Z Pece pod Sněžkou

(předchozí článek Výstup Obřím dolem na Sněžku)
Přes Hnědý vrch a Liščí hřeben k Chalupě Na Rozcestí a přes Dvorskou boudu, Tetřeví Boudy a Lučiny zpátky do Pece

Pec pod Sněžkou je horské rekreační středisko rozložené v údolích Úpy, Zeleného a Lučního potoka a na lučních enklávách okolních kopců. Původní osada vznikla v souvislosti s rozsáhlým dolováním rud v Obřím dole, o němž se zachovaly písemné zprávy z roku 1534. Začátkem 16. století byly při soutoku Zeleného a Vlčího potoka postaveny pece na tavení měděných a arzenových rud, u nichž byli zaměstnáni dělníci české národnosti, kteří si své domky pojmenovali názvem Pec. Dolování rud a těžba dříví pro provoz pecí a pro kutnohorské doly postupně zanikaly. V roce 1876 byly pece definitivně uhašeny, poslední, zvaná Jedová chýše, stávala v místech garáží hotelu (a pozdější zotavovny ROH) Hradec ještě po první světové válce. Jako obec s vlastní samosprávou vznikla Pec v roce 1871, kdy se odloučila od Velké Úpy. Dnes má přes šest set stálých obyvatel.
Centrum Pece se po staletí jmenuje Bukové údolí, německy Buchtal. Pec pod Sněžkou se mění. K lepšímu? K horšímu? Záleží na úhlu pohledu, na tom, zda jste staromilec, nebo vám nevadí architektonické výstřelky. Začalo to padesát metrů vysokým devatenáctipatrovým hotelem Horizont, jehož projekt vznikl ve Státním projektovém ústavu v roce 1965 a stavba probíhala v letech 1971 až 1979. Do té doby byl v centru malebné horské obce nejvyšší stavbou stylový hotel Hořec... 

Následovala výstavba apartmánových domů pod Horizontem,...
pak apartmánový hotel Pecr...
... a teď se čerstvě dokončuje bytový a obchodní komplex Svatý Vavřinec za čtvrt miliardy korun s 88 apartmány prodávanými za ceny od dvou do jedenácti miliónů, který byl postaven na místě klasické betonové socialistické samoobsluhy Sněžka, zbourané v květnu 2016. 

A to zdaleka není všechno. V Bukovém údolí probíhá opravdu nepřehlédnutelná výstavba podle návrhu týmu přední české architektky a designérky Barbory Škorpilové. Nejpozději v červnu 2020 nahradí zdevastovanou zotavovnu Hradec nový hotel stejného jména. Z jeho webových stránek jsem si vypůjčil následující snímek a text: „Čtyřhvězdičkový hotel, který čerpá z historie místa, respektuje krajinu a propojuje tak tradici se současností. Přinese Vám to nejlepší z české architektury, nabídne moderní ubytování spolu s kvalitní restaurací a konferenčními prostory. Těšit se můžete rovněž na příjemný odpočinek ve špičkovém wellness.“ Inu, tak!

Na hlavní ulici navštěvujeme Veselý výlet, jak se nazývá sídlo informačního centra, obchodu s dárky a galerie. A také zajímavý časopis, o němž více naleznete na tomto blogu zde. Moderní dřevěný dům Veselého výletu byl dokončen v roce 1999. Dříve tu stál první obchod s různorodým zbožím založený konzumním spolkem místních obyvatel. Na konci 70. let minulého století již pultová prodejna nemohla stačit, a tak původní roubenku zbořili. Pro veřejnost byl Veselý výlet otevřen 1. února 2000, ale pro úplnost dodávám, že druhý (i když podle doby vzniku vlastně první) Veselý výlet je od podzimu 1993 v Temném Dole, místní části Horního Maršova.

Šikmo přes ulici se nachází penzion Pecka, dříve rekreační středisko Skláren Bohemia Poděbrady. Tak jako na jiných místech Krkonoš, nemohu se ani tady ubránit vzpomínkám, konkrétně na ubytování s několika světelskými turisty v roce 1987 nebo na výjezdní seminář zásobovačů závodů Skláren Bohemia v roce 1990.
Vycházíme na túru proti toku Zeleného a poté Vlčího potoka. Hledání kešky nás přivádí k chatě Smetánka, kde se natáčely některé scény známého českého filmu „Sněženky a machři“ (1982) a následně i volného pokračování „Sněženky a machři po 25 letech“ (2008). 

