Výstup na Mount Melechov

Už dávno jsem zapomněl, že světelští skauti tradičně pořádají někdy začátkem roku výstup na Melechov. A tak, když se mi víceméně náhodou den před akcí dostala do ruky pozvánka k účasti, neváhal jsem.

Překvapení přichází hned na začátku. Sraz účastníků je ve skautské klubovně Vodárna v devět hodin, což mi připadá zbytečně brzy, když vlak jede až za hodinu a čtvrt, ale jdeme včas. Jsme dva, v klubovně jsou také dva, kteří jsou ovšem na rozdíl od nás skauty. Dlouho to vypadá, že už jsme všichni, ale později přicházejí ještě dva skauti a třetí nás dohání na kole, když už jsme za Koňkovicemi.

To ale předbíhám, protože mezitím jdeme na nádraží a odjíždíme Posázavským pacifikem do Smrčné.

Souběh modré a červené značky nás vede přes most na levý břeh Sázavy, přes Meziklaský potok a kolem několika stavení k rozcestníku, od něhož červená pokračuje podél Sázavy do Stvořidel, zatímco my stoupáme po modré úzkou asfaltkou do Koňkovic. Na konci vsi odbočujeme na neznačenou cestu a stoupáme lesem vzhůru. Pod nohama nám šustí vrstva spadaného listí a účastníci minulých výstupů vzpomínají, jak v některých letech se šlo ve sněhu, někdy byl jen poprašek, ale někdy ho bylo po kolena.

Přicházíme na širokou cestu, která obchází po úbočí kolem dokola celý Melechov, ale již po pár krocích ji opouštíme a znovu míříme vzhůru. V závěru přicházíme na žlutou značku a již slyšíme hlasy a praskání ohně. Na tradičním ohništi nedaleko studánky jej rozdělali ledečtí oldskauti, kteří přišli před námi a v kotlíku si vaří čaj. Jejich nestorem je pětaosmdesátiletý Stanislav Kovařík – Sonny. Na snímku je se svojí ručně vyřezávanou šestašedesát centimetrů dlouhou lžící ze švestkového dřeva, na které letos přibyl už sedmačtyřicátý vrub, za každý výstup na Melechov jeden.

Pro ledečské oldskauty byl letošní „Melechovský pochod“ už sedmačtyřicátý, tentokrát spojený s 45. výročím úmrtí profesora Mariana Vágnera, zasloužilého ledečského skautského vůdce a významného pracovníka českého skautského hnutí.

Narodil se 20. ledna 1910 a zemřel 7. února 1969 na následky věznění v neblahých 50. letech, „mlád“ 59 let. Za druhé světové války byl v Praze zapojen do odbojové protiněmecké organizace Černý lev a vězněn v táboře u Rokycan. Po válce znovu organizoval skautské hnutí na Plzeňsku a při měnové reformě v roce 1953 se zúčastnil plzeňských nepokojů. V červnu 1955 byl obžalován ze založení ilegální skautské družiny ze studentů gymnázia, kterým umožnil složit skautský slib. Tehdy navázal spojení s roverskými skupinami v Praze. 

Krajským soudem v Plzni byl 2. září 1955 odsouzen za nepovolené sdružování a přípravu úkladů o republiku na sedm let vězení, ale Nejvyšší soud rozsudek zrušil, obviněného uznal vinným trestným činem velezrady a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na 11 let, k propadnutí jmění a ke ztrátě čestných občanských práv. Prošel jáchymovskými lágry, Vykmanovem, Pankrácem a s přeraženýma nohama a podlomeným zdravím se dostal na svobodu po velké politické amnestii prezidenta Antonína Novotného v květnu 1960. Odstěhoval se do Ledče nad Sázavou, kde si našel nové zaměstnání, v roce 1968 byl jedním z prvních členů obnoveného ledečského Junáka a jeho delegát se zúčastnil III. junáckého sněmu v listopadu 1968 v Praze. V témže roce také podal podle zákona o soudní rehabilitaci žádost o přezkoumání svého případu. K tomu došlo u Krajského soudu v Plzni až 30. srpna 1969, kdy byl plně rehabilitován. Toho se ale již nedožil, zemřel náhle na selhání srdce 7. února 1969. Nedožil se tedy ani třetí zákazu Junáka v roce 1970. 
Ledečtí oldskauti po jeho smrti pojmenovali tehdy bezejmennou studánku pod vrcholem Melechova na Marianovu a zůstala jí pro ně i poté, co se na ní objevil nápis Melechovská studánka. V roce 1991 byl profesoru Marianu Vágnerovi na žádost ledečských oldskautů udělen in memoriam řád Skautská vděčnost.

*  *  *

Ještě než oheň dohoří, necháváme si pořídit náhodným kolemjdoucím společný snímek. Kde jsou ty časy, kdy se účastnilo šedesát i více skautů, kteří přijeli z Havlíčkova Brodu, Chotěboře, Kutné Hory, Kolína, ba i z Prahy a Brna?

Loučíme se s ledečskými oldskauty a jdeme se podívat k rozhledně. Říkáme tak měřičské věži, která nikdy rozhlednou nebyla, byť nějakou dobu byla přístupná a rozhled z ní byl.

Stejnou cestou se pak vracíme do Koňkovic a po silnici pokračujeme do Trpišovic. V útulné hospůdce U Štěpánků můžeme posedět jen krátce, neboť nás ještě čeká cesta na vlak do Smrčné.