Toulky po horách 2022 (VII)

(předchozí článek Toulky po horách 2022/VI)

Přes Povážský hrad na vrcholy Klapy a Holíš

V osm hodin odjíždíme z Púchova vlakem do Povážské Bystrice a po slnici míříme ke zdaleka viditelné zřícenině Povážského hradu na kopci (437 m) zvedajícím se strmě nad pravým břehem Váhu. Na jižním úpatí hradního kopce se již ve středověku vyvinula podhradní ves Považské Podhradie, ve které se nacházejí starší renesanční kaštel a rozlehlejší mladší barokní zámek.

Kaštel zvaný Burg míjíme při stoupání ke hradu. Jedná se o čtvercovou poschoďovou budovu se dvěma nárožními věžemi v průčelí a s letopočtem 1631 nad vstupním portálem. Na konci druhé světové války byla budova výrazně poškozena, a tak muselo být v 50. letech minulého století přikročeno ke komplexní rekonstrukci. Došlo k odstranění hospodářských budov, šindelovou střechu nahradil červený plech a cibulové střechy zakrývající věže byly změněny na kuželovité. Kaštel sloužil jako sklad Civilní obrany, v roce 2012 byl znovu rekonstruován a je v soukromém vlastnictví.

Z bývalého hradu se zachovala především jeho vysoká gotická obvodová hradba, porušená pouze v severovýchodní a jihovýchodní části. Až do výšky pater se také zachovaly obě gotické hranolové věže, renesanční bašta předbraní i mladší renesanční oválné věžice na hranolovém základě. Z vnitřní obvodové zástavby se prakticky nedochovalo nic, pouze výběhy několika příčných zdí a otisky konstrukcí na vnitřním líci obvodové hradby.

Považský hrad, původně zvaný Bystrica, je oproti jiným hradům v Pováží poměrně mladšího založení. První písemná zmínka o něm je až z roku 1316, kdy byl v rukou Matúše Čáka Trenčianského. Hrad sám byl v založen patrně nedlouho předtím samotným králem. Matúš hrad získal násilně na královské posádce, jež střežila hrad jako centrum královské moci v této provincii. Po Čákově smrti v roce 1321 se hrad vrátil do králových rukou, později následovalo několik méně významných polských držitelů a až v roce 1424 císař a král Zikmund Lucemburský hradem obdaroval svou manželku Barboru Celjskou. V roce 1458 zase odměnil hradem král Matyáš Korvín Ladislava Podmanínského, jehož rod provedl po požáru z roku 1543 na hradě výraznou renesanční přestavbu. Po vymření Podmanínských v roce 1558 hrad připadl jako odúmrť Habsburkům, kteří jej věnovali svému příznivci Kašparu Serédymu. Sňatkem se Serédyho vdovou získal Považský hrad Ondřej Balassa, ale to už těžko dostupný a zastaralý hrad přestal vyhovovat a Balassové si v roce 1631 vystavěli již zmíněný kaštel. 

V roce 1671 obléhala hrad císařská armáda, jelikož Imrich Balassa ml. byl zapleten do Wesselényiho spiknutí. Hrad dobýváním velmi utrpěl a snad právě to byl důvod pro výstavbu mladšího a rozlehlejšího druhého zámku na úpatí pod hradem. Další poškození hradu přineslo neúspěšné obléhání za Thökölyho povstání. Byl sice obnoven, ale za účast Adama Balassy na vzpouře bylo panství i s hradem Balassům roku 1689 zabaveno. Noví majitelé o hrad nedbali a ten v průběhu 18. století pouze chátral, až se na počátku 19. století změnil ve zříceninu. Od té doby postup rozpadu zdiva hradu velmi pokročil. 

V současné době se na hradě intenzívně pracuje, vstup je volný. Z hradu je krásný výhled, především na soutěsku mezi dvěma Maníny – Manínskou tiesňavu.

Od hradu vycházíme po žluté turistické značce, ale v sedle Lopatina (542 m) ji opouštíme a vydáváme se po neznačené cestě kolem vysílače na vrch Lopatina (570 m). Na vrcholu je z kamenů navršená mohyla:

Lesní cestou se dostáváme opět na značku, respektive na souběh žluté a modré, cestou se nám občas nabízejí výhledy na vrch Klapy:

Z rozcestí v sedle Klapy (498 m) už pokračujeme jen po žluté. Mírné stoupání loukou se v lese stává čím dál strmějším. Asi v polovičce mě zláká dřevěná šipka s nápisem Dzedova ric. co je to česky snad netřeba překládat... Má to být menší, málo známá jeskyně, přístupná veřejnosti. Vydávám se k ní, odbočka zpočátku klesá, pak začne stoupat a vede dál a dál. Parťák zatím pokračuje na vrchol, já to po čase vzdávám a spěchám za ním.

Skalnatý vrch Klapy (654 m) patří už do geomorfologického celku Javorníky, přirodní rezervace kolem jeho vrcholu byla vyhlášena v roce 1993 a má výměru 6,22 ha. Hřeben tvořený vápenci má tvar kozího hřbetu, chráněné plochy s teplomilnou vegetací jsou orientované na jih.

Na vyhlídce se konečně potkáváme s několika kolegy toulkaři...

... a tady i potom později se nemůžeme vynadívat do dáli, na vodní nádrž Nosice a zalesněné vrchy, které ji obklopují:

Po úzkém skalnatém hřebínku opatrně sestupujeme dolů a v obci Udiča se krátce zastavujeme u kostela sv. Matúša...

... a pak u naproti stojícího památníku:

Pokračujeme po žluté turistické značce, za vesnicí Upohlav začínáme stoupat a po levé ruce se před námi objevují kopce Diel a Holíš:

Na rozcestí Zábavy (462 m) přecházíme na modrou turistickou značku, cesta se z louky noří do lesa a začíná stoupat na vrch Holíš (533 m).

Překvapuje nás nejen fantastický výhled, ale i podobný kozí hřbet jako na vrchu Klapy. To jsme při pohledu z dálky rozhodně nečekali...

S modrou turistickou značkou postupně klesáme na okraj obce Nimnica - kúpele a po novém železničním mostě a lávce, jež známe z první túry, přicházíme do Nosic. Máme tak akorát čas na jedno pivko v hospůdce U Sama a v 16.17 hod. odjíždíme vlakem do Púchova.

Ve 20 hodin se v jídelně internátu, kde jsme byli týden ubytovaní, koná ukončení letošních Toulek po horách. Nejsme už v plném počtu, někteří odjeli dnes, ale většinu z nás čeká cesta domů zítra dopoledne.