Nejstarší zprávy o chalupě uvádějí, že v ní dlouho hospodařili chovatelé dobytka Tippeltové. Krátce po roce 1900 Johann Hofer, obchodník s horským máslem, zřídil na půdě hostinské pokoje a pozval do svého domu první letní hosty. Hlavní zájem o boudu přinesly začátky lyžování. Proto Franz Rücker v roce 1930 postavil velký třípodlažní dům pojmenovaný podle místa Braunbergbaude, tedy Bouda na Hnědém vrchu. Původní roubenka dodnes tvoří část přízemí. V roce 1945 nový správce boudy Karel Lefler dům přejmenoval na Smetanovu boudu, ze které se během času stala Chata Smetánka. Privatizací v 90. letech minulého století přešla do soukromých rukou a dodnes slouží k ubytování a občerstvení letních i zimních turistů a lyžařů.
Stoupáme kolem kapličky a hotelu Obzor, traverzujeme sjezdovku a dostáváme se na vycházkovou trasu nazvanou Vlčí jáma. Souvisle zalesněná Vlčí jáma je nejníže položeným krkonošským ledovcovým karoidem. Odvodňují ji dva drobné potoky – Vlčí potok a Temná bystřina:

Dostáváme se na žlutě značenou asfaltovou Voreithovu cestu, která nás přivádí k Lesní boudě (1104 m) stojící na malé luční enklávě pod širokým výběžkem Liščí hory. Říkalo se jí Dumlichova bouda a před sto lety byla přeměněna na hostinec s ubytováním. 

Od počátku 19. století bylo místo spojené především s rodinou Rennerů, kteří se také zasloužili o vznik pohostinství a ještě před první světovou válkou stavení přejmenovali na Lesní boudu. Horská farma zde byla ještě krátce po roce 1945. Potom kvůli podnikové rekreaci zůstal jeden z posledních tradičních interiérů s roubenými stěnami, malými okénky a kachlovými kamny pro kolemjdoucí čtyřicet let uzavřený. Obnovy horského hostince s volným ubytováním jsme se dočkali až v roce 1992.
Po krátkém posezení na terase před chatou pokračujeme v cestě. Užíváme si nádherné vyhlídky na Sněžku...

...a po neznačené cestě se blížíme k rozhledně stojící na Hnědém vrchu zvaném také Bramberk, což je zkomolenina původního německého názvu Braunberg:

Rozhledna stojí v nadmořské výšce 1207 metrů a její základy byly vybudovány na podzim 2008. Během zimních měsíců byly v pražských dílnách firmy Skanska připraveny jednotlivé konstrukční díly, které pak byly přímo na místě sestaveny za pomoci stavebního jeřábu. Rozhledna, kterou projektoval architekt Michal Rosa, stála cca 15 mil. Kč, slavnostní otevření se konalo 1. července 2009. Je vysoká 31 metrů a disponuje třemi vyhlídkovými plošinami, z nichž nejvyšší je v 27 metrech a vede na ni 138 schodů.

Nosnou svislou konstrukci tvoří dřevěné sloupy a střední ocelový sloup (vřeteno schodiště)

Vracíme se k červeně značené cestě a v posledním úseku využíváme pěšiny vyšlapané přes louku k Lyžařské boudě:

Lyžařská bouda leží na jižním svahu Liščí hory ve výšce 1206 m. Byla postavena v roce 1717 jako letní, v roce 1930 byla přestavěna a pod názvem Skimeisterbaude začala sloužit celoročnímu provozu. Dnešní bouda je v podstatě novostavba, neboť v roce 1996 celá vyhořela a musela být postavena znovu. Sedíme na venkovní terase a rozplýváme se nad krásným počasím a výhledem jižním směrem s dominantní Černou horou. 
Ani pohled, který se nám o něco později naskýtá z vyhlídkového místa pod vrcholem Liščí hory (1363 m) se nikdy neomrzí:

