Toulky po horách 2022 (IV)

(předchozí článek Toulky po horách 2022/III)

Na zříceninu hradu Vršatec

Už v 6.48 hod. odjíždíme z autobusového nádraží do obce Pruské. Míjíme renesanční kaštel, v němž dnes sídlí střední odborná škola, a po zelené turistické značce obec opouštíme. K základní trase si přidáváme dvě krátké odbočky na vrcholy Kalvárie (470 m) a Malé Hradište (531 m). Na poměrně plochém temeni Kalvárie chvíli bloumáme sem a tam, až náhodně objevím v ostružinách pohozenou červenobílou vrcholovou tyč...

Na Malé Hradiště žádná pěšina nevede, takže výstup hustým lesem je náročnější, na vrcholu není tyč ani patník, pouze vypreparovaná skalka:

Vracíme se na zelenou značku, traverzujeme výrazný vrch Chotuč (795 m), aniž bychom měli ambici na něj vystoupat, a klesáme do stejnojmenného sedla, kterým prochází silnice do Vršatského Podhradí. Vede po ní nejen modrá turistická značka, ale také naučná stezka Okolo Vršatca – koruny Bielich Karpát. Vršatské bradlá a zejména samotný Vršatec máme před sebou jako na dlani:

Za Vršatským Podhradím odbočujeme doleva na pěšinu ke zřícenině hradu Vršatec nalézající se v nadmořské výšce 805 m:

Doklady o osídlení tohoto místa sahají do doby kamenné, výraznější doložitelné stopy osídlení však pocházejí až z doby bronzové. Vznik středověkého hradu se předpokládá ve 13. století, v roce 1244 se s jistotou uvádí strážní věž. Ve 14. století byl v držení Matúša Čáka Trenčianského. V 15. století došlo k rozsáhlé rekonstrukci, kdy byla budova přestavěna na obytnou pevnost, která zahrnovala vlastní pekárnu a také varnu piva. 

Postupně se na hradě vystřídalo několik majitelů, v roce 1465 byl v držení Jána Jiskry z Brandýsa, roku 1576 jej získal rod Vršatských. Vlastnil jej také Ctibor z Ctiboríc, palatin Gara a stal se majetkem i královny Barbory Celjské (druhé manželky Zikmunda Lucemburského) a její dcery Alžběty Lucemburské. 

V 17. století se majitelé hradu přemístili na renesanční zámek v Pruském. Roku 1680 byl hrad vypálen císařskými vojsky pod vedením sedmihradského knížete Imricha Thökölyho. Znovu byl dobyt v 18. století povstalci Františka Rákócziho II. V roce 1708 hrad získala císařská vojska a prý náhodným výbuchem střelného prachu byla zničena značná část budov. Zbytek pak byl záměrně bořen se svolením panovníka. 

Do dnešní doby se z hradu Vršatec dochovaly pouze poměrně rozsáhlé ruiny. Poté, co jsme je důkladně prozkoumali, vracíme se na silnici, která končí parkovištěm u hotelu Jasoň. Na jeho terase již sedí nejen několik toulkařů, ale také skupinka kolem Pepy Krejsy, která je ubytovaná v nedalekém Brumově-Bylnici.

Po krátkém posezení se vydáváme na další cestu, což se neukázalo jako nejchytřejší řešení. Po prvních stovkách metrů výstupu po žluté turistické značce začíná pršet. To jsme podle přibývajících černých mraků očekávali, ale nemohli jsme tušit, že stačilo vydržet na hotelové terase a déšť tam přečkat (jako mnozí jiní). Místo toho namáhavě stoupáme v pláštěnkách vzhůru a nemáme důvod odbočit na vrch Chmeľová (925 m), z něhož je prý úchvatný výhled nejen na Vršatec.

Do obce Červený Kameň už přicházíme bez deště, ale chuť na absolvování okružní naučné stezky kolem Červenokamenského bradla se nedostavila. Na rozdíl od chutě na pivo, kterou si však musíme nechat zajít, neboť obě hospody jsou zavřené. A tak ve 14.10 hod. nasedáme do autobusu, který nás odváží do Ilavy, odkud po nedlouhé době odjíždíme vlakem do Púchova.

Následuje článek Toulky po horách 2022 (V)