DP Zmrzlé Hanák

Po letech jsem se rozhodl k účasti na dálkovém pochodu Zmrzlé Hanák, který pořádá odbor KČT Klub Dobrý hospodář Olomouc. Aby to stálo za to, vypravil jsem se na dvě noci s tím, že v pátek se zúčastním akce Olomoucké nočník. Tak se jmenuje krátká noční vycházka po Olomouci, pořádaná rovněž KDHO.

Ubytování, start a cíl obou pochodů jsou ve Skautském domě, což je jeden z celé řady rekonstruovaných objektů bývalých kasáren Prokopa Holého. Kasárny byly postaveny okolo roku 1880 za vlády císaře Františka Josefa I. Střídala se v nich různá vojska c. k. armády, zejména huláni, dragouni a husaři. Po vzniku republiky je využívaly československé vojenské jednotky, hlavně pěší pluky, a to až do roku 1968, kdy je zabrala Sovětská armáda. Ta je obývala – a devastovala – až do svého odsunu v roce 1993. Po odchodu sovětských vojsk připadl areál městu Olomouc, které jeho jednotlivé budovy postupně odprodalo různým podnikatelským subjektům. V rámci rekonstrukce, jejíž náklady si vyžádaly téměř 16 milionů korun, bylo opraveno 700 metrů komunikací včetně veřejného osvětlení a odkanalizování přilehlých ploch s napojením stávajících nemovitostí a byly provedeny přeložky elektřiny, plynu, vody a telefonu. Akce byla ze 75 % hrazena z prostředků fondu EU Phare.

Skautský dům

Přes areál bývalých kasáren vede jedna z nejvýznamnějších olomouckých komunikací, jejíž součástí je největší silniční estakáda – 666 metrů dlouhá součást olomouckého Jižního obchvatu.

Kolem 18. hodiny se formuje naše pětičlenná skupinka a vyrážíme na trasu. Celá vede městem a máme k dispozici podrobný popis a mapu Olomouce. Pořadatelé v propozicích kladou důraz na hospůdky a restaurace, které jsou při cestě, nejen proto, že mohou sloužit jako tip na posezení, ale proto, že – jak všichni dobře víme – jsou výborným orientačním bodem. Na existenci hospůdky se lze zeptat téměř každého kolemjdoucího, na rozdíl od turistické značky, o jejíž existenci mnohdy ani starousedlík nemá tušení.

A tak křižujeme město širokými ulicemi i úzkými uličkami a v propozicích čteme názvy U Čerta, Hanácká restaurace, Kamenný mlýn, Plan B, U Flory, U Leguána, U Fleka, K2, U Madony, Chaloupka a Tortura. To jsou pro nás opravdu orientační body, ve skutečnosti totiž míjíme neuvěřitelné množství hospůdek, pivnic a restaurací a je nám záhadou, jak se všechny mohou uživit. I těch vyjmenovaných je tolik, že si musíme ujasnit v kolika a v kterých konkrétně se zastavíme.

K šálku kávy nebo půllitru piva se usazujeme U Flory, když jsme krátce předtím minuli hotel Flora. Jak jeho název napovídá, stojí nedaleko stejnojmenného výstaviště, ve mně však vyvolává vzpomínky staré takřka třicet let. Tehdy jsme si v něm jako desetičlenná skupina kamarádů a známých koupili přes Čedok oslavu Silvestra a nebýt pár fotek, už bych tomu snad ani nevěřil.

Dívčina na stole není z naší party, ale servírka

V hospůdce Chaloupka, vtipně pojmenované majitelkou Alenou Chaloupkovou, máme předepsanou samokontrolu v podobě razítka, takže považujeme za slušnost posadit se a něco si objednat. Poslední zastávku si děláme v restauraci Tortura. S povděkem konstatujeme, že je dobře, že je to poslední hospůdka, protože kdyby byla první, ani by se ním odtud nechtělo. Tak moc se nám líbí... Nejmenuje se Tortura bezdůvodně: hned za vchodem visí oběšenec, u zdi naproti barovému pultu je za ruce pověšená nahá dívčina lehkých mravů a vůbec kolem jsou různé artefakty podobného charakteru. 

Názvu odpovídá i jídelní lístek, tak bohatý, že jen namátkou jmenuji:

Z teplých předkrmů Oběšencův obojek (smažené cibulové kroužky s dresingem), z polévek Česnečka zbloudilého ducha z Loštic (uzenina, vejce, tvarůžek, brambor, opečený chléb, sýr), z kuřecích minutek Prso nahé Johanky z žaláře (přírodní kuřecí řízek), Sladké utrpení osudu (přírodní plátek, med, výběr pepřů, smetana), Kousky po mrtvém vězni z Vodňan (kuřecí rizoto se zeleninou a žampiony), Blažený úsměv babky kořenářky (kuřecí steak na grilu s bylinkovou omáčkou) či Zasmrádlý polibek dotčeného Mirečka (kuřecí steak s rokfórovou omáčkou), ze speciální nabídky Tatarský nájezd krvelačného vampíra (tatarský biftek z pravé svíčkové), Urvané koleno bičovaného Lukáša z Příhona (pečené vepřové koleno, křen, okurek, hořčice, beraní roh, chléb), z vepřových minutek Smrdutá kobka loštického lapky (smažený vepřový řízek s česnekem plněný anglickou slaninou a tvarůžky), Krutá slast houbaře Drobka z Těšetic (vepřový steak s omáčkou z pravých hřibů) a z hovězích minutek Mrtvola mexického vězně (beefsteak se zeleninou a pikantními fazolemi), Kus masa z uštvaného vola (beefsteak, šunka, sýr, sázené vejce), nebo Popravčí špalek kata Mydláře (beefsteak z hovězí svíčkové s omáčkou dle vlastního výběru). Z bezmasých jídel Zapáchající dukáty olomouckého pašeráka (5 ks smažené tvarůžky), Sen z hladomorny (smažený hermelín, tvarůžek, eidam), nebo Poslední slzy bičované coury (zeleninové rizoto sypané sýrem), z dezertů třeba Polibek od mučedníka (vanilková zmrzlina, šlehačka, čokoláda).

