dog nebo tatarák.

Od Tvarůžkové cukrárny to mám k tělocvičně, kde je pro účastníky zítřejšího pochodu ubytování, jen přes ulici. Velkým překvapením je, že tu budeme spát jen tři (a druhou noc dokonce jenom dva). Ještě vpodvečer se jdeme zaregistrovat na fotbalové hřiště, kde bude zítra start.
My, zaregistrovaní, však můžeme ráno vyrazit přímo z tělocvičny. Spolubydlící Hanka se přihlásila na pětadvacítku, já na pětatřicítku, ale protože velkou část vedou obě trasy spolu, jdeme společně. Po červené značce procházíme kolem několika rybníků, za nimiž leží obec Žádlovice, která je jako první ze všech obcí celého Zábřežska připomínána v dochovaných listinných materiálech již v roce 1078, kdy byla její část darována nově založenému klášteru benediktinů na Hradisku v Olomouci. 
Procházíme bývalou oborou, která spolu s anglickým parkem přiléhajícím k zámku, veřejnosti nepřístupnému, tvoří esteticky výraznou přírodně krajinářskou kompozici o rozloze téměř 30 ha, v níž se nacházejí i dva menší rybníky. 

Na hrázi toho, který se bůhvíproč jmenuje Fučík, značku opouštíme a stoupáme po vlastním značení nejprve lesem a pak po jeho okraji. Od kontroly klesáme lesním úvozem do Líšnice, kde znovu přicházíme na červenou značku a vydáváme se po ní do Svinova. Na konci obce přecházíme na polní cestu, po které stoupáme ke kraji lesa. V dálce je vidět hrad Bouzov, ale nic pro fotografy, neboť nad lesy se vznáší modrošedý opar.

Krátce se zastavujeme u kapličky na Stříteži, která je cílem poutí, jež se konají první neděli po 8. září, i rozjímání jednotlivých poutníků po celý rok. Už v 19. století stávala na tomto místě ohromná jedle s obrázkem Panny Marie, který připomínal dřívější podivuhodnou událost, patrně záchranu života jednoho z obránců Stříteže s nebeským přičiněním. Při silném povětří roku 1840 byly všechny stromy v okolí vyvráceny a polámány, jen jedle se svatým obrázkem zůstala stát neporušena. Krátce potom zde byla postavena kaple, do níž byl obraz Panny Marie přenesen.

Křížová cesta má čtrnáct zastavení, jejichž sloupy jsou zhotoveny z maletínského pískovce a původně nesly obrazy na plechu. Ty se bohužel nedochovaly a byly obnoveny po roce 1993.

U hájenky Střítež máme druhou kontrolu, od které pokračujeme po červené značce do Veselí a dál po lesních cestách. Před námi se otevírá nádherný výhled na panoráma Jeseníků a v momentě, kdy nad Bezděkovem máme sice před sebou, ale stále ještě daleko, hrad Bouzov, trasa 35 km se odděluje od pětadvacítky a já pokračuji v cestě sám. Klesám úvozem k pile, po mostku překonávám říčku Třebůvku a přicházím do Kozova. Příjemným překvapením je tabule lákající k návštěvě Valáškova gruntu. 

Na internetu jsem později objevil text: „Valášku gront od roko 1836 v majetko Bohumila Valáška a potem jeho sena Františka do roko 1956, patřel k névětšim v obce přelehlym vokoli. Přes svó rozsáhló rekonstrukco v roko 1982 si zachoval svůj puvodni vzhled. Poslední rekonstrukco pokojovó části, restaurace a sociálních zařízení proběhla v roce 2003-4. Ale svatá pravda teď je to hospoda a hospode bele, só a bodó! Chodit se do nich bode, kdebe na chleba nebelo!  Tak vám přejem pěkny posezeni a pojezeni a zas přiště na shledanó!“

Vychlazené pivo, byť litovelské, přichází v poledním horku vhod. Z Kozova vede trasa po zelené značce, která hned za vsí prudce stoupá lesem do sedla mezi dvěma kopci a pak zase klesá dolů. U říčky Javoříčky zelenou značku podle propozic opouštím a po vlastním značení lesní silničkou přicházím do údolí potoka Špráňku k další kontrole. Po žluté značce pak stoupám k hradu Bouzov. Po pravé ruce mám výhled na areál nazvaný Sportovní formule Bouzov, který nabízí adrenalinové zážitky při jízdě minikárou s nožním řízením a ručními brzdami po speciální dráze ze zámkové dlažby, nebo na horské koloběžce buď rovněž po dráze nebo po louce. 

