DP Putování za třebovským kohoutem __________________________(III)

(předchozí článek Putování za třebovským kohoutem II)

I v neděli je na výběr z několika tras, volím 20 km, neboť mě čeká ještě cesta domů.

Začátek pochodu je totožný se včerejškem, to znamená pod železniční viadukt a k rozcestníku, ale dál už nikoli po žluté značce, ale po modré mírným stoupáním kolem pravěké osady Křivolík. Jdu se podívat dovnitř, udělám pár fotek...

... a pokračuji dál lesem a pak přes pastviny k silnici. Kozlovský kopec s rozhlednou je coby kamenem dohodil, ale trasa pokračuje po společném červeno-zeleno-žlutém značení nejprve po silnici a pak hlubokými lesy. Postupně se turistické značky odpojují, až nakonec jdeme po vlastním značení. Od stanoviště naučné stezky U Salaše si ze zvědavosti děláme krátkou odbočku k portálu uzavřené štoly, v níž se na přelomu 19. a 20. století dobýval lupek.

... a pak pokračujeme po naučné stezce k vyhlídce a bukovou alejí až k modré značce na okraji obce Semanín. U zvonice na návsi je kontrola a možnost občerstvení na faře, respektive ve farním sklípku, z něhož si na zahradu přinášíme vychlazené lahvové plzeňské.

Jdeme se podívat na hřbitov ke zvonici. Semanín byl z počátku český, po třicetileté válce zpustl a po ní byl postupně osídlen německým obyvatelstvem. Před druhou světovou válkou zde rychle zakotvily Henleinovy myšlenky a v roce 1938 byl celý Semanín kromě dvou rodin nakloněn Hitlerovi. Ve válce odešli téměř všichni muži na vojnu a mnoho jich padlo. Pak přišel květen 1945 a s ním i konec všech německých nadějí. Když se k Semanínu blížila Rudá armáda, uteklo několik německých rodin (podle německých pamětníků 22 lidí, z nichž se jedna matka s malou holčičkou vrátily) do lesů. Rozhodli se dobrovolně zemřít. Odchod ze světa si ulehčili tím, že se společně omámili opiem a jejich vůdce Franz Havla je pak postřílel z automatické pistole. Zastřelil 19 lidí, mezi nimi i svou ženu, a pak sám sebe. Oba byli pohřbeni na místě, ostatních 18 na hřbitově za kostelem. Němci byli odsunuti a do 15. září 1945 byla obec znovu úplně osídlena lidmi, kteří pocházeli většinou z okolních obcí Kozlova, Přívratu, Zhoře, Svinné, Řetové a České Třebové.
Prostá barokní budova kostela sv. Bartoloměje pochází z konce 17. století a dnes je využívána víceúčelově. Kromě bohoslužeb je instalovaná stálá expozice Semanínská renesance, pořádají se koncerty, výstavy a různá setkávání. 
Východně od kostela stojí čtyřboká zvonice ve spodní části zděná a v horní dřevěná. Původně byla zapojena do ohradní zdi hřbitova, proto je v ní průjezd, který sloužil jako vstup do areálu kostela. Z boku je ke zvonici přistavěna márnice, což není právě častá kombinace u takovýchto staveb.

Horní dřevěná část zvonice se směrem nahoru dvakrát zužuje a vrcholí nízkou cibulovou helmicí s vyšší špicí, na níž je plechový turecký půlměsíc. 

Od kontroly pokračujeme po naučné stezce k metr vysokému pískovcovému smírčímu kříži s vytesanými písmeny IHS.
Výklad o jeho umístění je dvojí. Podle pověsti se zde měl propadnout kůň s jezdcem a druhá verze je, že se jedná o kříž cyrilometodějský, postavený na místě, kde oba věrozvěstové kázali. Nejspíš však jde o smírčí kříž, který byl postaven na místě, kde ve středověku došlo k nějaké vraždě nebo zabití. Podle středověkého práva nemusel být vrah potrestán ani na životě, ani na svobodě, stačilo, že se usmířil s rodinou své oběti. Pozůstalí dostali finanční odškodnění a vrah musel na místě svého zločinu postavit kříž, který symbolizoval jeho usmíření s Bohem. Mohlo by také jít o tzv. pamětní kříž, postavený na památku nějakého neštěstí či jako výraz poděkování jeho odvrácení.
Okrajem lesa zvaného Bukáč pokračujeme k silnici spojující Semanín s Litomyšlí. Zastavujeme se u Semanínské kaple, kterou v roce 1865 vybudovala rodina Schmidova ze Semanína a starala se o ni až do odsunu. Poté kaple už jen chátrala až bylo její vnitřní vybavení zrušeno. Městem Česká Třebová byla opravena v roce 1993, vnitřní vybavení je bohužel nenávratně ztraceno. K místu se vztahuje několik událostí, jako je poprava několika ruských zajatců přistižených vojáky Wehrmachtu při krádeži potravin, nebo úmrtí dvou kozlovských železničářů Františka Novotného a Bedřicha Vaňouse, kteří byli po osvobození v roce 1945 usmrceni výbuchem nalezené munice a jejichž pomníček je o sto metrů dál směrem na Litomyšl. Nejstarší událostí je příběh hajného Ferdinanda Praxe, který magií zaříkával pytláky, aby oslepli, a když se mu později narodil syn, byl slepý, hajný se v lese oběsil a byl tam i pohřben.
Stoupáme na Kozlovský kopec (601 m). Od roku 1929 zde stávala dřevěná, 29 metrů vysoká rozhledna, postavená pracovníky vojenského zeměpisného ústavu za přispění města. Na nejvyšší vyhlídkovou plošinu bylo nutné vystoupat po pěti dřevěných žebřících. Postupně se stávala cílem stále většího počtu turistů z širokého okolí. v roce 1939 však byla zasažena bleskem, musela být stržena. Současná 55 metrů vysoká ocelová rozhledna, která je součástí vysílače mobilního operátora, má vyhlídkovou plošinu ve výšce 33 metrů, přístupnou po vnitřním točitém schodišti se 133 schody. Její výstavba probíhala v průběhu července a srpna roku 2000, slavnostně otevřena 19. května 2001. 

Kolem rozhledny pouze procházím, protože už jsem na ní jednou byl, a jdu rovnou do Chaty Maxe Švabinského, kde je cíl dnešní etapy. Chata, původně jenom jednopatrová, byla pro potřeby turistů postavená v roce 1932 podle projektu stavitele Adolfa Šimka. Po přestavbě v roce 1941 dostala chata zhruba dnešní vzhled a v roce 2003 prošla rozsáhlou rekonstrukcí.

Přebíráme od pořadatelů diplomy, odznak pochodu a také bágly, které nám sem převezli. Po červené značce je to za stálého klesání asi tři kilometry na nádraží do České Třebové.