Toulky po horách 2022 (VI)

(předchozí článek Toulky po horách 2022/V)

Do Strážovských vrchů

Před sedmou hodinou odjíždíme autobusem od zastávky přímo před internátem do Mojtína, malé obce s necelými 450 obyvateli. Zatímco se všichni hned po vystoupení vydávají na trasu, naše tříčlenná skupinka si vzala do hlavy, že si nejdříve prohlédne některé místní zajímavosti. Tou první je Jeskyně sv. Josefa, vzdálená asi půl druhého kilometru východním směrem – nejprve po silnici s novým perfektním asfaltovým povrchem a pak lesní pěšinou.

Cituji z kroniky mojtínského rodáka spisovatele Jana Martiše (1931–1990): „Aby pan farář Štefan Závodník (1813–1855) usnadnil Mojtíncům v docházce na náboženské obřady do Pružiny, rozhodl se v roce 1855 vysvětit jeskyni ve Srazu (nad mlýnem Janci), kde pak dal posvětit kamenný oltář, dva sádrové andělíky a přinesl také sochu Sedmibolestné Panny Marie. Je to velká jeskyně, může pojmout 300 až 400 lidí. Mojtínci se zde scházeli na všechny obřady, které vykonával sám kněz Závodník (do jeskyně docházel z Pružiny na osedlaném koni). Jeskyně prostě sloužila za kostel – zcela výjimečný případ v církevních dějinách Slovenska."

Tak tomu bylo až do posvěcení církevní školy v roce 1860, tedy celých pět let. Během druhé světové války pak byla jeskyně útočištěm a úkrytem mnohým rodinám. V roce 2005 v ní byla umístěna socha sv. Josefa, patrona církve i dělníků jako památník 150. výročí jejího vysvěcení na prostory kostela.

Vracíme se k silnici, z níž si děláme ještě jednu krátkou odbočku a sice k Jezírku lásky vytvořenému místními obyvateli jako cíl romantických vycházek. Momentálně však jezírko příliš vábně nevypadá...

Je zde turistický přístřešek a opodál studánka, kde si doplňujeme zásobu vody:

Vracíme se do Mojtína, v prodejně potravin si kupujeme láhvové pivo a odcházíme si je vypít do sousedního přístřešku. Máme v úmyslu navštívit zde ještě hrob „věčného vojáka“ a zemiakové jamy, ale po rozhovoru s místním mladíkem se moji dva souputníci rozhodují navíc k návštěvě Červené skaly a snad ještě nějaké další zajímavosti. To už je na mě moc, takže se s nimi loučím a vydávám se dolů do centra vsi sám. Nahlížím do kostela sv. Cyrila a Metoděje...

... a zastavuji se na protější straně u hrobu nejzajímavějšího mojtinského rodáka – „císařského věčného vojáka“ Ladislava Škultétyho-Gabriše (1738–1831). Od svého 13. roku sloužil více než 81 let v habsburské armádě ve službách čtyř císařů. Přežil 22 válek na 256 bojištích a vojenská historie ho právem pokládá za raritu – nejdéle sloužícího vojáka světa. Bojoval dvanáctkrát proti Francouzům, sedmkrát proti Prusům, dvakrát proti Turkům a jednou proti ruskému carovi. Už zmíněný spisovatel Jan Martiš napsal o jeho osudech romány Císařský věčný voják a Ve službách čtyř císařů.

Text na náhrobku je také v maďarštině, němčině a angličtině 

V řadách pluku, jehož majitelem se roku 1752 stal generálmajor a později slavný polní maršál Andrej Hadik, se Škultéty účastnil sedmileté války (1756–1763), jako devatenáctiletý se vyznamenal v bitvě u Kolína (18. 6. 1757) a vzápětí při nejúspěšnější akci habsburské armády – dobytí Berlína (16. 10. 1757). V obou bitvách byl zraněn a po dvouletém plném bojovém nasazení v poslední protiturecké válce (1787–1791) byl povýšen na strážmistra. Za svou vojenskouj kariéru si vysloužil dvě nejvyšší vyznamenání pro mužstvo habsburské armády: stříbrnou Medaili za hrdinství a Armádní kříž nazývaný též Dělový kříž, neboť byl odléván z ukořistěných nepřátelských děl.

