Toulka po Olomouci

Po absolvování pátečního Olomóckého nočníku a sobotního pochodu Zmrzlé Hanák jsem si na neděli naplánoval toulku po Olomouci, městě, které jsem důvěrně poznal během desítek služebních cest do tehdejšího obřího odbytového podniku Sigma Ústřední prodej.

Olomouc vždy patřila mezi nejvýznamnější královská města v českých zemích. Díky své výhodné poloze, starobylé univerzitě, duchovním, kulturním a řemeslným tradicím byla po dlouhá staletí přirozeným centrem Moravy, které lákalo umělce, vzdělance a obchodníky. Dnes má téměř sto tisíc obyvatel, je šestým největším městem v republice a po Praze naší druhou nejvýznamnější památkovou rezervací.

Z mostu přes řeku Moravu fotím jeden z novějších „mrakodrapů“ a přicházím k bývalému areálu Šantovka. Jeho historie začíná ve 2. polovině 19. století. Firmu, která stála za budoucím rozvojem areálu, založila židovská rodina Heikornů v roce 1870 v Prostějově a v Olomouci působila od roku 1896. Zpočátku se zabývala obchodováním s cukrem a lihem a do roku 1938 došlo postupně k rozšíření vyráběného sortimentu o jedlé tuky, ocet, oleje, margarín, mýdlo a prací prášky. Za druhé světové války vznikla společnost s ručením omezeným MILO – WERKE, přičemž MILO byla zkratka německého Mährische Industrie für Lebensmittel Olmütz (Moravský potravinářský průmysl Olomouc). V první etapě znárodňování v roce 1948 se stalo součástí MILO celkem deset podniků, které vyráběly rostlinné oleje, jedlé tuky, mýdla a mýdlové prášky a margarín. V roce 1967 se vrátila výroba kosmetiky, jejíž další rozvoj nastal uzavřením licence s firmou Schwarzkopf. Po listopadu 1989 došlo nejen k personálním změnám ve vedení, ale také k rozpadu koncernu Tukový průmysl, takže k 1. 7. 1990 se MILO stalo samostatným státním podnikem, který byl v následujícím roce privatizován. O deset let později byla výroba ukončena a došlo k dražbám zastaveného nemovitého majetku. Areál byl z části využíván k pronájmům drobným živnostníkům, ostatní objekty začaly chátrat. Současným majitelem areálu a investorem celého projektu Šantovka je společnost SMC Development, a. s., která nechala provést demolici původních továrních hal, provedla kompletní sanaci celé lokality a na ploše téměř 11 ha připravuje projekt celé nové městské čtvrti s objekty pro bydlení, obchod i administrativu. První fází celkové revitalizace byla výstavba nákupní Galerie Šantovka, která je s prodejní plochou o rozloze 46 000 m² největším obchodním centrem v celém Olomouckém kraji a řadí se mezi deset největších center v České republice. 

Nabízí desítky obchodů s módními značkami, prodejny se sportovním zbožím, útulné kavárny a kvalitní restaurace, velký supermarket, služby pro veřejnost, multikino s šesti promítacími sály i bowlingovou arénu s 18 drahami.

Jen o kus dál, na druhé straně široké ulice, se nachází olomoucká tržnice a prostranství s betonovými stoly, na nichž trhovci nabízejí zeleninu, ovoce, bylinky nebo květiny.

V těsné blízkosti se nachází rozlehlý zastřešený prostor s dřevěnými vietnamskými stánky:

Přicházím na Dolním náměstí, kde stojí dvě kašny, mezi nimiž se tyčí Mariánský sloup. Jupiterova kašna vznikla roku 1735 jako poslední ze souboru olomouckých barokních kašen. Sochu antického vládce bohů Jupitera se svazkem blesků v pravici a orlem u nohou vytvořil původem tyrolský sochař Filip Sattler. Socha je umístěna na starším, poněkud předimenzovaném podstavci, na kterém původně stávala socha sv. Floriána od olomouckého kamenického mistra Václava Rendera. Ta však byla v souladu s antikizujícím barokním programem nahrazena skulpturou Jupitera, která se řadí ke kvalitním dílům vrcholného moravského baroka.

