Nejprve absolvujeme krátkou vycházku v okolí Smržovky, poté stoupáme na Černostudniční hřeben, po němž přecházíme do Tanvaldu
Smržovka je jizerskohorské město při řece Kamenici s 3700 obyvateli a mnoha architektonickými, přírodními a turistickými zajímavostmi. Na některé jsme se přijeli podívat.
Jméno Smržovka vzniklo z přídavného jména smržová, tj. hora porostlá lesem, v němž roste hojně smržů. Vznik Smržovky je spjat s počátky kolonizace Jizerských hor v první polovině 16. století. Prvotní osídlenci hovořili německy, neboť většinou přišli z německé strany Krušných hor, ale od počátku tu žily obě etnické skupiny – tj. česká a německá – a sdílely společně cesty osudu.
Smržovka byla vyhlášená sklářskou výrobou, hlavně výrobou skleněných perlí a broušením skla. První zmínky o brusírně skla pochází z roku 1753. Díky sklářství docházelo k postupnému rozmachu Smržovky a nelze opomenout ani textilní výrobu. Zdejší bavlnářské továrny byly v 19. století největším textilním podnikem v zemi.
Z malé vesničky se v roce 1868 stal na základě císařského rozhodnutí městys a když byla 23. května 1905 Smržovka povýšena na město, obdržela současně od císaře Františka Josefa I. i znakové privilegium. Znak tvoří modrý štít, jehož patu vyplňuje zelený trávník, z něhož mezi čtyřmi stejně rozloženými kapradinami vyrůstá velký smrž v přírodní barvě. V pravém i levém horním rohu štítu je po jedné šesticípé zlaté hvězdě. Jde tedy o mluvící znak, čili takový, jenž nese ve své symbolice jméno nositele. Znak mluví česky i německy, neboť výraz pro houbu smrž je obsažen jak v českém názvu Smržovka, tak v novějším německém Morchenstern (Morchel = smrž). Zároveň je tu odkaz i na starší německý výraz Morgenstern (= hvězda Jitřenka) v podobě hvězd.
Auto necháváme na parkovišti na náměstí T. G. Masaryka, jemuž dominuje budova radnice, na jejíž fasádě je znak se smržem.
Na náměstí je také Muzeum místní historie umístěné v půdních prostorách Zámečku, který nechal postavit hrabě Albrecht Maxmilián II. Antonín Desfours jako nepříliš luxusní letní sídlo pro panstvo.
Zámeček necháváme bez povšimnutí a vycházíme po modré turistické značce přes železniční přejezd. Nad nádražím se vypíná skalní vyhlídka Finkstein, pojmenovaná podle smržovského průmyslníka Finkeho.
Od úpatí je 30 metrů vysoká, její nadmořská výška je 688 m a z jejího vrcholu se naskýtá velkolepý výhled na Smržovku, Černostudniční hřeben, jižní svahy Jizerských hor a západní Krkonoše. A také na zdejší železniční viadukt s půlkruhovými kamennými klenbami, ke kterému bychom se rádi podívali. Ve skále se nalézá tzv. Čertova studánka, skalní mísa naplněná vodou, která má průměr 130 cm a hloubku 50 cm. Skalních mís je tu ale několik:
Kolečko, které jsme absolvovali, je částí jednoho z několika Smržovských vyhlídkových okruhů, které jsou značeny – hádejte čím? Modrým stylizovaným smržem v bílém čtverci:
Značení nás vrací do Smržovky a my se vydáváme na Černostudniční hřeben. Kostelní ulicí stoupáme k pozdně barokním kostelu sv. Michaela Archanděla. Jeho výstavba trvala více než deset let, vysvěcen byl roku 1781. Z daleka viditelný kostel leží na pomyslné přímce Sněžka – Ještěd. Dne 17. dubna 1967 byl značně poničen požárem, renovační práce, zejména v interiéru, probíhají dodnes.
Po modré turistické značce pokračujeme k sáňkařské dráze. Závodní sáňkování je totiž ve Smržovce sportem číslo jedna, úspěchy v něm slavili mnozí zdejší rodáci. Původní sáňkařská dráha z roku 1912, jež vedla z Černé studnice do Smržovky, byla v letech 1972–1975 nahrazena současnou dráhou betonovou. Je dlouhá 1020 metrů, převýšení činí 82 metry, její nejvyšší bod leží v nadmořské výšce 750 metrů. Její specialitou je kruhová zatáčka. Závodníci dosahují průměrné rychlosti 80 km/hod., maximální rychlost však je přes sto kilometrů.