Přicházím k hradu a jdu se podívat až na nádvoří. Státní hrad Bouzov patří k našim nejromantičtějším hradům. Jeho současná podoba vznikala díky přestavbám z doby gotiky až do konce 19. století. Za jeho zakladatele se považují Búzové z Búzova, o nichž se prameny prvně písemně zmiňují v roce 1317. Hrad byl postaven pro střežení obchodní stezky z Olomouce přes údolí Třebůvky k Jevíčku. Od poloviny 14. století vlastnili hrad páni z Vildenberka, po nich od roku 1382 moravský markrabě Jošt a pak páni z Kunštátu. Za nich byl hrad značně rozšířen, zvýšila se jeho  obranyschopnost a komfortnější byly i obytné prostory. O další větší přestavbu se koncem 16. a během první poloviny 17. století postaral rod Oppersdorfů, kdy došlo k úpravám interiérů v renesančním slohu a ke stavbě nového křídla paláce. Zadlužený Bouzov byl v roce 1695 prodán i s celým panstvím řádu Německých rytířů. Hrad bohužel chátral a stal se takřka ruinou. V roce 1850 se jej podařilo právně dostat ze závislosti na panství řádu Německých rytířů a stal se součástí okresního hejtmanství v Litovli. Do přestavby hradu se pustil arcivévoda Evžen Habsburský, který byl hradem očarován a vše financoval ze svých zdrojů. Projekt a rekonstrukční plány zpracoval podle arcivévodových představ profesor mnichovské techniky Georg von Hauberisser. Severní křídla byla stržena a vznikl nový palác se dvěma patry. Právě po této nákladné a náročné romantické přestavbě získal hrad Bouzov svoji pohádkovou podobu. Majetkem Řádu však zůstal hrad až do 1. října 1939, kdy došlo ke konfiskaci a správcem se stal  tzv. Hlavní hospodářský a správní úřad SS se sídlem v Berlíně. Za druhé světové války daroval Hitler hrad Bouzov Himmlerovi, usídlil se tady přepadový oddíl SS, který se postaral 5. května 1945 o vypálení obce Javoříčko. Po válce byl hrad zkonfiskován dekretem prezidenta a v roce 1945 se stal státním majetkem. V roce 1999 byl prohlášen za národní kulturní památku.
Zásluhu na tom, že si Bouzov vysloužil přezdívku „pohádkový“, má nejen jeho vzhled, ale i skutečnost, že se zde natáčela celá řada známých televizních a filmových pohádek. První se jmenovala O medvědu Ondřejovi, která se točila už v roce 1959 a krále si v ní zahrál Jaroslav Marvan. Následovaly Kopretiny pro zámeckou paní  z pera Stanislava Rudolfaq, autora oblíbených dívčích románů, pak Třetí sudička (1986) a hned v roce 1987 pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci s Michaeou Kuklovou a Janem Potměšilem v hlavních rolích. V roce1990 to byla pohádka  na motivy H. CH. Andersena O Janovi a jeho podivuhodném příteli a nestárnoucí televizní hit Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek. Italští tvůrci si vybrali Bouzov pro filmový pohádkový příběh o princezně Fantaghiro, němečtí filmaři zde točili Loupežníka Hotzenplotze a další česká pohádka, která zde vznikla, se jmenovala Rumplcimprcampr.
Z hradu sestupuji do Bouzova, který opouštím po modré značce. V Jeřmani je poslední kontrola a opodál na hřišti možnost občerstvení, které připravili místní hasiči. Kombinaci kýty a bůčku z udírny se nedá odolat a s točeným pivem je to opravdu lahůdka.
Sedět pod pražícím sluníčkem dlouho nevydržím, čeká mě ještě pár kilometrů podél Třebůvky do cíle, který je na fotbalovém hřišti. 

