Bylo již dva měsíce po válce, když se ze světelského nádraží začaly ozývat mohutné výbuchy, létaly kusy železa, hořelo na nádraží i na protější pile, byli ranění i mrtví. Co se tehdy vlastně přihodilo? Podívejme se do písemných pramenů z té doby.
V pamětní knize staničního úřadu Světlá nad Sázavou její autor přednosta Josef Černý píše:
„Dne 9. července 1945 asi ve 20 hod. 50 min. došlo ve stanici k výbuchu 5 vozů munice deponované zde na rozkaz místního vojenského správce Havl. Brod (56 vozů). Z vlaku munice byly na rozkaz tehdejšího ruského velitele vyřazovány prázdné, ochranné vozy. Při posunu na místní dráhu zpozoroval stroj. personál, že otevřený, naložený vůz s municí hoří, odhodil skupinu 5 vozů na pátou kolej, kde proti vodárně došlo k výbuchu, který trval téměř 1 a 3/4 hod. a byl tak hrozný, že proti stojící vodárna (zděná) byla takřka smetena, budovy blízkého družstva, staniční budova a proti stojící hotel a továrna na ohýbané dřevo Görner byly demolovány, personálu se jen zázrakem nic nestalo, až na několik malých škrábnutí od střepin skla.
Všechny střechy a okenní tabule v okolí na 1 hod. vzdálených budov byly rozbity a poškozeny. Bohužel došlo i k obětem na životech. Z rodiny železničáře stěhujícího se na sever žena se dvěma dětmi uhořela v převráceném železničním voze, otec, který šel v tu chvíli dětem pro vodu, se zachránil. Ve městě jedna paní přišla o život.“
Zásluhu na odpojení hořících vagonů měl vojín z místní posádky Havelka, příslušník oddílu dělostřeleckého pluku č. 15, původem z obce Štrampouch nedaleko Čáslavi. MNV vyslovil vojákovi poděkování a v jeho prospěch byla dokonce 11. srpna uspořádána taneční zábava.
Pamětní kniha MNV Světlá n. S. 1938–1963 na jedné straně mylně uvádí datum 9. června, na straně druhé je zcela konkrétní, pokud se týká obětí: „...byly usmrceny tři osoby: Milada Švermová se svou pětiletou dcerou ze Světlé n. Sáz. čp. 366. Její manžel Josef Šverma a 11měsíční syn Ladislav byli těžce raněni. Dále byla usmrcena Františka Švecová ze Světlé n. Sáz. čp. 219, která při výbuchu prchala z domu blízko nádraží a hledala úkryt. Její zeť ing. Miloslav Papík ztratil po zranění střepinou skla z okna pravé oko. Mimo to bylo zraněno ještě 7 osob lehce. I škody materielní byly ohromné, čítají se asi na 3 miliony korun čsl. Domy v nejbližším okolí byly těžce poškozeny, mnoho střech a okenních tabulí rozbito na vzdálenost 8 km. Šťastnou náhodou nedošlo k výbuchu celého vlaku se střelivem o 46 nákladních vozech, které stály na jiné koleji a byly jen 50 m vzdáleny. Byl to vlak vojenského střeliva a třaskavin přepravovaný z pohraničí. Střelivo bylo naloženo v otevřených vozech, prokládáno dřevitou vlnou, která se asi vznítila od jisker lokomotivy, a tím vznikla explose jednoho vagonu a od něho dalších pěti.“
Pro zajímavost dodávám, že zmíněná Františka Švecová (*1894), manželka truhláře Josefa Švece, byla babičkou zpěvačky Heleny Vondráčkové, která se o ní a o této příhodě letmo zmiňuje v knize „Helena o sobě (a slavní o Heleně)“.
Více podrobností a subjektivní pohled na celou událost uvádí v rodinné kronice Jan Fetter, hoteliér z hotelu Košek, stojícího přímo naproti nádražní budově. I tato zpráva se s oběma předchozími rozchází v počtu vagonů i počtu obětí výbuchu:
„Velké překvapení pro celou rodinu nastalo v pondělí dne 9. 7. 1945 ve 20.50 hod. večer. Ve stanici dráhy stálo 52 železničních vagonů naložených různým výbušným válečným materiálem, počínaje patronami do pušek, dále miny, torpéda, a konče několika vagony ekrasitu [ztuhlá tavenina kyseliny pikrové užívaná dříve pro výbušné náplně dělostřeleckých granátů – pozn. J. V.]. Tyto výbušniny z velké části byly loženy v otevřených vozech, druhy pomíchány – tak jako brambory. Vlak hlídala již naše stráž československá, z formace, která byla posádkou ve Světlé n. S. v zámku počtem asi 250 mužů. Na rozkaz mělo býti asi šest vagonů někam odesláno – tudíž večerem se prováděl posun.