Jeho posmrtná pouť skončila dne 27. června 2013 slavnostním ceremoniálem uložení jeho ostatků v rodném Mojtíně. Pochovány byly za účasti představitelů diplomatického sboru a zástupců ozbrojených sil Maďarska, Rumunska, Rakouska a Slovenska. Na Slovensko byly dopraveny letadlem slovenských ozbrojených síl 21. května 2013 z Rumunska, kde v roku 1831 zemřel. Podle správce hřbitova v rumunském Aradu, kde bol L. Škultéty-Gabriš pochován, byl hrob desítky let nenavštěvovaný a zpustlý. Když hrozilo, že dojde k jeho zrušení, správce hřbitova se spojil s farářem v Mojtíně. Den uložení ostatků byl vpravdě symbolický, Škultéty se narodil přesně před 275 lety, navíc bylo toho dne v kalendáři jméno Ladislav...

*  *  *

Odcházím na dolní konec vsi podívat se na zemiakové jamy, což jsou – jak je i ze slovenského pojmenovaní zřejmé – sklípky na uchovávání brambor. Je jich tu prý na čtyřicet, ale to nemohu potvrdit, neboť v době mé návštěvy jsou značně zarostlé bujnou vegetací:

To je také důvod, proč jsem si z Mapy.cz vypůjčil následující snímek, který má úplně jinou vypovídací hodnotu:

Vracím se zpátky kolem kostela na horní konec vsi a od rozcestníku pokračuji po zelené turistické značce. Brzy poté, co se z luk vnoří do lesa..., 

... odbočuji na málo znatelnou lesní cestu, která mě traverzem vede po východním svahu vrchu Rakytník (807 m). V závěru se proplétá mezi skalními útvary a končí pěknou vyhlídkou na okolní kopce a hřebeny:

Při návratu si neodpustím krátký výstup lesem k vrcholovému patníku a teprve potom se vracím na značku. Jen o necelých tři sta metrů postup opakuji – na odbočce vlevo leží vrch Rohatín (832 m). Kromě hlavního vrcholu má ještě jeden (790 m) a při pohledu od severozápadu prý připomínají rohy, z čehož vyplývá název (některé mapy uvádějí variantu Rohatá). Cesta k vrcholu je však mnohem náročnější, skalní útvary jsou častější a cesta k vyhlídce se zdá nekonečná. Vracím se, aniž bych ji dosáhl, neboť mám před sebou ještě asi deset kilometrů se třemi kopci.

Ten první má stejnou výšku jako Rohatín, v mapách je uváděn buď jako Ostrý hrádok (832 m), nebo též Dievča. Klesám do sedla a znovu stoupám, tentokrát na Malenicu (878 m), z níž vede značená odbočka na vrch Ostrá Malenica (909 m). A ta je opravdu ostrá! Jako první se objevuje samostatně stojící skalní útvar připomínající při troše představivosti šachovou figurku koně:

Za ním už následuje skalními věžičkami posetý vrchol. Proplétám se mezi skalkami úzkým chodníčkem k vrcholovému kříži:

Kešku jsem nenašel, a tak se alespoň zapisuji do vrcholové knihy. Stejnou cestou se vracím na Malenicu a po lesních cestách klesám spolu se zelenou turistickou značkou tu příkřeji, tu mírněji. Po výstupu z lesa, kdy se rozmýšlím, že si ještě vyšlápnu na vrch Brehy (475 m),...

... začíná pršet. Chvíli odolávám, ale brzy vybaluji pláštěnku. Jednu chvíli déšť zhoustne natolik, že se schovávám pod husté stromy a pokračuji až když se zase zmírní. Po polní cestě projíždí auto, sedí v něm jen řidič, a tak mě napadá, že by mohl být od té dobroty a svézt mě do vesnice. Po pár stovkách metrů vidím, že kdyby mě vzal, byl by to jen hloupý vtip, protože přicházím do osady Podmalenica a jeho auto stojí před jedním stavením...

Za osadou cesta mírně stoupá a přestává pršet. Ohlížím se zpátky na Ostrou Malenicu a Malenicu...

... a zanedlouho přicházím do vsi Slopná: 

Hospoda otevírá až v 18 hodin, a tak nezbývá, než šlapat dál. Naštěstí to už není daleko, autobusová zastávka je na konci vsi u hlavní silnice spojující Pružinu s Belušou. To jsou ale názvy, co?

Následuje článek Toulky po horách (VII)