Dva dny v Praze (II)

Předchozí článek Dva dny v Praze (I)
Pochod k výročí otevření rozhledny na Petříně

Start pochodu je za vchodem do zahrady Kinských. Zastavuji se na náměstí Kinských, dříve Sovětských tankistů, neboť zde stál Pomník sovětských tankistů. Na pět metrů vysokém kamenném podstavci obdélníkového půdorysu stál tank číslo 23, který byl 29. července 1945 za přítomnosti maršála Koněva odhalen jako památník osvobození Prahy Rudou armádou. V 50. letech byl tank prohlášen národní kulturní památkou.

Foto převzato z článku Tank číslo 23: slavný osvoboditel, který Prahu nikdy neosvobozoval

Bylo na něm číslo 23, upomínající na první z trojice tanků, které 9. května 1945 kolem čtvrté ranní vjely do Liboce a tudíž do Prahy. Šlo o tanky typu T-34/85 čtvrté gardové tankové armády 1. ukrajinského frontu maršála Koněva, kterou vedl Dmitrij Leljušenko. Pro pomník však nebyl použit tento tank, ale těžký tank IS-2m, označený 23 místo I-24. Podle legendy generál Leljušenko o ohořelém vraku původního tanku řekl: „Přece nebudeme Čechům dávat takové harampádí.“ Oficiálně se ale všichni tvářili, že je to TEN první. Na podstavci byly ze všech stran bronzové desky s nápisem: „Věčná sláva hrdinům, gardovým tankistům generála Leljušenka, padlým v bojích za svobodu a nezávislost naší veliké sovětské vlasti. 9. května 1945“. Po maďarských událostech roku 1956 byly tomuto tanku – stejně jako všem dalším pomníkovým tankům v Československu – odebrány všechny motorové součásti a převodovka z obavy, aby tanky nebyly zneužity proti komunistickému režimu.
V noci z 27. na 28. dubna 1991 David Černý, tehdy 23letý student VŠUP, se svými přáteli přetřel tank z původní khaki barvy balakrylem narůžovo. To vyvolalo bouřlivé veřejné diskuse i oficiální protest sovětské vlády. Černý byl zatčen pro výtržnictví (§ 202 trestního zákona) a úřady nechaly tři dny poté tank přetřít zpět nazeleno, také s ohledem na blížící se květnové výročí osvobození. Už 12. května ale skupina patnácti poslanců Federálního shromáždění za Občanské fórum, mezi něž patřil Jan Ruml, Petr Gandalovič, Stanislav Devátý, Tomáš Kopřiva, Jana Petrová, Jiří Pospíšil či Klára Samková, využila své trestní imunity a tank opět přetřela narůžovo.

Převzato z internetu - foto Tomáš Novák, MAFRA

Přitom lidé spontánně rozebrali před památníkem obrubník kolem záhonu rudých květin ve tvaru pěticípé hvězdy a pod vedením šéfredaktora Studentských listů, pozdějšího zakladatele ÚSTRu Pavla Žáčka z jeho částí vytvořili improvizovaný pomník generála Vlasova. Stíhání Davida Černého bylo zastaveno, tanku byl odňat status národní kulturní památky a v rámci přestavby náměstí bylo rozhodnuto jej odstranit. 13. června 1991 byl tank snesen, umístěn nejprve ve Vojenském muzeu Kbely a později v expozici Vojenského technického muzea v Lešanech (naleznete na tomto blogu zde).
20. srpna 2018 ráno zde bylo se souhlasem radnice Prahy 5 „dočasně“ instalováno torzo tanku zanořené v zemi (v klasické zelené barvě, s bílým okupačním pruhem). A je tu dodnes. O možnost umístění plastiky požádala radnici produkční společnost Bratři, která natáčela o sochaři Davidu Černém dokument Černý David.

Od startu pochodu na okraji Zahrady Kinských stoupáme k letohrádku Kinských, který si v letech 1827–1831 nechal postavit jako své nové letní sídlo Rudolf Kinský. Má podobu klasicistního letohrádku a autorem návrhu je architekt Heinrich Koch. Nepřehlédnutelnou část průčelí tvoří balkon v prvním poschodí, který podpírají jónské sloupy. Jinak je fasáda poměrně strohá.

Spolu s letohrádkem vznikl i nádherný anglický park s rybníčky, vodopády a systémem štol, který přiváděl vodu do vily i zelinářské zahrady. Koncem 19. století Kinští plánovali část zahrady odprodat na pozemky, ale nakonec v roce 1901 vše odkoupilo město. O rok později zde byly umístěny sbírky shromážděné pro Zemskou jubilejní výstavu v roce 1891 a o několik let později zde vzniklo národopisné oddělení Národního muzea, které se zde nachází dodnes. V současné době je zde stálá expozice Česká lidová kultura a také krátkodobé výstavy.

