Předchozí článek Pár dní v Graubündenu (I)
Z důvodu nepříznivé předpovědi počasí nahradil průvodce Vláďa túru na Madrisu výstupem na Rinerhorn
Z důvodu nepříznivé předpovědi počasí nahradil průvodce Vláďa túru na Madrisu výstupem na Rinerhorn
Déšť by měl přijít až někdy kolem poledne, a tak ráno jedeme do Davosu a odtud lanovkou na Ischalp.
Dolní stanice lanovky |
Světelná tabule ve vestibulu |
Horní stanice na Jakobshornu |
... a autobusem do místní části Glarisu. Lanovkou se čtyřmístnými kabinkami se necháváme vyvézt do stanice Jatzmeder, odkud stoupáme nejprve jen pár vrstevnic, ale pak prudčeji souběžně s lyžařskou lanovkou. Asi ve dvou třetinách výstupu ji překřížíme a užíváme si krátký oddychový traverz s pěkným výhledem do údolí.
Následuje opět prudké stoupání, přičemž s obavami sledujeme, jak se obloha od západu postupně zatahuje. U malé dřevěné boudy si na chvíli sedneme, abychom se posilnili než přijde déšť. Ten opravdu přichází krátce poté, co se zvedneme k další cestě! Stoupáme na skalnatý hřeben, cesta pak vede travnatým terénem, mírně klesá a vzápětí zase prudčeji stoupá.
Na Rinerhornu (2528 m), nejvyšším bodě dnešní túry, už prší docela vydatně. Oblékáme si pláštěnky a na společné vrcholové foto nelze ani pomyslet. Poměrně prudce sestupujeme dolů, s deštěm padají drobné krupky a nepříjemně sekají do tváří. Navíc zjišťujeme, že jsme sešli ze značky, naštěstí není problém sejít po svahu na širokou cestu a kousek se po ní vrátit. Pak už nás červená značka vede k horní stanici lanovky. Cesta od rozcestníku na Rinerhornu nám místo uváděných 50 minut trvala polovinu, tak moc nám déšť a jedno nečekané zablesknutí zrychlily krok!
Po příjezdu do kempu už neprší a protože času do večeře je dost, navrhuje Vláďa krátký výlet vlakem Rhätische Bahn neboli Rétské dráhy, která byla v roce 2008 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Pojedeme o dvě stanice dál k zajímavému mostu, navíc vlakem historickým (Nostalgiezug), který od 11. května do 27. října dvakrát denně jezdí z Davosu do Filisuru. Jsme samozřejmě pro, a tak za chvíli už postáváme – převlečeni a přezuti z mokrého do suchého – před nádražní budovou.
Přijíždí vlak z minulého století. Vagóny s dřevěnými nejen lavicemi, ale i odkládacími policemi nad hlavou a se stahovacími okny. Dva vagóny jsou dokonce otevřené a co je největší atrakce – táhne je lokomotiva přezdívaná Krokodýl, technicky řečeno série RhB Ge 6/6, která je v provozu od roku 1929.
Na trati dlouhé 19 kilometrů projíždí vlak přes třicet mostů a čtrnácti různě dlouhými tunely, my ovšem nejedeme až do Flisuru, ale do předposlední stanice Wiesen (česky Louky), takže absolvujeme tunelů jen devět. Trať byla otevřena v roce 1909 a o deset let později byla elektrifikována.
Úzkou pěšinou podél trati jdeme na Wiesener Viadukt a za ním na vyhlídkové místo vybudované pro fotografy.
Jedná se o nejvyšší most na této trati – 88, 9 metru, přičemž hladina řeky je ve výšce 1102,8 m a hlava kolejnic 1191,7 m. Jeho délka je 210 metrů, otvory mezi pilíři mají 1 x 55 m a 6 x 20 m. Stavba probíhala od října 1906 do listopadu 1908.
Stavební záznamy vedoucího inženýra Petera Saluze dokumentují mnoho neočekávaných problémů, jako byly pády lavin, obtížné geologické podmínky v tunelech a hluboké zářezy pro základy pilířů. Pro nedostatek množství a kvality kamenů na stavbu viaduktu byly na hlavní oblouk použity hlavně betonové bloky. Impozantní dřevěné lešení vytvořené Richardem Corayem za sto dní z osmi kilometrů dřeva umožnilo vytvořit viadukt podle plánu.
Stejnou cestou se vracíme na nádraží a tentokrát nastupujeme do otevřeného vyhlídkového vagónu, z něhož téměř všichni fotí.
Při přejezdu kraťoučkého mostu mezi dvěma tunely vlak zpomaluje, aby si cestující mohli vychutnat pohled na vodopád Bärentritt. Vyfotit ho je ale téměř nemožné, protože se objeví opravdu jen na pár vteřin... Zato na nádraží v Glarisu propukají doslova fotografické orgie. Netušíme, že vlak tady bude stát poměrně dlouho, a tak mačkáme spouště o sto šest.
Následuje článek Pár dní v Graubündenu (III)Na trati dlouhé 19 kilometrů projíždí vlak přes třicet mostů a čtrnácti různě dlouhými tunely, my ovšem nejedeme až do Flisuru, ale do předposlední stanice Wiesen (česky Louky), takže absolvujeme tunelů jen devět. Trať byla otevřena v roce 1909 a o deset let později byla elektrifikována.
Výhled z mostu do údolí |
Jedná se o nejvyšší most na této trati – 88, 9 metru, přičemž hladina řeky je ve výšce 1102,8 m a hlava kolejnic 1191,7 m. Jeho délka je 210 metrů, otvory mezi pilíři mají 1 x 55 m a 6 x 20 m. Stavba probíhala od října 1906 do listopadu 1908.
Stavební záznamy vedoucího inženýra Petera Saluze dokumentují mnoho neočekávaných problémů, jako byly pády lavin, obtížné geologické podmínky v tunelech a hluboké zářezy pro základy pilířů. Pro nedostatek množství a kvality kamenů na stavbu viaduktu byly na hlavní oblouk použity hlavně betonové bloky. Impozantní dřevěné lešení vytvořené Richardem Corayem za sto dní z osmi kilometrů dřeva umožnilo vytvořit viadukt podle plánu.
Stejnou cestou se vracíme na nádraží a tentokrát nastupujeme do otevřeného vyhlídkového vagónu, z něhož téměř všichni fotí.
Při přejezdu kraťoučkého mostu mezi dvěma tunely vlak zpomaluje, aby si cestující mohli vychutnat pohled na vodopád Bärentritt. Vyfotit ho je ale téměř nemožné, protože se objeví opravdu jen na pár vteřin... Zato na nádraží v Glarisu propukají doslova fotografické orgie. Netušíme, že vlak tady bude stát poměrně dlouho, a tak mačkáme spouště o sto šest.
Žádné komentáře:
Okomentovat