Nedaleko kruhové zatáčky stojí Scholzeho kříž. Po svém návratu z Brazílie v roce 1900 jej nechal zhotovit Josef Scholze, lesník a majitel nedalekého hostince. Kříž je poděkováním za šťastný návrat domů.
Smržovským rodákem je Petr Urban (*1960), autor známých vtipů s Rudou Pivrncem. Kromě toho, že je kreslíř a ilustrátor, byl v minulosti výborným sáňkařem a dosáhl mnoha úspěchů. Je sedmnáctinásobným mistrem republiky v jízdě na saních, poslední titul získal ve svých padesáti letech, a také se věnoval a snaží věnovat atletice, běhům na střední a dlouhé tratě. Sport má v genech, pochází ze slavné sáňkařské rodiny. V roce 1988 reprezentoval Česloslovensko na zimních olympijských hrách v Calgary a v roce 1992 v Albertville.
Neznačenou cestou stoupáme na Černostudniční hřbet. Přicházíme na červenou značku, která nás přivádí na vrchol Černá Studnice (869 m). To, čím byl na přelomu 19. a 20. století pro Liberec a nejbližší okolí Ještěd, znamenala pro Jablonce Černá Studnice. Již v roce 1885 byla na jejím vrcholovém skalisku upravena jednoduchá plošina s přístupovým schodištěm. Byla to vůbec první vyhlídka zbudovaná úsilím DGJI (Der Deutsche Gebirgsverein für das Jeschken und Isergebirge – Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory), i když do opravdové rozhledny měla ještě daleko. Samozřejmě, že na Černostudniční věžičku, jak se skalisko nazývá, stoupáme, i když předem tušíme, že v současné době z ní již žádný výhled není. Vracíme se na cestu a po pár krocích stojíme před rozhlednou a restaurací, obojí je zavřené.
Jablonecká sekce výše jmenovaného spolku DGJI velmi toužila po reprezentačním turistickém stánku ve svém nejbližším okolí. Proto v roce 1901 předložila návrh na postavení chaty s rozhlednou na Černé Studnici. Liberecké ústředí zahleděné na Ještěd však nemělo pro další velkou investici přílišné pochopení, a tak to jablonečtí turisté vyřešili po svém. V roce 1903 sekce z DGJI vystoupila a dala základ samostatnému spolku. Ten ještě v témže roce vyhlásil veřejnou soutěž na návrh souboru staveb na Černé Studnici. Ze soutěže vzešel vítězně projekt jabloneckého architekta Roberta Hemmricha, který rozhledně vtiskl podobu neohrožené strážní věže Jizerských hor. Ani s pozemkem to však stavitelé neměli jednoduché. Majitel panství, hrabě Desfours, nakonec přistoupil na výměnu stavební parcely za dva jiné pozemky, které spolek pro tento účel zakoupil. Práce zahájil stavitel Corazza v létě roku 1904 a již 14. srpna 1905 bylo dílo zahrnující chatu a 26 m vysokou rozhlednu hotovo a předáno veřejnosti. Slavnosti se zúčastnilo asi 6000 lidí zblízka i zdaleka, včetně delegací různých spolků od turistických až po pěvecké. Všichni obdivovali zejména mohutnou rozhlednu, na jejíž 160 cm silné zdi byly použity žulové kvádry až tři tuny těžké. Architekt Hemmrich sklidil všeobecné uznání, které se projevilo i tím, že se stal výhradním projektantem dalších staveb jabloneckého spolku a několikrát byl přizván i k projektům sekcí DGJI.
Od roku 1913 vede po Černostudničním hřebeni takzvaná Benglerova cesta s červenou turistickou značkou. Hřeben, který je asi osm kilometrů dlouhý a zhruba čtyři kilometry široký, je z odolnější středně zrnité dvojslídné žuly tanvaldského typu. K severovýchodu se postupně snižuje a oplývá četnými tvary mrazového zvětrávání, táhlé svahy jsou často kryty balvanovými a blokovými sutěmi.
U některých skalních výchozů se zastavujeme a fotíme, na některé i lezeme.
Buchta je mohutná žulová skála, uprostřed níž se díky puklině tvoří úzká skalní brána. Nejstarší z vyškrabaných nápisů na skále nese údaj 1888.
