Natolik jsem velký milovník (lépe řečeno obdivovatel, aby nedošlo
k nějakým nežádoucím asociacím) Prahy, že i krátká návštěva mně přináší
uspokojení a využívám každé příležitosti, abych se podíval zejména na Staré a
Nové Město, případně Malou Stranu, a prošel se po místech sice důvěrně známých,
ale vždy něco nového nabízejících.
Začínám na horním konci Václavského
náměstí. Za týden (16. ledna) tomu bude 45 let, co se upálil Jan
Palach. Rok 1968 prožíval velmi intenzivně a následnou okupaci těžce nesl.
Vadilo mu, že si lidé na přítomnost okupantů začali zvykat a smiřovali se s ní.
Na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti se v horní
části Václavského náměstí polil benzínem a zapálil. O tři dny později na
následky rozsáhlých popálenin zemřel. Jeho pohřeb 25. ledna 1969 v Praze se
stal celonárodní manifestací proti sovětské okupaci a v následujících letech
takzvané normalizace představoval Jan Palach pro totalitní režim trvalou
výčitku. Dvacáté výročí jeho zoufalého činu se v lednu 1989 stalo do té
doby největší manifestací, jíž komunistická moc brutálně potlačila. Právě zásah
policejních složek zapříčinil týdenní sérii protestů proti totalitnímu režimu
(tzv. Palachův týden), kterou nešlo už jen tak přejít. Akce občanských aktivit
pak v průběhu roku vygradovaly ke studentské manifestaci 17. listopadu,
která předznamenala rozpad totalitního režimu.
Před budovou Národního muzea, několik metrů od kašny, se nachází
neokázalý pomník připomínající, že v těchto místech se polil benzínem a
zapálil Jan Palach 16. ledna 1969. Z dlažby chodníku vystupují dvě nenápadná
mohylovitá vyvýšení propojená bronzovým křížem, jehož poloha naznačuje směr,
kde zapálený Jan Palach padl k zemi. Na levém rameni kříže jsou umístěna jména
Jana Palacha a Jana Zajíce s jejich životními letopočty.
Z tvaru oblých pahorků nelze vyčíst, jestli se právě vynořují ze země,
nebo do ní pozvolna zapadají. Tak o kříži nelze jednoznačně prohlásit, je-li
před vztyčením, nebo je z naší lhostejnosti už povalen. Pomník vstupuje
chodcům do cesty, ale nebrání jim v průchodu. Za pár století budou možná
novodobé mohyly stejně nenápadné a věkem obroušené jako jejich předchůdkyně
ukryté v lesích. Právě jedno takové tiché místo, mírně zvlněné pozůstatky
slovanského mohylníku, vnuklo výtvarnici Barboře Veselé nápad pradávného
způsobu uctění, který pak zpracovala spolu s manželem Jiřím Veselým
a kamarádem Čestmírem Houskou. Pomník byl odhalen 16. ledna 2000.
Václavským
náměstím
procházela bez nadsázky historie, a to samozřejmě i za socíku. Oslavoval se tu
vznik republiky, konec druhé světové války a také „Vítězný únor“. Dělníci,
rolníci i zástupci pracující inteligence tu pochodovali při oslavách prvního
máje, disidenti zde protestovali proti režimu. Ve slavném jídelním automatu
Koruna nebo v Jizeře jste si mohli dát mléčný koktejl, lacinou polévku nebo
guláš. V Darexu, Domě potravin, Domě módy, Družbě nebo Diamantu zase nakoupit
jinde nedostatkové zboží. Do toho všeho kina a divadla a po obou stranách
nevídané světelné reklamy.
Dnešní
název dostalo náměstí v roce 1848, původní název zněl Koňský trh, bývalo to
největší tržiště Nového Města. V dolní části bylo v roce 1786 postaveno dřevěné
divadlo Bouda, první stálá česká scéna. Náměstí je 750 m dlouhé, 60 m široké a
dominuje mu pomník sv. Václava a Národní muzeum. Pomník je vrcholným dílem J.
V. Myslbeka a práce na něm trvala desetiletí. V roce 1887 předložil Myslbek
první návrh, poslední socha byla na pomník vsazena v roce 1924. Impozantní
budova Národního muzea patří k vrcholným stavbám novorenesančního stavitelství,
byla postavena v letech 1885–1890 podle plánů arch. Josefa Schulze na místě
tzv. Koňské brány.
Jedním z klíčových bodů celého náměstí je roh Václavského náměstí a
Washingtonova ulice. Původně zde stával činžovní dům s věžičkou z 80. let 19.
století, ale někdy ke konci války jej zasáhla spojenecká bomba. Dům v době
svého vzniku nejenže výrazně převýšil sousední stavby na Václavském náměstí a
narušoval tak vzhled celého náměstí, ale zastínil i nárožní část Národního
muzea, které bylo od počátku komponováno jako pohledová dominanta náměstí a
jehož boční věže tvoří dodnes „nároží“ tohoto jedinečného urbanistického
prostoru. Z tohoto důvodu bylo také v 50. letech 20. století po stržení
zničeného domu a uvolnění stavební parcely nemyslitelné, že by jeho problematická
hmota byla obnovena v plném objemu. Naopak – nastala příležitost předchozí
urbanistickou chybu konečně napravit. S tímto zadáním bylo přistoupeno i k
projektování budoucího Domu potravin (Max Gronwaldt, J.