Neptunova kašna vznikla roku 1683 jako součást unikátního souboru barokních kašen s antickými motivy. Znázorňuje římského boha moří, Neptuna, který bojoval se svým otcem Kronem a jeho meč byl rozťat na známý trojzubec. Na této kašně drží Neptun trojzubec směrem dolů, čímž uklidňuje vody a chrání město.

Autorem kašny byl již zmíněný kameník Václav Render. Robustní postavu Neptuna vytvořil sochař Michael Mandík, který ji umístil na skalisko se čtveřicí mořských koní, sloužících jako chrliče vody.

Mariánský sloup byl postaven po morové epidemii v Olomouci (1713–1715) z iniciativy – hádejte koho? – kameníka Václava Rendera. Základní schéma sloupu je variací na pražský a vídeňský morový sloup. Spodní část sloupu s oválným otvorem uprostřed zdobí sochy osmi světců a světic osazené ve dvou výškových úrovních. Jedná se o patrony proti moru – sv. Karla Boromejského, sv. Františka Xaverského, sv. Šebestiána, sv. Rocha, sv. Rozálii, sv. Kateřinu Sienskou, sv. Barboru a sv. Pavlínu, patronku města Olomouce. Na vrcholku tordovaného (krouceného) sloupu je umístěna socha Panny Marie Immaculaty.

Na rohu Lafayetovy ulice vycházející z Dolního náměstí stojí rozlehlý třípatrový renesanční Hauenschildův dům vystavěný kolem roku 1583 měšťanskou rodinou Hauenschildů z Fürstenfeldu.

Má dochovaný rozlehlý mázhaus s původními renesančními klenbami a průčelí s bohatou renesanční kamenickou výzdobou, ať již se jedná o portál či dvoupatrový nárožní arkýř, jehož figurální reliéfy čerpají náměty z příběhů v Ovidiových Proměnách. 

Průčelí prošlo barokní úpravou na počátku 18. století, nejvyšší patro je novodobou nadstavbou. V letech 1744–1768 se v domě hrávalo divadlo, pro které byl ve dvoře vybudován zvláštní sál. V domě býval hostinec U černého orla, který využilo k ubytování v 17. století turecké poselstvo, v roce 1742 pruský král Friedrich II. a roku 1767 salcburský kapelník Leopold Mozart s ženou a dětmi. To připomíná i pamětní deska u vchodu do dnešní Hanácké hospody.

Foto Michal Maňas

Také sousední třípatrový měšťanský dům U Červeného volka, nazývaný takto už v roce 1630 podle plastiky hlavy červeného volka zavěšené nad vchodem, byl odedávna známým zájezdním hostincem. V celém rozsahu přízemí má dochované klenby, v zadní části renesanční a klasicistní, ve vstupním mázhausu barokní.

Hornímu náměstí vévodí budova radnice, nejvýznačnější stavební památka olomoucké světské architektury, která již po šest staletí představuje symbol hospodářského a politického významu někdejšího královského hlavního města Moravy. Dodnes je sídlem volené městské samosprávy a jejího úřadu. Budova je čtyřkřídlá, s vnitřním dvorem uprostřed. Při východní straně budovy je dvouosé schodiště s renesanční lodžií. Z jižní fasády radnice vystupuje arkýř gotické kaple sv. Jeronýma, který je bohatě zdobený kružbami a figurálními motivy.

Věž vznikala současně se stavbou kamenné budovy radnice od dvacátých let 15. století. Práce zakončilo roku 1443 její zastřešení, v té době byla věž přibližně o třetinu nižší, než jak ji známe dnes. Současnou výšku 75 metrů získala během pozdějších úprav v letech 1601–1607, kdy byla na nově přistavěnou část zahrnující i kamenný ochoz a místnost věžného umístěna střecha opatřená charakteristickou vysokou helmicí se čtyřmi postranními věžičkami.

Vedle radniční věže je do 14 metrů vysokého výklenku severní fasády zasazen orloj. Jeho dnešní podoba z 50. let 20. století je poplatná tehdejší oficiální estetice socialistického realismu. Mozaiková výzdoba sestává z medailonů na bočních stranách výklenku, znázorňujících práce charakteristické pro jednotlivé měsíce v roce. Ve vrcholu výklenku uplatnil autor návrhu Karel Svolinský folklorní motiv Jízdy králů, ve spodní části mozaikové výzdoby jsou po stranách dobově poplatné postavy představitelů pracující třídy.