Všem těmto svodům odoláváme, zejména z důvodu pozdní hodiny, a Bezručovými sady se podél městských hradeb vracíme do cíle.

* * *

V sobotu ráno jdeme hned od startu směrem ven z města, přes Nový Dvůr do Grygova. Památník ThDr. Jana Šrámka, který se zde narodil, stojí jen pár desítek kroků od naší trasy, a tak k němu samozřejmě odbočujeme:

Monsignore ThDr. Jan Šrámek (*11. 8. 1870) byl český římskokatolický kněz a politik, zakladatel a v letech 1919–1938 a 1945–1948 předseda Československé strany lidové. V letech 1940–1945 byl předsedou londýnské exilové vlády. Měsíc po únoru 1948 se pokusil společně s Františkem Hálou, tajemníkem ČSL a odstoupivším ministrem pošt, uprchnout z Československa, pokus však selhal, když marně čekali na francouzské letadlo na letišti u Rakovníka. Oba dožili svůj život v nezákonné internaci, mimo jiné v Nové Říši, v Brně, ve věznici ve Valdicích a nakonec na zámečku v Roželově. Jan Šrámek zemřel v pražské nemocnici na Bulovce, kde byl hospitalizován pod fiktivním jménem Josef Císař. Zemřel 22. 4. 1956, úmrtní list již byl vystaven na jeho pravé jméno.

Pokračujeme polní cestou do obce Vsisko. Je více než deset pod nulou a na rozlehlé pláni fouká ostrý, značně nepříjemný vítr, takže jsme rádi, když dorazíme do vsi. Na trojúhelníkové návsi stojí kaple sv. Matouše, před ní barokní sochy sv. Matouše a sv. Barbory a naproti jednopatrový pozdně barokní zámeček, který dala v roce 1792 postavit olomoucká kapitula. Dvojramenné otevřené schodiště s kamenným kuželkovým zábradlím vede ke vchodu, nad kterým je znak hraběte Emanuela Pötting-Persinga, k jehož kanovnické prebendě náleželo Vsisko až do jeho smrti v roce 1897. Kapitula držela statek se zámkem, který však dávala do nájmu, do roku 1948, dnes je soukromým majetkem.

Silnice nás přivádí do Velkého Týnce, kde je v restauraci Ranč kontrola. Před další cestou se posílíme polévkou a pivem a pokračujeme po silnici přes Čechovice do Svésedlic, kde před bývalou školou stojí smírčí kříž z roku 1547.

Díky přemostění překonáváme dálnici a už z dálky registrujeme červenou fasádu rozhledny Božka postavené ve sportovním areálu v Přáslavicích. Stojí ve výšce 320 m n. m., je 21 metrů vysoká a má 82 schodů. Slavnostně otevřena byla 3. října 2009.

Máme zde další kontrolu – a nejen s razítkem, ale díky zdejšímu, turistům vstřícnému starostovi také s moravským koláčkem a čajem nebo kávou! Druhým bonusem je pěkný výhled z rozhledny na Hornomoravský úval s Olomoucí, Drahanovskou vrchovinu, Jeseníky, Oderské vrchy, Moravskou bránu a Hostýnské vrchy.

Další cesta vede přes Mrsklesy a Kovákov do Mariánského Údolí, což je část obce Hlubočky. V roce 1827 založil Jan Zvěřina v místě, které nazval Mariánské Údolí železárny a hutě. Roku 1870 vznikla akciová společnost Moravia, která vlastnila i zdejší závody. Postupně byla zaváděna výroba různých strojků pro domácnost, plynových sporáků a kotlů, po privatizaci se ze státního podniku Moravia stala akciová společnost Mora Moravia, která je od roku 2005 členem skupiny Gorenje group Slovinsko.

Hlubočky využily práva, jež jim dal zákon o obcích z roku 1990, totiž vlastnit svůj obecní znak. Jeho základem je poloha obce. Modrá pata symbolizuje vodu řeky Bystřice a stříbrná špice v zeleném štítu znázorňuje údolí, které se u Hluboček začíná zařezávat do lesnatých strání. Ve špici je nad vodou umístěna černá mísa, z níž vysoko šlehají červené plameny, což je poněkud upravená tovární značka podniku Mora.

V restauraci V Údolí je poslední živá kontrola. To samozřejmě neznamená, že další jsou už po smrti, ale že následuje samokontrola spočívající v opisu nadmořské výšky rozcestníku. Z Mariánského údolí jdeme dnes poprvé po turistické značce – žlutá nás vede podél pomalu tekoucí Bystřice až do Olomouce k hlavnímu nádraží.

Cestou se krátce zastavujeme u dřevěného kříže postaveného nedaleko místa, kde při pádu sestřeleného bombardéru zahynulo sedm amerických letců.

Do cíle už trefíme i bez popisu. Stejně jako včera bere i dnes večer Ofťa, hlavní pořadatel, do ruky kytaru, otvírá kufřík s bezpočtem zpěvníků a vytrvale hraje a zpívá dlouho do noci.