Chvatlina, 1954–1957). Zkosené nároží i výška nové budovy byly určeny zvláštním
výměrem o zástavbě proluk na Václavském náměstí, jenž vydal Vládní výbor pro
výstavbu hlavního města Prahy. V 90. letech prošla budova velkou rekonstrukcí,
z Domu potravin se stala součást OD Bílá labuť, přízemí a část prvního patra
obsadil fastfood, suterén supermarket Albert. V roce 2007 se majitel domu,
firma Rephana, a. s., rozhodl přestavět dům na hotel a za tímto účelem si
nechal vypracovat architektonickou studii. Ta počítala s nástavbou v podobě
válcové věže, která se odvolávala právě na urbanisticky chybnou hmotu domu
zničeného na konci války. Návrh byl sice zamítnut, investor se však nevzdal a v
roce 2008 předložil nový návrh, při kterém adaptace na hotel představovala
odstranění vrchního patra domu a na jeho místě novou třípatrovou nástavbu.
„Bohulibým“ cílem má být znovuoživení „nevyužitých horních pater“ objektu – ta
ovšem zejí prázdnotou proto, že je nechal vyklidit sám investor.
Ani druhá varianta ale nenadchla památkáře z NPÚ, kteří se obávali, že
nástavba zastíní boční věž Národního muzea a zopakuje urbanistickou chybu z 19.
století. Investor se zaručil, že nástavba nebude výškou přesahovat komíny (!)
současné stavby, avšak samotný problém neúměrně velké nástavby tím vyřešen
nebyl a stejně nebyl brán v potaz vzhled nástavby, který degraduje vyváženou
architekturu Domu potravin. Investor totiž po zhotovení stavebně-historického
průzkumu vyhodnotil, že „památkově
hodnotná je pouze vnější fasáda dolní části budovy“. O umělecké a
památkové hodnotě domu v památkové rezervaci tedy nakonec nerozhodl nezávislý
odborník, ale investor, a to tak, jak se to hodilo jeho podnikatelským záměrům.
V budoucím hotelu potřebuje mít co nejvíce pokojů, a tak je třeba něco
přistavět, nejlépe směrem nahoru, aby se mohlo využít exkluzivního výhledu na
budovu Národního muzea a horní část Václavského náměstí.
Rekonstrukce objektu byla v roce 2009 schválena a o rok později dostala
stavební povolení. Realizace byla kvůli hospodářské krizi odložena, nikoli však
zcela zažehnána. Jak to vypadá v současné době, můžete vidět na fotce:
Je po Vánocích, ba i po Třech králích, a tak není divu, že na Staroměstském
náměstí likvidují vánoční výzdobu včetně vánočního stromu a prodejní
stánky.
Poslední zastávkou při cestě
na Hlavní nádraží je Senovážné náměstí, za socíku zvané
podle ruského spisovatele Gorkáč. Soubor roztančených
soch, umístěný v roce 2002 v malém parčíku, je zajímavý už tím, že je
uváděn pod různými názvy. Protože jsou sochy součástí kašny, zhotovené
z hořického pískovce podle návrhu akademického sochaře Jana Wagnera., je dílo nazývané jednoduše Tančící kašna. Protože
jsou ulity z bronzu, říká se mu tedy také Zvuk bronzu. A že všichni tančící
mají nějaký hudební nástroj, jsou to zkrátka Čeští muzikanti. S
odkazem na slavný hudební festival je to Pražské jaro, ovšem podle uměleckého
záměru sochařky je to Hudba řek. Sochy představují
jednotlivé řeky: socha s mandolínou indickou řeku Gangu, flétna jihoamerickou
Amazonku, houslistka Dunaj a trubač Mississipi. Opodál stojí ještě jedna solitérní
socha, vyjadřující probouzející se Nil. Sochy byly původně barevně upraveny,
takže jejich fialová pestrost poněkud dráždila. Postupem času ovšem barva mizí
povětrnostními vlivy a zůstává jen čistá krásná dynamika postav.
Dílo
Praze věnovala přední dáma světového surrealismu, rakouská sochařka českého
původu Anna Chromy. Už když před lety představovala Pražanům svá vrcholná díla
na výstavě Sound of Bronz, věnovala městu plastiku Commendatore, umístěnou před
Stavovským divadlem:
Její
umělecká tvorba zcela rozpouští mýtus o tom, že socha je něco statického,
mohutného a těžkého. Anna Chromy se do určité doby věnovala pouze kresbě a
malbě. K tomu, co ji přivedlo k trojrozměrné tvorbě, řekla: „Stačil jediný okamžik a všechno se změnilo.
Upadla jsem a zlomila si kyčelní kost. Šest let jsem chodila o berlích.
Prodělala jsem dvaadvacet operací a byla jsem nešťastná, protože jsem nemohla
malovat - nevydržela jsem dlouho stát a nemohla jsem ani odstupovat od
pláten... Tehdy jsem se začala věnovat sochařství, i když malování byla moje
velká láska.“
Plastiky,
přestože jsou z bronzu a v životní velikosti, budí dojem zvláštní lehkosti a
při pohledu na ně máme pocit, že každou chvíli ze soklu „odtančí“. Postavy jsou
zachyceny ve složitém pohybu, což je známka skutečného mistrovství. „Všechno dělám bez jakékoli průpravy.
Nepotřebuji modely a nikdy si nedělám skici. Anatomii dokáži vystihnout přesně
i zpaměti. Po úrazu totiž vidím skelet i muskulaturu, jako bych měla rentgenové
oči.“
Anna
Chromy se narodila roku 1940 v Českém Krumlově. Matka pocházela z Prahy,
otec byl sudetský Němec, v roce 1945 přesídlili do Rakouska. Anna vystudovala
Akademii umění, v roce 1965 se provdala za salcburského obchodníka Wolfganga
Steina a přestěhovala se do Německa. V letech 1970 až 1975 studovala na
pařížské Académie de la Grande Chaumiére, od roku 1980 žije v Monaku a tvoří v
Toskánsku, v malém městečku Pietrasanta.
Žádné komentáře:
Okomentovat