Na náměstí jsou tři kašny, Caesarova (nejznámější a umělecky nejnáročnější), Herkulova a u jihozápadního nároží radnice novodobá Ariónova kašna. 

Vznikla v roce 2002 v rámci rekonstrukce Horního náměstí a doplnila tak soubor olomouckých barokních kašen inspirovaných antickou mytologií. Jejím autorem je slavný olomoucký rodák žijící ve Francii, sochař Ivan Theimer. Námětem sochařské výzdoby je antická pověst o řeckém básníkovi, pěvci a hráči na kitharu Ariónovi, kterého zachránil z mořských vln delfín, přivábený Ariónovým zpěvem. Oválný bazén kašny je zapuštěný pod úroveň dlažby a nese tři bronzové skupiny: obelisk na krunýři monumentální želvy a dále sousoší dvou dětí a stojícího Arióna s delfínem. Další plastika želvy je k radosti nejmenších obdivovatelů díla umístěna mimo nádrž.

Od želvy už není daleko ke sloupu Nejsvětější Trojice, který je vůbec největším seskupením barokních soch v rámci jedné skulptury ve střední Evropě. Sloup měří 32 metrů a v jeho spodní části se nachází kaple. 

Sochařskou výzdobu tvoří 18 soch světců, 12 figur světlonošů, 6 reliéfů s polopostavami apoštolů, dále sousoší Nanebevzetí Panny Marie umístěné ve střední části sloupu a vrcholové sousoší Nejsvětější Trojice. Obě sousoší jsou měděná a pozlacená. Jednotlivé figury v nadživotní velikosti zahalují odlehčené a vzdušné drapérie, celek působí přirozeným a harmonickým dojmem.

Z náměstí mířím k baroknímu chrámu sv. Michala, jehož trojice kopulí je jednou z výrazných dominant Olomouce. 

Vznikl přestavbou původního gotického kostela, do současné raně barokní podoby byl přestavěn v letech 1673–1686 dle návrhu G. P. Tencally. Má bohatou sochařskou a malířskou výzdobu, která je ukázkou barokního působení na smysly věřících. 

Nedaleká novobarokní kaple sv. Jana Sarkandra vznikla na místě městské věznice, v níž byl roku 1620 vyslýchán a umučen holešovský farář Jan Sarkander. Protestantskými stavy byl obviněn, že pomohl zprostředkovat vpád vojska polského katolického krále na Moravu. Při mučení však nevyzradil zpovědní tajemství, proto byl v roce 1995 prohlášen v Olomouci papežem Janem Pavlem II. za svatého.

Nad žalářní hrobkou byla postavena kaple zasvěcená Všem svatým mučedníkům, v letech 1909–1910 nahrazená novobarokní kaplí sv. Jana Sarkandra, dvoupatrovou stavbou zastřešenou kupolí s lucernou.  Denní světlo proniká z lucernové vížky do modlitebny a odtud kruhovým otvorem do suterénu, kde je instalován skřipec ze Sarkandrovy doby.

Socha sv. Jana Sarkandra v nárožním výklenku

Po schodišti sestupuji do Bezručových sadů, které se táhnou po jihovýchodním obvodu historického jádra města a jsou nejdelším a nejmladším ze tří hlavních olomouckých parků. Ve středověku v těchto místech existovala předměstská osada Závodí s ulicemi Koželužskou a Jirchářskou a s dvěma mlýny. Veškerá zástavba byla odstraněna v letech 1742 až 1757. První promenádní cesta se stromovím byla vytvořena v roce 1835, parková úprava prostoru byla provedena v roce 1905, ale dnešní rozloha parku pochází až z roku 1949, kdy byly zrušeny seminární zahrady pod kostelem sv. Michala a připojeny k parku. Záliba v českém přejmenovávání je patrná i zde, původní Michalský výpad byl nazván Schillerovými sady, které byly v roce 1933 přejmenovány na Tyršovy a ty v roce 1947 na Bezručovy. Tenhle název by jim už mohl vydržet…

Podél celého parku se táhnou městské hradby s několika věžemi. 

