(předchozí článek Po Černostudničním hřebenu)
Ráno se vydáváme na cestu z Liberce do Krkonoš
Ráno se vydáváme na cestu z Liberce do Krkonoš
Krátce se zastavujeme ve Smržovce, abychom se zašli podívat ke známému viaduktu, který jsme si včera už nestihli prohlédnout. Stavba jednoho z nejkrásnějších železničních viaduktů v České republice byla zahájena v roce 1893 a dokončena o rok později. Kvalitu práce tehdejších stavitelů, zkušených italských mostařů a tunelářů, prokázal čas – první oprava byla provedena až v roce 2008!
Viadukt má celkem devět otvorů přemostěných půlkruhovými kamennými klenbami a jeho délka včetně opěr je 123,5 metru. Vlastní přemostění je dlouhé 116,5 metru a výšku má 26,5 metru.
Ze Smržovky pokračujeme přes Tanvald, Desnou a Kořenov do Rokytnice nad Jizerou, malebného horského městečka v západní části Krkonoš. Rozprostírá se v nadmořské výšce od 447 do 1417 metrů a má necelé tři tisíce trvale žijících obyvatel. Dominantou náměstí je radnice z let 1902–1903, jejíž součástí je 37 metrů vysoká věž.
Kromě návštěvy „íčka“ máme naplánovány dvě krátké vycházky. Původně jsem chtěl napsat „na protažení těla“, ale znalci by jistě odhalili, že účelem bylo najít dvě kešky. Obě se nacházejí nedaleko kapliček, neboť jsou částí série Rokytnické kapličky.
První kaplička stojí na úbočí Kostelního vrchu a patří mezi nejznámější a nejstarší kapličky v Rokytnici nad Jizerou. Původně šlo o dřevěnou stavbu z roku 1724, která však byla roku 1768 zbourána a nahrazena současnou, zděnou kaplí. Je odsud nádherný výhled na Lysou horu, Dvoračky, Sachrův hřeben a samozřejmě na Rokytnici.
Druhá kaplička je v části zvané Rokytno a může vám připadat povědomá. Ne náhodou, neboť se objevila na několika záběrech filmu „Krakonoš a lyžníci“ z roku 1980. Kaplička pochází z roku 1863, před ní stojí dřevěná skulptura mnicha.
Vracíme se k autu a po krátké, jen pětikilometrové jízdě plné zatáček zastavujeme v horské osadě Rezek. Nachází se uprostřed lesů v nadmořské výšce 890 m a je dobrým výchozím bodem pro pěší turistiku, cykloturistiku a běžky. Naplánoval jsem túru na Dvoračky – po zelené nahoru a po žluté dolů. Tak, jak jsem ji kdysi absolvoval, když jsem si sem zajel z brigády na výstavbě rekreačního zařízení národního podniku Sklárny Bohemia v Bratrouchově.
Už začátek túry se mi ale nějak nezdá. Měla by hned začít stoupat, ale místo toho šlapeme po úzké asfaltce víceméně po vrstevnici. Směřuje na Dvoračky, jmenuje se Exkurzní cesta a kromě zelené značky je značená jako cyklostezka K1A.
Přicházíme do Sedla pod Dvoračkami (1025 m), odkud teprve začíná stoupání k chatě (1125 m). Dvoračky je název velmi staré boudy. Byla založena roku 1707 rodinou Schierovou jako horská zemědělská usedlost pro chov dobytka na okolních rozlehlých lučinách. Její původní název byl Rokytenská dvorská bouda. V březnu 1893 bouda vyhořela, spáleniště koupil hrabě Harrach a přestavěl je na hojně navštěvovaný hostinec. V únoru 1902 se zde konalo VII. mistrovství Čech v lyžování. Při pozemkové reformě v roce 1921 přešla chata do vlastnictví státu a byla pronajata české rodině Puhonných, která ji později koupila. Pamětní kniha dokládá vzácné hosty, například prezidenta dr. Edvarda Beneše s chotí Hanou, kteří Krkonoše milovali a na Dvoračkách trávili dovolenou před válkou i v roce 1945.
Dále cituji z webových stránek rodiny Starých:
„Naše rodina na Dvoračkách podniká od 24. 4. 1993. Nejdříve jsme celkovými opravami zachraňovali zcela zdevastovanou boudu Dvoračky po totalitním režimu, aby alespoň zčásti splňovala hygienické předpisy a normy. V roce 2000 jsme boudu Dvoračky včetně pozemku po vyhořelé usedlosti od našeho strýce odkoupili. Po stále narůstajícím tlaku nových hygienických předpisů a norem nešlo Dvoračky držet v provozu 365 dní v roce, a tak jsme se rozhodli obnovit bývalou usedlost na pozemku spáleniště. V květnu 2002 jsme zahájili stavbu nového objektu, který byl dán do předběžného užívání dne 18. 12. 2008 a dne 26. 12. 2008 byl otevřen pro veřejnost. Celý objekt jsme stavěli svépomocí, dle finanančních prostředků sedm let do dnešní podoby. Dřevo jsme vytěžili a nařezali na vlastním katru, materiál vozili vlastní, dnes již historickou dopravou, stoly, židle, lustry a ostatní dřevěný nábytek byl zhotoven zde v domácí truhlárně. Celou stavbu projektoval a stavebně dozoroval Ing. Jiří Dobeš z Jilemnice, který návrh vyprojektoval podle bývalé Labské boudy z pohledu od Labského dolu, která vyhořela 6. 11. 1965 vinou neopatrných řemeslníků. Nový objekt jsme pojmenovali po bývalém majiteli panu Štumpe Horský hotel Štumpovka.“
Také cesta dolů po žluté značce vypadá jinak, než si (matně) pamatuji. I ona vede po asfaltce a je opět značená pro cyklisty, tentokrát jako cyklostezka K6.
