Jubilejní 40. ročník dálkového pochodu nabízí v sobotu trasy zahrnující naučnou stezku Údolím Skuhrovského potoka a v neděli naučnou stezku v okolí obce Semanín a Kozlovský kopec.
Start pochodu je před budovou gymnázia, odkud vedou trasy 25, 35 a 50 km společně k rozcestníku za železničním viaduktem a dál po žluté a pak po zelené značce na Zhořský kopec. Přihlásil jsem se na pětatřicítku, která odtud pokračuje po žluté značce lesní cestou na rozcestí s podivným názvem Vyvažadla a dál po modré ke kapličce sv. Antoníčka, postavené v roce 2009. Na cedulce si lze přečíst jednu z pověstí o tomto zajímavém místě. Odehrává se v roce 1742 a vypráví o tragické lásce Mařenky, dcery mlynáře z Černokoutského mlýna, a sirotka Antonína, který ve mlýně vyrůstal. Okolí jejich vztahu nepřálo, Antonín byl nejprve naverbován k pruskému vojsku a poté pro dezerci zastřelen. Na místě jeho skonu zavěsila pak nešťastná Mařenka na strom obrázek na jeho památku.
Po krátkém posezení na lavičce pokračuji do chatové osady Mandl, restaurace ve stejnojmenném penzionu postaveném v roce 2012 má bohužel zavřeno, takže nezbývá, než se uchýlit ke své mattonce. Do Řetové vede značka po silnici, ale ze vsi už stoupá polní cestou, která se později mění v lesní. Z rozcestí U Zabitého mě čeká závěrečné stoupání na Andrlův chlum (559 m). Už v roce 1905 zde byla z podnětu ústeckoorlického okrašlovacího spolku postavena 30 metrů vysoká dřevěná rozhledna, která sloužila návštěvníkům až do roku 1918, kdy shořela. U výstavby druhé vyhlídkové stavby stál místní KČT založený v roce 1918 a Zeměpisný ústav ČR. Předcházelo jí vybudování nedaleké turistické chaty Hvězda, známé též jako Janderova chata, v roce 1940. Nová věž byla v provozu od roku 1941 do 60. let minulého století. Současná víceúčelová věž postavená podle projektu Ing. Janoty byla slavnostně zpřístupněna 19. května 1996. Ocelový stožár je vysoký 52 metrů, vyhlídková plošina, na kterou lze vystoupat po 183 schodech, je umístěna ve výšce téměř 35 metrů. Věž stojí na místě retranslační stanice, která odtud byla odstraněna v roce 1994.
Osvěžen jedním točeným pivkem vracím se na rozcestí U Zabitého a po zalesněném hřebeni klesám zprvu mírně přes kótu Kozlovec (541 m) a pak stále prudčeji do Dlouhé Třebové.
Dominantou obce je výrazný pseudogotický kostel zasvěcený sv. Prokopovi, jehož základy byly sice vybudovány v letech 1868–1870, ale dokončen byl až v letech 1905–1906. Díky poslední nákladné rekonstrukci v roce 2002 získal sněhobílou fasádu s krémovými doplňky a ocelovou barvou střešní krytiny. Ve věži se nachází zvon Prokop z roku 1753, který sem byl při dostavbě kostela umístěn ze zrušené zvonice.
Po žluté značce procházím podél řeky částí obce, jejíž název ji dostatečně charakterizuje, a stoupám úzkým zalesněným údolím Kojovec do Skuhrova. Na dotaz u místního obyvatele, zda tu mají hospodu, říká že ano, ale v tuto dobu zavřenou. Ale jestli chci pivo, že dvě přinese a jedno si dá se mnou. Taková nabídka se neodmítá, zato on odmítá peníze. Prý mě pozval, tak přece nebudu platit...