Na uměle navezeném pahorku stojí Mauzoleum jugoslávských vojínů, stavba ve stylu monumentálního klasicismu z roku 1926 navržená architektem Hubertem Austem. 

Mauzoleum bylo postaveno nákladem Československo-jihoslovanské ligy pro uložení ostatků 1188 jugoslávských vojáků, kteří zemřeli v olomouckých vojenských nemocnicích během první světové války. Kaple s kopulí a představenými třemi řadami dórských sloupů byla slavnostně vysvěcena 11. července 1926, dnes je ve špatném stavu, což je mimo jiné způsobeno i nejasnostmi kolem vlastníka, kterým byla až do svého rozpadu Jugoslávská federace. Na průčelí je reliéfní nápis Věrnost za věrnost, v srbochorvatštině Ljubav za ljubav, což ovšem v překladu znamená Lásku za lásku.

Vyvrcholení mé olomoucké toulky je Václavské náměstí, z čehož vidíte, že „Václavák“ mají nejen ve stověžaté matičce! Pravda, zdejší Václavské náměstí se s tím pražským srovnávat nemůže, alespoň co do velikosti. Ale historie tudy kráčela mnohem dříve!

Návrší, které ze severu a východu obtéká jedno z ramen řeky Moravy, patří k nejstarším trvale osídleným lokalitám střední Evropy – lidé zde žijí již šest tisíc let. Někdejší Přemyslovský hrad, jehož pozůstatky a různé dobové přestavby leží právě v těchto místech, je svým významem srovnatelný v rámci českých zemí pouze s Pražským hradem. Místo bylo dějištěm mnoha pamětihodných historických událostí, za všechny připomínám zavraždění českého krále Václava III. Svůj současný název náměstí získalo až za první republiky:

Z původního přemyslovského hradu si olomoučtí biskupové vybudovali sídlo, v jehož sousedství postavili kostel (později katedrálu) sv. Václava, která svými vysokými novogotickými věžemi už z dálky viditelnou dominantu.

Celý areál někdejšího Přemyslovského hradu je od roku 1995 národní kulturní památkou. Po navrácení naprosté většiny objektů kolem Václavského náměstí včetně kapitulního děkanství zpět do církevních rukou bylo možné přikročit k uskutečnění víc než sto let staré myšlenky na vybudování Arcidiecézního muzea. Do jeho areálu byly začleněny budovy kapitulního děkanství s hospodářským dvorem, okrouhlá věž a Zdíkův palác s částí křížové chodby a kaplí sv. Jana Křtitele. Stavební a restaurátorské práce byly zahájeny v roce 2000, muzeum bylo otevřeno 1. června 2006.

Vedle prohlídky podstatné části stavebních pozůstatků Olomouckého hradu a Románského biskupského paláce, dříve známého jako Přemyslovský palác (který je však otevřen pouze během letní turistické sezony), nabízí muzeum stálou expozici výtvarné kultury olomoucké arcidiecéze Ke slávě a chvále – 1000 let duchovní kultury na Moravě, která na 1 100 m2 výstavní plochy postihuje vývoj v průběhu celého uplynulého tisíciletí. 

Expozice je sestavena do dvou základních okruhů, z nichž první, nazvaný Umění olomoucké diecéze, je koncipován chronologicky a zahrnuje všechny umělecké obory (architektonické fragmenty, malířství, sochařství a umělecké řemeslo, jako zlatnické práce a textilie). 

Počátek se odvíjí od románského umění přes prezentaci raně gotických památek, umění vrcholné gotiky lucemburské éry, pozdně gotické práce s vlivy nizozemského realismu a manýrismus k ranému, vrcholnému a pozdnímu baroku a ke sklonku 18. století.