Když později doma nahlédnu do své „externí paměti“, vidím, že došlo k přeznačení žluté trasy, která tehdy vedla po tzv. Kozí stezce po východním úbočí Vlčího hřebenu. Můj vzpomínaný výstup na Dvoračky se odehrál „poměrně nedávno“ – v červenci 1985!
V chatě Rezek se zastavujeme na kafíčko, je krásně, sedíme venku na terase. Před odjezdem do Pece ještě dělám pár fotek na porovnání s rokem 1985:
Následuje článek Výstup Obřím dolem na Sněžku
Ze Smržovky pokračujeme přes Tanvald, Desnou a Kořenov do Rokytnice nad Jizerou, malebného horského městečka v západní části Krkonoš. Rozprostírá se v nadmořské výšce od 447 do 1417 metrů a má necelé tři tisíce trvale žijících obyvatel. Dominantou náměstí je radnice z let 1902–1903, jejíž součástí je 37 metrů vysoká věž.
Kromě návštěvy „íčka“ máme naplánovány dvě krátké vycházky. Původně jsem chtěl napsat „na protažení těla“, ale znalci by jistě odhalili, že účelem bylo najít dvě kešky. Obě se nacházejí nedaleko kapliček, neboť jsou částí série Rokytnické kapličky.
První kaplička stojí na úbočí Kostelního vrchu a patří mezi nejznámější a nejstarší kapličky v Rokytnici nad Jizerou. Původně šlo o dřevěnou stavbu z roku 1724, která však byla roku 1768 zbourána a nahrazena současnou, zděnou kaplí. Je odsud nádherný výhled na Lysou horu, Dvoračky, Sachrův hřeben a samozřejmě na Rokytnici.
Už začátek túry se mi ale nějak nezdá. Měla by hned začít stoupat, ale místo toho šlapeme po úzké asfaltce víceméně po vrstevnici. Směřuje na Dvoračky, jmenuje se Exkurzní cesta a kromě zelené značky je značená jako cyklostezka K1A.
Přicházíme do Sedla pod Dvoračkami (1025 m), odkud teprve začíná stoupání k chatě (1125 m). Dvoračky je název velmi staré boudy. Byla založena roku 1707 rodinou Schierovou jako horská zemědělská usedlost pro chov dobytka na okolních rozlehlých lučinách. Její původní název byl Rokytenská dvorská bouda. V březnu 1893 bouda vyhořela, spáleniště koupil hrabě Harrach a přestavěl je na hojně navštěvovaný hostinec. V únoru 1902 se zde konalo VII. mistrovství Čech v lyžování. Při pozemkové reformě v roce 1921 přešla chata do vlastnictví státu a byla pronajata české rodině Puhonných, která ji později koupila. Pamětní kniha dokládá vzácné hosty, například prezidenta dr. Edvarda Beneše s chotí Hanou, kteří Krkonoše milovali a na Dvoračkách trávili dovolenou před válkou i v roce 1945.
„Naše rodina na Dvoračkách podniká od 24. 4. 1993. Nejdříve jsme celkovými opravami zachraňovali zcela zdevastovanou boudu Dvoračky po totalitním režimu, aby alespoň zčásti splňovala hygienické předpisy a normy. V roce 2000 jsme boudu Dvoračky včetně pozemku po vyhořelé usedlosti od našeho strýce odkoupili. Po stále narůstajícím tlaku nových hygienických předpisů a norem nešlo Dvoračky držet v provozu 365 dní v roce, a tak jsme se rozhodli obnovit bývalou usedlost na pozemku spáleniště. V květnu 2002 jsme zahájili stavbu nového objektu, který byl dán do předběžného užívání dne 18. 12. 2008 a dne 26. 12. 2008 byl otevřen pro veřejnost. Celý objekt jsme stavěli svépomocí, dle finanančních prostředků sedm let do dnešní podoby. Dřevo jsme vytěžili a nařezali na vlastním katru, materiál vozili vlastní, dnes již historickou dopravou, stoly, židle, lustry a ostatní dřevěný nábytek byl zhotoven zde v domácí truhlárně. Celou stavbu projektoval a stavebně dozoroval Ing. Jiří Dobeš z Jilemnice, který návrh vyprojektoval podle bývalé Labské boudy z pohledu od Labského dolu, která vyhořela 6. 11. 1965 vinou neopatrných řemeslníků. Nový objekt jsme pojmenovali po bývalém majiteli panu Štumpe Horský hotel Štumpovka.“
Také cesta dolů po žluté značce vypadá jinak, než si (matně) pamatuji. I ona vede po asfaltce a je opět značená pro cyklisty, tentokrát jako cyklostezka K6.
Když později doma nahlédnu do své „externí paměti“, vidím, že došlo k přeznačení žluté trasy, která tehdy vedla po tzv. Kozí stezce po východním úbočí Vlčího hřebenu. Můj vzpomínaný výstup na Dvoračky se odehrál „poměrně nedávno“ – v červenci 1985!
Po příjezdu do Pece se ubytováváme v penzionu John a jdeme na procházku zakončenou krátkým posezením v Hospodě Na Peci. Je to roubený objekt z roku 1793, který si i přes pozdější přestavby a rekonstrukce dodnes zachoval svůj typický charakter.
Žádné komentáře:
Okomentovat