Po krátkém Liščím hřebenu se dostáváme k Chalupě Na Rozcestí  (1349 m). Leží na nejstarší stezce přes hřebeny Krkonoš, takzvané Slezské cestě. Procházela tudy hranice mezi panstvím maršovským a vrchlabským, později mezi krajem Královehradeckým a Bydžovským, okresy Trutnov a Vrchlabí a nyní je zde trojmezí obcí Pec pod Sněžkou, Strážné a Špindlerův Mlýn. Nepsaně se zde dělí i Krkonoše na Východní a Západní.

K samotnému vzniku původního Bufetu Na Rozcestí však napomohl až velký rozvoj turistického ruchu na začátku 20. století. Obyvatelé vrcholných partií hor, převážně německé národnosti, začali přizpůsobovat své boudy k pronajímání pokojů hostům a souvisejícím službám. Přiliv turistů a významná křižovatka několika  cest zřejmě dala podnět Hugovi Mitlöhnerovi k pronajmutí pozemku od lesní správy a stlučení dřevěné boudy. Svou polohou na křižovatce šesti cest je chalupa předurčena ke službám vyčerpaným turistům, jako je zahnání žízně a hladu, a místem, které láká k zastavení za jakéhokoliv počasí. Při nepříznivém počasí potěší po většinu roku hořící krb se sušákem nad ním.
Jen půl kilometru jihozápadně je to ke Dvorské boudě (1313 m), která je nejvýše položenou chatou ze Zadních Rennerovek:

Je opravdu krásný podzim, sedíme s kafíčkem před boudou a těšíme se z toho, jak nám pobyt v Krkonoších krásně vyšel. Po zelené značce pak pokračujeme k Tetřevím Boudám:

Původně zde na luční enklávě byly tři dřevěné boudy postavené v 18. století německými starousedlíky. Jedna sloužila pro turisty a návštěvníky hor, druhá pro soukromé bydlení a třetí pro ustájení krav, koní a ovcí. Po odsunu Němců v roce 1945 se boudy staly oddechovým místem pro zaměstnance státních a národních podniků. V roce 1976 byla prostřední dřevěná bouda zbourána a na jejím místě se začaly stavět dnešní moderně vypadající boudy ze železobetonového skeletu dle projektu Ing. arch. Doležela. První dvě budovy byly postaveny v roce 1980, další dvě byly dostavěny v roce 1989 a před zimní sezonou byly zkolaudovány. Vlastníkem a stavitelem byly Králodvorské železárny, které je postavily pro rekreaci svých zaměstnanců. V letech 1994–1996 byly boudy zavřené a po krachu Králodvorských železáren se dostaly do soukromých rukou. Pomalu a jistě chátraly a od podzimu 2013 byly opět uzavřeny. V květnu 2014 Tetřeví Boudy zakoupila společnost Green Garden, s. r. o., postupně začala jednotlivé domy rekonstruovat a podle materiálu kolem se zdá, že ještě neskončila...
Lesem po zelené značce přicházíme k chatě Mír, která si zachovala jméno z dob socíku: 

Je jednou z pěti Hrnčířských bud (Töpfer Bauden), které v minulosti sloužily k tzv. budnímu hospodaření, kdy se tady páslo a sklízelo seno. Byly obydleny již v 18. století, některé zdroje hovoří o století sedmnáctém.

Červená turistická značka nás přivádí na Lučiny, kde se nám hrůzou rozšiřují zorničky:

Kdopak asi umožnil umístit takovouhle příšernost do krajiny, na jejímž pozadí se vypíná Sněžka? Rychle odtud! Míjíme kapličku a míříme na Pražskou boudu. Dlouhou dobu sloužila jako jedna ze zotavoven ROH, v roce 2010 prošla rozsáhlou rekonstrukcí a vrátila se i s novou restaurací a cukrárnou do plného provozu.

Po úzké asfaltce s modrou značkou míjíme Husovu a Žižkovu boudu a již za tmy sestupujeme do Pece.

Následuje článek Z Pece pod Sněžkou na Portášky a zpět