Nejobdivovanější exponát Arcidiecézního muzea

Barokní ceremoniální kočár, jeden ze symbolů olomouckého, byl s největší pravděpodobností vyroben v pařížské dílně v první čtvrtině 17. století. Již jako použitý jej pro své potřeby spolu s dalšími dvěma barokními kočáry zakoupil ve Vídni v roce 1746 olomoucký biskup Ferdinand Julius Troyer z Troyersteinu a vzápětí jej nechal výrazně přestavět. Kočár odkoupený z majetku rodiny Kinských zřejmě původně používal vévoda de Richelieu, vyslanec francouzského krále u vídeňského císařského dvora. Monumentální vůz váží přibližně tři tuny a s koňským šestispřežím dosahoval délky okolo 16 metrů. V jeho dekorativních řezbách převládá rokaj, asymetrický ornament, který symbolizuje přechod pozdního baroka ve zdobnější rokoko. Všechny postranní malby na kabině vycházejí z antické mytologie a představují antická božstva jako alegorie čtyř živlů. Na zadní straně se nachází plátno s – rovněž alegorickým – zobrazením Dne, který zahání Noc. Jedná se o dílo císařského dvorního malíře Michelangela Unterbergera, který ve Vídni namaloval například oltářní obraz pro katedrálu sv. Štěpána.

Kočár byl od padesátých let minulého století součástí expozice zámku v Náměšti na Hané a vzhledem k tomu, že už se nacházel v téměř havarijním stavu, prošel v letech 2004–2006 náročnou kompletní obnovou v restaurátorských dílnách.

V dalším expozičním okruhu Arcidiecézního muzea Olomouc nazvaném Sběratelství olomouckých biskupů je představena obrazová kolekce zahrnující významná díla italské, nizozemské i středoevropské provenience. Původ sbírky sahá do 17. století a tvoří jednu z nejkvalitnějších středoevropských kolekcí starého malířství. 

Další stránku arcibiskupského sběratelství naznačují soubory slonovinových řezeb a numismatických památek. Speciální prostory trezorové Klenotnice představují unikátní výběr zlatnických předmětů z období gotiky až baroka.

Přes okno si prohlížíme pamětní desku na stěně bývalého děkanství, kde byl roku 1360 zavražděn král Václav III., poslední z rodu Přemyslovců. Pohřben byl v kryptě kostela sv. Václava, avšak v roce 1326 dala jeho sestra královna Eliška Přemyslovna ostatky převézt do zbraslavského kláštera.

Stálá expozice připomíná pobyt jedenáctiletého W. A. Mozarta v roce 1767 pomocí faksimile vzácných mozartovských dokumentů a podrobného popisu skladatelova olomouckého pobytu. Leopold Mozart, jeho manželka Marie Anna a jejich děti, šestnáctiletá dcera Nannerl a jedenáctiletý Wolfgang Amadeus doslova ujeli 23. října 1767 z Vídně před zákeřnou epidemií černých neštovic. Původně mířili do Brna, kde chtěl Leopold Mozart se svými dětmi koncertovat, ale když zjistil, že moravská šlechta pobývá na venkovských statcích, zamířil do Olomouce. Ubytovali se nejdříve v hostinci u Černého orla na Dolním náměstí, ale po několika dnech si Leopold stěžoval svému příteli v dopise, že dostali špatný, vlhký pokoj s kouřícími kamny. Wolfgang navíc dostal vysokou horečku, neboť se už při cestě z Vídně také nakazil černými neštovicemi. Brzy nato využil Leopold své známosti s kapitulním děkanem Leopoldem Antonínem Františkem hrabětem Podstatským z Prusinovic, který celou rodinu Mozartových ubytoval ve svém sídle – zde, na kapitulním děkanství. Pobyt u hraběte Podstatského se Mozartově rodině nakonec protáhl, protože neštovicemi onemocněla i Nannerl. Během rekonvalescence Wolfgang složil 6. symfonii F dur pro dvoje housle, dvě violy, kontrabas a dvě flétny, a také árii pro dceru lékaře Josefa Wolfa, kterého jim hrabě poskytl. Z Olomouce do Brna se Mozartovi vydali dne 23. prosince 1767, kde koncertovali 30. prosince v tehdejší Taverně, dnešní Redutě.