Seděl jsem právě u okna v kuchyni a počítal vybrané lístky stravovací, když práskl první ruční granát. Nervové podráždění ze samé střelby dalo mně hned uvědomění, co se může díti. Vyskočil jsem a udělal poplach po celém domě. Manželka právě chtěla jíti spát, žádal jsem ji, že musíme rychle do sklepa. Došli jsme na odpočívadlo ke sklepům, kdy již vyšla první velká rána – snad miny – a všechna tabulová skla se již na nás sypala. Sešli jsme dolů do tzv. mandlovny, kde jsme se shromáždili všichni z rodiny a hosti z lokálu, z nichž poštmistr byl od střepin již v obličeji pořezán. Z nádraží přiběhla telegrafistka, manželka s dítětem výpravčího Edra, synek přednosty stanice dráhy Franci a konečně přiběhl i výpravčí mající službu, p. Dlabola. Choulili jsme se do chumáče pod klenutím dveří, když vyšla opět mohutná rána, až se provalila příčka směrem ze zahrady a tlak vzduchu nás prudce ovál. Tu bylo slyšeti praskot, jak se svalila veranda se zdí kuželníkovou podél silnice. Nezbývalo než přeběhnouti do sklepa klenutého pod chodníkem v průčelí, který je zasypán hodně hlínou. Dveře do sklepů byly již všechny rozloženy.
Zde jsme byli bezpečněji ukryti a vše také přečkali, ovšem při špatné náladě, zvlášť když výpravčí nás informoval, že je těch vagonů 52 a co za výbušniny v nich. Výbuchy vyhazovaly kusy žhavého železa mnohdy hodně daleko, takže byly obavy, aby na půdě nechytlo. Příslušenství staniční budovy hořelo a též pila hořela. Ve 23.30 hod. přestaly silné výbuchy a ukázalo se, že oheň šesti vagonů je lokalisován. Vagony hořící byly položením čuby [v železničářském slangu označení zarážky kladené na koleje za účelem zastavení vozu – pozn. J. V.] zastaveny v místech kolejové váhy, takže se nedostaly do krajní blízkosti zbývajících 46 vagonů, které byly pomocným strojem odtaženy na trať k Okrouhlici. Začal se ozývati hluk, samaritáni, hasiči, vojenská pohotovost.
Výbuchy přišly o život 4 osoby (3členná rodina, která se stěhovala do pohraničí, a pí Švecová ze Světlé n. S.). K nám do objektu dána stráž voj. 15 mužů posádkou z Havlíčkova Brodu. Snad bych si ochránil objekt sám, neb i takto byly jisté ztráty krádeží. Mimo jiné: cukr, salám, služebné v hotovosti 500 Kč atd.
Hned ve 23.30 hod. a zvlášť za svítání prošel jsem celý náš objekt. Byl jsem smutný nad vším, co bylo zničeno. Všechny dveře, počínaje sklepními, byly vyraženy, a tak zničeny, nebo hodně poškozeny. Všechna okna i sklo u nábytku, zrcadla, lustry, obrazy, ložní prádlo buď zničeno, nebo posekáním hodně poškozeno. Příčky cizineckých pokojů úplně v celém poschodí pobourané, zdivo, stropy v celém objektu potrhané, omítky oklepané, příčka v lokále do komory probořená. Nábytek zpřeházen a s rumem ze zdí smíšen, 1. poschodí jedna celá sálová prostora.
Kuželníkové a verandové zdivo, parket pobořeno, střecha na zemi položena. Stoly, židle, mnohé polámané. Garáže potrhané, skleník úplně rozbořen, včelín uvnitř rozházen a železné ploty a vrata, jakož i stromy na zahradě potlučené a zčásti zničené. Zdivo budov – fasáda potrhána a zčásti strhána, všechny krovy ze svých sedel pohnuty a zdivo kol krovů vypadáno. Nedají se označiti všechny menší škody, které se staly. Nad touto spouští jsem zůstal v prvých okamžicích ohromen, avšak ohromení nepomůže, ale starost a silná vůle.“
A hlavně práce. Do konce roku byly v podkroví zřízeny čtyři pokoje, ústřední topení, do pokojů zavedena studená a teplá voda a namísto osmi pokojů v poschodí jich bylo vybudováno dvanáct. Byl postaven kuželník a opraveny všechny eternitové střechy, na zahradě byly na památku zazděny kusy železa vržené sem výbuchy, mezi nimi i celé železniční kolo.
Děkuji za velmi zdařilý příspěvek
OdpovědětVymazat