Na konci hřebenu se nachází skalní vyhlídka, kterou nechal v roce 1853 na skále vysoké 15 m upravit a opatřit zábradlím majitel jedné z tanvaldských přádelen Johann Mayer.
Jeho manželka Terezie si oblíbila pohled z tohoto místa dolů – na kotlinu tvořenou soutokem říček Kamenice a Desné, proto dal zamilovaný továrník vyhlídce ve výšce 623 metrů jméno Terezina výšina. Častěji se však užívá výraz Terezínka.
Jméno Smržovka vzniklo z přídavného jména smržová, tj. hora porostlá lesem, v němž roste hojně smržů. Vznik Smržovky je spjat s počátky kolonizace Jizerských hor v první polovině 16. století. Prvotní osídlenci hovořili německy, neboť většinou přišli z německé strany Krušných hor, ale od počátku tu žily obě etnické skupiny – tj. česká a německá – a sdílely společně cesty osudu.
Smržovka byla vyhlášená sklářskou výrobou, hlavně výrobou skleněných perlí a broušením skla. První zmínky o brusírně skla pochází z roku 1753. Díky sklářství docházelo k postupnému rozmachu Smržovky a nelze opomenout ani textilní výrobu. Zdejší bavlnářské továrny byly v 19. století největším textilním podnikem v zemi.
Z malé vesničky se v roce 1868 stal na základě císařského rozhodnutí městys a když byla 23. května 1905 Smržovka povýšena na město, obdržela současně od císaře Františka Josefa I. i znakové privilegium. Znak tvoří modrý štít, jehož patu vyplňuje zelený trávník, z něhož mezi čtyřmi stejně rozloženými kapradinami vyrůstá velký smrž v přírodní barvě. V pravém i levém horním rohu štítu je po jedné šesticípé zlaté hvězdě. Jde tedy o mluvící znak, čili takový, jenž nese ve své symbolice jméno nositele. Znak mluví česky i německy, neboť výraz pro houbu smrž je obsažen jak v českém názvu Smržovka, tak v novějším německém Morchenstern (Morchel = smrž). Zároveň je tu odkaz i na starší německý výraz Morgenstern (= hvězda Jitřenka) v podobě hvězd.Auto necháváme na parkovišti na náměstí T. G. Masaryka, jemuž dominuje budova radnice, na jejíž fasádě je znak se smržem.
Smržovským rodákem je Petr Urban (*1960), autor známých vtipů s Rudou Pivrncem. Kromě toho, že je kreslíř a ilustrátor, byl v minulosti výborným sáňkařem a dosáhl mnoha úspěchů. Je sedmnáctinásobným mistrem republiky v jízdě na saních, poslední titul získal ve svých padesáti letech, a také se věnoval a snaží věnovat atletice, běhům na střední a dlouhé tratě. Sport má v genech, pochází ze slavné sáňkařské rodiny. V roce 1988 reprezentoval Česloslovensko na zimních olympijských hrách v Calgary a v roce 1992 v Albertville.
Neznačenou cestou stoupáme na Černostudniční hřbet. Přicházíme na červenou značku, která nás přivádí na vrchol Černá Studnice (869 m). To, čím byl na přelomu 19. a 20. století pro Liberec a nejbližší okolí Ještěd, znamenala pro Jablonce Černá Studnice. Již v roce 1885 byla na jejím vrcholovém skalisku upravena jednoduchá plošina s přístupovým schodištěm. Byla to vůbec první vyhlídka zbudovaná úsilím DGJI (Der Deutsche Gebirgsverein für das Jeschken und Isergebirge – Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory), i když do opravdové rozhledny měla ještě daleko. Samozřejmě, že na Černostudniční věžičku, jak se skalisko nazývá, stoupáme, i když předem tušíme, že v současné době z ní již žádný výhled není. Vracíme se na cestu a po pár krocích stojíme před rozhlednou a restaurací, obojí je zavřené.
Od roku 1913 vede po Černostudničním hřebeni takzvaná Benglerova cesta s červenou turistickou značkou. Hřeben, který je asi osm kilometrů dlouhý a zhruba čtyři kilometry široký, je z odolnější středně zrnité dvojslídné žuly tanvaldského typu. K severovýchodu se postupně snižuje a oplývá četnými tvary mrazového zvětrávání, táhlé svahy jsou často kryty balvanovými a blokovými sutěmi.
Následuje článek Z Rezku na Dvoračky a zpět
Žádné komentáře:
Okomentovat