XV. Český zimní sraz turistů__________ _________________v Domažlicích (I)

(Předchozí článek Cestou na XV. Český zimní sraz turistů)
Cestu do Domažlic jsem přerušil v Plzni a moji hostitelé mi dopoledne nabídli výstup na rozhlednu na vrchu Kotel u Rokycan.

Auto necháváme na malém parkovišti v sedle a necelé dva kilometry stoupáme po modré značce na vrchol (575 m). Na cestě leží sníh, ušlapaný a zledovatělý, je vidět, že i v těchto podmínkách je rozhledna navštěvovaná.

První rozhledna na vrchu Kotel byla vybudována díky iniciativě rokycanského odboru KČT roku 1895, ale už v roce 1909 musela být odstraněna, protože její dřevěná konstrukce byla napadena hnilobou. Později byl na Kotli vybudován vojenský ocelový příhradový stožár se signálním osvětlením pro leteckou dopravu, který sloužil svému účelu do 60. let minulého století. Novodobá rozhledna vznikla z podnětu města Rokycany, které výstavbu zvažovalo již v roce 2000, a Klubu Svobodných demokratů Rokycany, kteří se o vybudování věže snažili od roku 2009. Výsledkem těchto snah je současná 28 metrů vysoká rozhledna, jejíž podoba respektuje jednu ze tří původních konstrukčních variant navržených plzeňskou společností INDBau – průmyslové a inženýrské stavby podle autorského návrhu Bc. Evy Králové. Stavbu zrealizovala a. s. Teplotechna Ostrava. 

Kovová vyhlídková věž je konstruována ve tvaru válce, jehož plášť se rozšiřuje směrem k základně. Skelet stavby tvoří čtyři opěrné sloupy tvaru paraboly, které jsou mezi sebou pospojovány obručemi a příčkami. Uprostřed objektu je zasazen tubus menšího průměru, který obtáčí spirálové schodiště se 142 stupni. Na středový vyhlídkový ochoz umístěný v 12,5 metrech vede 72 schodů, horní vyhlídková plošina je situována ve výšce 25 metrů a je zakryta dřevěnou střechou tvaru kulového vrchlíku. Pod ní jsou kolem dokola umístěny panoramatické fotografie.

Celkové náklady na stavbu rozhledny dosáhly 5,3 mil. Kč, cca 85 % nákladů bylo pokryto evropskou dotací, další prostředky poskytlo město Rokycany ze svého rozpočtu a 72 tisíc korun se podařilo nashromáždit prostřednictvím veřejné sbírky, do které se zapojily okolní obce, spolky, kluby, ale i jednotlivci, a to formou zakoupení pohlednice.

Vracíme se do Plzně a jdeme na oběd do restaurace V Podlesí. Nezmiňoval bych se o ní, kdyby mě neuzaujala nabídka piva nazvaného Uctívaný velbloud. Jedná se spodně kvašenou živou dvanáctku s vysokým obsahem pivovarských kvasnic, kterou vaří stejnojmenná restaurace v centru Plzně. A proč zrvona velbloud? Plzeň ho má od roku 1433 díky římskému císaři Zikmundovi Lucemburskému ve znaku. Připomíná čin Plzeňských, kteří při obležení města husity nejen že se ubránili, ale při jednom z výpadů za městské hradby ukořistili živého velblouda, kterého si sirotci pod vedením hejtmana Jana Čapka ze Sán přivezli z Polska jako dar krále za pomoc v bojích proti řádu německých rytířů. Plzeňští přivedli velblouda s velkou slávou a nevrátili ho sirotkům ani za nabízené velké výkupné padesáti kop grošů. Později ho poslali darem do Norimberka za projevenou pomoc při obléhání husity.
Na nádraží si z úschovny zavazadel vyzvedávám lyže a odjíždím vlakem do Domažlic. Přesedám do osobního vlaku a pokračuji o jednu stanici dál, na zastávku ČD Domažlice-město, odkud to je do místa ubytování blíž. Nečekaný zážitek mi při vystupování připraví sympatická průvodčí, když mi popřeje příjemný pobyt!

Na prezenci v místní sokolovně jde všechno ráz na ráz, a tak záhy odcházím do nedaleké školy na ubytování. Spí se v několika třídách, místa je dost, pořadatelé dohlížejí, aby v každé bylo maximálně patnáct účastníků.
Při slavnostním zahájení XV. Českého zimního srazu turistů, které se konalo na domažlickém náměstí přímo před radnicí, vystoupil v úvodu ponocný Roman Holub, myslivečtí trubači a poté následovaly krátké projevy významných činitelů, jako starosty Domažlic, zástupců turistů ze Slovenska a Polska a samozřejmě předsedy KČT Vratislava Chvátala.