Účastníci pochodu mají po předložení orazítkovaných propozic možnost zdarma návštívit Muzeum Olomouckých tvarůžků. To jsem měl beztak v úmyslu, a protože času není nazbyt, tak místo pod sprchu jdu do muzea. Bylo otevřené v roce 1994 v místě původní výrobny tvarůžků, čímž významně přispělo k jejich popularizaci, avšak umístění uvnitř výrobního závodu omezovalo jeho rozvoj. Nové muzeum, slavnostně zpřístupněné 26. června 2014, ukazuje v moderně pojatých expozicích průřez historií Olomouckých tvarůžků od nejstarších pramenů až do současnosti. Vstup do muzea začíná v bývalých stájích, kde začíná Velký příběh vyprávějící o historii Olomouckých tvarůžků a rodu Wesselsů.

Začíná prvními zmínkami o výrobě tvarůžků a dál pak volně sleduje linii výroby od zpracování tvarohu, formování a koupání tvarůžků, až po jejich balení včetně funkční stloukačky bedniček. Ukazuje dobu, kdy se výroba ruční měnila na strojní, se kterou začal zeť Aloise Wesselse – Karel Pivný, jehož dobová pracovna otevírá druhé poschodí. Následuje retro „Sokolské kino Loštice“, v němž se promítají filmy o výrobě a historii Olomouckých tvarůžků, v další místnosti jsou umístěny originály formovacího a koupacího stroje z 20. století a rekapitulace historie výroby Olomouckých tvarůžků v Lošticích na časové ose. Ta končí dobou socializace a současnou výrobou, které je věnována samostatná místnost, z níž se pokračuje do galerie fotografií ukazující proměny závodu od restituce v roce 1990 až po současnost. Prohlídka pak rafinovaně končí vstupem do podnikové prodejny A. W. spol. s r. o., kde lze nakoupit desítky delikates z tohoto zrajícího sýra. Nákup si nechávám na zítra, neboť prodejna má otevřeno i v neděli, a teď – puzen značnou zvědavostí – jdu do sousedství, kde nabízejí svoji specialitu:

Nebudu nic zastírat – byl to krok vedle. Čekal jsem, že bude slaná, tvarůžková, že tedy bude smrdět – pardon vonět – po tvarůžkách. V tom sice nezklamala, ale byl tam nějaký nasládlý podtón, jako by se do ní dostaly zbytky banánové nebo nějaké podobné zmrzliny. Zkrátka nechutnala mi a byl jsem rád, že kopeček, byť stál 25 Kč, byl tak malý.
Večer jdu do téhož podniku – a zase ze zvědavosti! Tentokrát na pivo z olomouckého minipivovaru Moritz a to už krok vedle nebyl. Polotmavá jedenáctka Moritz byla vynikající, avšak náhlá bouřka, hromy, blesky a prudký liják způsobily, že u jednoho piva nezůstalo...

*  *  *

V neděli se ještě toulám po Lošticích a blízkém okolí. Jdu se podívat k žádlovickému zámku, ale vysoká zeď nebo hustý porost za kovovým plotem zabraňují zahlédnout více než střechu a část štítu. Zámek byl přestavěn z původní tvrze na konci 17. století. Jeho posledními vlastníky byli Dubští z Třebomyslic, jimž byl majetek roku 1945 zestátněn pro jejich přihlášení se k německé národnosti. Zámek dnes slouží jako internát zemědělského učiliště a veřejnosti není přístupný. 
Procházku končím téměř na okraji Loštic u domu, který byl letním sídlem známého českého ilustrátora, malíře a grafika Adolfa Kašpara. 

Dnes je v něm Památník Adolfa Kašpara a na průčelí je od roku 1954 malířova bysta od Julia Pelikána. V expozici se nacházejí doklady z umělcova života (fotografie, korespondence), ale především ukázky jeho skvělých ilustrací ke knihám významných autorů té doby, jako byli například Alois Jirásek, Karel Václav Rais, nebo Božena Němcová. Druhou část expozice tvoří jeho grafiky a akvarely. V ateliéru s původním vybavením (včetně loutkového divadla s loutkami dle návrhu malíře Mikoláše Alše a kupeckého krámku, který věnoval své dceři Jitce jako vánoční dar) vytvořil Kašpar svá nejvýznamnější díla. Nachází se zde také část jeho knihovny a etnografické sbírky (části krojů a drobné dřevěné předměty).