Další cesta vede společně s cyklostezkou po úzké asfaltce, na které je jedna zajímavost, o níž bych nevěděl nebýt geocachingu. Vpravo přímo u cesty se má nacházet keška na první pohled záhadně pojmenovaná ÚŽ-6a TRHS. Tak byly označovány úkryty Teritoriální radiační hlásné služby, jejichž výstavba probíhala na území republiky od první poloviny 60. do začátku 70. let. Jak napovídá název, měly jejich osádky v případě vypuknutí války zabezpečovat sledování jaderných výbuchů a zjišťovat další druhy zamoření. Zjištěné údaje by pak byly zpracovávány a předávány armádě a civilní obraně. Stanoviště TRHS byla umisťována na terénní vyvýšeniny s dobrým rozhledem, osádka v počtu družstva (6+1) by na místo dorazila v obrněném transportéru a veškeré vybavení, tzn. filtroventilační soupravu, vytápěcí soupravu, nábytek, zásoby a detekční přístroje, by si přivezla s sebou. Transportér by byl umístěn do okopu a sloužil k hlídkování. Veškeré pozorování se dělo jen ze zákopu na povrchu, pro práci velitele družstva a v případě jaderného útoku i pro ukrytí celé osádky byl na každém stanovišti vybudován podzemní typizovaný úkryt ÚŽ-6a. Stejně jako další typy série ÚŽ se skládal z prefabrikovaných železobetonových dílů, takže jej mohly stavět vojenské jednotky bez asistence odborných stavebních firem, čímž se lišily od československého předválečného opevnění, jehož objekty byly betonovány jako monolity do dřevěného bednění. Prefabrikované díky, kterých bylo mnoho druhů, byly zhotoveny ve formách v betonárně, v potřebném počtu přivezeny na místo, smontovány v připravené jámě, hotový objekt byl zaizolován, zahrnut zeminou, která nad objektem tvoří typický pahorek, a kolem byl postaven plot. Objekty byly vybaveny pouze pancéřovými dvířky, pisoárem a dvěma rourami – pro komín a pro nasávání vzduchu.
Úkryt u obce Skuhrov byl postaven na kótě 593 m, která poskytoval výhled na prostor České Třebové a Ústí nad Orlicí. Přímo na zástavbu mést z tohoto místa není vidět, ale pro sledování jaderného výbuchu to nebylo nutné. Objekt byl vybudován v červnu 1970, a to poněkud překvapivě silami 20. tankového pluku z Českých Budějovic. Na konci října 2011 byl vchod zasypán stavební firmou, kterou si na to najala vojenská správa.
Žlutá značka vede těsně podél lesa, jímž je porostlý příkrý svah zvaný Hříva, na němž se rozkládá přírodní rezervace Třebovské stěny. Z místa, kde se stýkají dvě cyklostezky, klesáme do údolí Skuhrovského potoka, jímž přicházíme do Srnova. V restauraci Nad Hrází je cíl pochodu, ovšem pořadatelé ujišťují, že zbývajících 3,5 kilometru k budově gymnázia v České Třebové je započítáno! Pochodu se zúčastnilo 1332 turistů, nejvzdálenější byla čtveřice Poláků z Katowic.
A na úplný závěr pochodu, už s diplomem v batohu, navštěvuji vyhlášenou Sukovu cukrárnu v ulici pod kostelem, která nese jméno českotřebovského rodáka Jana Hýbla (1786–1834), obrozeneckého prozaika, básníka, překladatele a redaktora českých časopisů pro lidové vrstvy.
Rodinná cukrárna byla založena už v roce 1925. Současný majitel Karel Suk je vyučený elektrikář a cukrařinu se musel doučit. Jeho dědeček přišel do České Třebové v roce 1921 z Náchoda, kde měli s bratrem pekárnu. Dům v Hýblově ulici koupil a se ženou v něm otevřeli cukrárnu. Komunisté ale po roce 1948 dům zestátnili, stala se z něj cukrárna národního podniku Pramen. Syn zemřel dříve, než přišel rok 1989, a když Sukovým cukrárnu v devadesátých letech vrátili, ujala se jí sestra Karla Suka, která je vyučená cukrářka. Cukrárna je proslulá svým speciálním zákuskem. Jmenuje se Pražec, je z marcipánu a čokoládového krému, posypaný hořkým kakaovým práškem a tvarem i barvou opravdu připomíná železniční pražec. U jeho vzniku byli tvůrci seriálu dokumentů o architektuře Šumná města režisér Radovan Lipus a architekt David Vávra, kteří si sem přišli vypít kávu. Když se David Vávra ptal pana Suka, jaký má ke kávě v nabídce nějaký speciální zákusek, řekl, že má řadu tradičních rodinných receptů. Vávra nejdříve navrhl lokomotivu, ale ta by byla výrobně komplikovaná, a tak padl návrh na pražec. Dnes už má Pražec své vyznavače, kteří navštěvují cukrárnu jen kvůli němu. Hádejte, co jsem si k espressu objednal já?
Žádné komentáře:
Okomentovat