Během zahájení pořadatelé promítali na válcovou věž, která tvoří dominantu města, záběry ze zimního Českého lesa, abychom věděli, co můžeme v příštích dnech očekávat.

Následovalo pozvání do sálu Městského kulturního střediska na vystoupení Domažlické dudácké muziky:

V pátek ráno odjíždíme autobusem přes Klenčí pod Čerchovem do Capartic ležících nedaleko hraničního přechodu do Německa. Přímo naproti parkovišti stojí památník Cesta Jiřího hraběte ze Stadionů, odhalený Okrašlovacím a sportovním sdružením Český les:

Připomíná hraběte Jiřího Františka ze Stadionu (1844–1906), štědrého mecenáše domažlických turistů, jehož nákladem byla postavena a před 105 lety, 28. června 1905, veřejnosti předána k užívání cesta z Capartic na Čerchov, známá jako Stadiónka. Původní kámen se dochoval a je dnes umístěn o jeden kilometr blíže ke Klenčí. Druhým významným důvodem bylo před dvaceti lety znovuotevření hranic a tedy i zpřístupnění vrcholu Čerchova a navrácení rozhledny široké veřejnosti. 
Nás několik málo zájemců, kteří jsme se původně hlásili na Capartické okruhy, si nechává od pořadatelů poradit, že lepší podmínky a mnohem zajímavější bude absolvovat okruh kolem Čerchova. Dva a půl kilometru cesty, která nás na okruh přivádí, za moc nestojí, stopa je mizerná, sníh tvrdý, uježděný a plný jehličí, ale na okruhu už je to paráda. Je perfektně vyznačený, přesto jedeme víceméně pohromadě. Ke krátkému posezení se zastavujeme v lyžařské útulně Malinovka. Za socíku to bylo PZH patřící nedaleké rotě. Aha, vy jste nebyli na vojně, takže nevíte, že PZH je zkratka pro přidružené zemědělské hospodářství, eufemistické označení pro prasečák. Prasata se krmila zbytky z jídelny a nakonec posloužila k obohacení vojenského jídelníčku. Kdo četl Švandrlíkovy Černé barony, jistě si vzpomene na nápis „Plány imperialistů zhatí naši vepři boubelatí.“

Po upravené stopě objíždíme celý okruh a stejnou dvaapůlkilometrovou trasou se vracíme na parkoviště, kde vyčkáváme příjezdu autobusu.

Po návratu do místa ubytování a nezbytné hygieně zbývá dost času na toulku po Domažlicích. Přímo z okna „naší“ třídy fotím zbytek domažlického pivovaru. V roce 1996 společnost Plzeňský Prazdroj pivovar uzavřela a technologii odvezla do litevského pivovaru Ragutis. Značky domažlického piva Purkmistr, Radní a Prior zanikly...

V listopadu 2014 byla zahájena rekonstrukce hvozdu, který se jako jediný z celého pivovaru dochoval. Loni v srpnu vznikla vertikální galerie, kde je ve čtyřech podlažích expozice o pivovarnictví. V areálu vznikne v multifunkční společensko-kulturní centrum, ve němž bude městská knihovna, restaurace a minipivovar produkující tři tisíce hektolitrů piva za rok.
Domažlice vznikly jako trhová a celní osada na významné obchodní stezce z Čech do Řezna. Kolem roku 1265 bylo v blízkosti této osady založeno českým králem Přemyslem Otakarem II. královské město Domažlice, obehnané hradbami. Královský hrad spravoval purkrabí, pod jehož pravomoc náležely chodské vsi položené při kraji hraničního hvozdu. Jejich obyvatelé, privilegovaní sedláci zvaní Chodové, vykonávali ostrahu hranice i zemských stezek. V 19. století se město a okolí stalo inspirací pro spisovatele českého národního obrození. Pamětní desky a bysty na měšťanských domech na náměstí připomínají pobyt Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena, Jaroslava Vrchlického, Aloise Jiráska a Josefa Kajetána Tyla. 
Náměstí je lemované uceleným souborem s podloubím, který byl v roce 1975 vyhlášen městskou památkovou rezervací.
Významným symbolem města je téměř dvacet metrů vysoká Dolní brána s průjezdem lemovaným původním kamenným ostěním.Brána vznikla současně s hradbami ve 13. století, její současná podoba pochází z roku 1905, kdy se uskutečnila její rozsáhlá rekonstrukce.

Městské hradby zanikly již v první polovině 19. století, a tak kromě Dolní brány se na jižním okraji dochovala jen tzv. Branka s přiléhajícími částmi hradeb:

Následující článek XV. Český zimní sraz turistů v Domažlicích (II)