Pamětní deska na počest pobytu jedenáctiletého Wolfganga Amadea Mozarta je umístěna na zdi nedaleko vstupní brány:

Z Arcidiecézního muzea přecházím do katedrály sv. Václava, která se svým dvouvěžovým průčelím patří neodmyslitelně k panoramatu města. Třetí, jižní věž, vysoká 102 metrů, je nejvyšší kostelní věží na Moravě a druhou nejvyšší v České republice. Stavbu katedrály zahájil olomoucký údělný kníže Svatopluk v letech 1104–1107. Původní trojlodní románská bazilika prošla četnými úpravami a přestavbami, po požáru v roce 1265 byla kompletně přestavěna a získala gotickou podobu. 

V roce 1469 zde část českých a moravských pánů prohlásila Matyáše Korvína českým králem. Na konci 19. století získal celý interiér i exteriér stavby novogotickou podobu. Při jednom z pilířů trojlodí je na novogotickém oltáři umístěn relikviář s ostatky sv. Jana Sarkandra.

Protože do odjezdu vlaku mi zbývá ještě relativně dost času, jdu se podívat kousek proti toku Moravy. Na druhém břehu se rozkládá bývalý premonstrátský klášter Hradisko, pro svou půdorysnou dispozici často nazývaný hanáckým Escorialem. Za husitských válek byl husity vypálen, za Jiřího z Poděbrad obnoven, za třicetileté války Švédy rozbořen. V 17. a 18. století získal barokní vzhled, má téměř čtvercový půdorys, čtyři křídla a čtyři nárožní věže. 

V roce 1784 byl klášter zrušen a v jeho budovách byl zřízen moravský generální seminář pro výchovu kněží, jehož vicerektorem a později rektorem se stal Josef Dobrovský. Po smrti císaře Josefa II. byl zrušen i seminář a bývalý klášter byl předán armádě. V roce 1802 zde byla zřízena vojenská nemocnice, ve které v letech 1923 až 1930 působil jako přednosta oddělení spisovatel Jaroslav Durych, jenž v této době napsal například knihu Bloudění.

Cestou k nádraží míjím pravoslavný kostel sv. Gorazda, arcibiskupa moravského. Volně stojící, symetrickou a členitou stavbu vrcholící osmibokou věží, zakončenou cibulovitou pozlacenou bání s křížem projektoval rodák z Podkarpatské Rusi Vsevolod Kolomacký (1896-1980), proslulý stavitel pravoslavných kostelů, který stavby obvykle sám výtvarně navrhl, projektoval, vypracoval rozpočet, vedl stavitelské práce a mnohdy se na nich podílel i jako obyčejný dělník.

Se stavbou se začalo 13. června 1937, slavnostně otevřen a vysvěcen byl 29. května 1939. V letech 1985–1987 se dočkal generální opravy průčelí a interiéru.

Historie olomoucké nádražní budovy je pohnutá. V roce 1841, kdy sem přijel první vlak, se totiž Olomouc zásadně lišila od města, jaké známe dnes. Především nebyla otevřeným městem, ale vojenskou pevností, pevně sevřenou hradbami do poměrně malého půdorysu. Vzhledem ke statutu města nebylo možno v blízkosti hradeb stavět žádné budovy, a proto i nádraží bylo postaveno relativně daleko od města. Po technické stránce je zdejší nádraží – stejně jako Masarykovo nádraží v Praze (obě byla původně součástí tzv. Severní dráhy) – samostatným dílem projektanta Ing. Jana Pernera, který už ve svých sedmadvaceti letech projektoval a stavěl jako vrchní inženýr trať mezi Olomoucí a Prahou. Dvoupatrový objekt se dvěma čtyřbokými věžičkami a bicími hodinami byste zde už dnes nenašli, neboť v letech 1936–1938 byla podle návrhu pražského architekta Antonína Parkmanna budova zrekonstruována.

Také nejbližší okolí se v průběhu uplynulého století několikrát změnilo. Zmizela omnibusová doprava cestujících do města, které nejenže se rozrostlo až k nádraží a je s ním spojeno širokou ulicí, ale přibyla i tramvajová doprava. A konečně od roku 2001 probíhala po etapách grandiózní celková rekonstrukce přednádraží, která si vyžádala téměř 600 miliónů korun. Dlouholeté úsilí představitelů Statutárního města Olomouc vyřešit tento dopravní uzel a vtisknout mu moderní urbanistický ráz bylo završeno v červnu 2010.