Etnografická expozice seznamuje s každodenním i svátečním životem českého, moravského a slezského venkova v 18., 19. a první polovině 20. století a představuje tradiční lidovou kulturu na území České republiky. První část prezentuje každodenní život s důrazem na hmotnou kulturu. Představuje výrobky a pracovní nástroje lidových řemeslníků a zemědělců, bydlení, lidovou keramiku a lidové kroje.

Druhá část expozice seznamuje s lidovými zvyky, výročními obyčeji a obřady tradičního zemědělského roku – od jara (masopust, Velikonoce) přes léto a podzim (letnice, letní poutě, dožínky) až po zimu (mikulášské a adventní obchůzky, vánoční tradice spojené s oslavami Štědrého dne).

Závěrečná část expozice představuje lidský životní cyklus – narození, svatbu, smrt...
Na závěr navštěvujeme ve dvou sálech instalovanou krátkodobou výstavu Století trampingu seznamuje s jednou z nejvýznamnějších českých a slovenských subkultur. Představuje pestrost trampingu a jeho historie, a to jak prostřednictvím sbírkových předmětů a doprovodných textů a fotografií, tak i prožitkově koncipovaného prostředí. 

Tramping se zrodil v době Velké války, za první republiky pobuřoval, ale zároveň se ve všech svých podobách stal jednou z nejoblíbenějších volnočasových aktivit. Napevno se vtiskl do populární kultury a ovlivnil několik generací hudebníků, malířů, spisovatelů i vrcholových sportovců. Komunistický režim se jej různými způsoby snažil potlačovat či dostat pod kontrolu, mnozí trampové ale přesto své cesty do lesů a společná setkání vnímali jako ostrůvek nezávislosti, přátelství a volnosti. V posledních desetiletích možná trochu ustoupil ze scény, stále ale existuje a vyvíjí se.

*  *  *

Pokračujeme v cestě vzhůru zahradou Kinských. U jezírka s vodopádem a sochou Herkula se necháváme vyfotit mužskou částí kolemjdoucí rodiny,...

... přičemž po výzvě: „Podívejte se, jestli je to v pořádku“ koukám na displej a neodpustím si svůj starý vtípek: „Sice jsme tam bez hlavy, ale jinak dobrý!“ Načež se ta dobrá žena zděšeně ptá fotografujícího manžela: „Tys je fakt vyfotil bez hlavy?“
No, nasmáli jsme se dosyta... Stoupáme dál, všech stran obcházíme roubený kostelík sv. archanděla Michaela...

... a pokračujeme kolem dalšího jezírka s bronzovou sochu lachtana, kterou v roce 1953 vytvořil český sochař Jan Lauda, ke Štefánikově hvězdárně,...

... před níž stojí bronzová socha československého astronoma, politika a letce Milana Rastislava Štefánika (1880–1919) v letecké kombinéze. 

Podrobnosti o kostelíku, hvězdárně a soše se můžete dočíst na tomto blogu zde. K Petřínské rozhledně je to už jen pár set metrů.

Pod rozhlednou je kontrola, já překvapeně zírám na proměnu sousední budovy: 

V roce 2018 proběhla na Petříně a v jeho okolí rozsáhlá rekonstrukce. Přilehlé parky a zahrady prošly revitalizací, objevily se pěší promenády a nová prostranství, včetně venkovního amfiteátru. Součástí této revitalizace Petřínského vrchu byla také přestavba staré rozvodny Českých radiokomunikací, v těsné blízkosti věže. Zanedbaná budova, která za minulého režimu sloužila mimo jiné k odposlechu nedalekých zahraničních ambasád, se tak proměnila v otevřenou, třípatrovou kavárnu a bistro Café Re:public s výhledem na rozhlednu a okolní parky.
Pewtřínskými sady mírně klesáme dolů, míjíme sochu básníka Jaroslava Vrchlického a přes Velkou strahovskou zahradu se nám naskýtá pohled, který se nikdy neomrzí:

Trasa pochodu pokračuje na Hradčanské náměstí, uličkou Nový Svět a kolem letohrádku Belveder do Chotkových sadů., kde se zastavujeme před pomníkem básníka Julia Zeyera (). Umělý skalnatý útvar navozuje atmosféru přirozeného přírodního prvku, romantické zátiší dotváří vodní kaskáda a malé jezírko.

Pomník byl odhalen 16. září 1913. Autorem návrhu je sochař Josef Maudra a má podobu skalnatého útvaru se skupinou soch. Pomník je postaven z více než stovky žulových kamenů, sochy byly vytesány v tyrolském Laasu z tamějšího bílého mramoru a představují postavy z děl Julia Zeyera. V popředí je Paskalina, za ní Kazi, Teta a Libuše, vpravo Radúz a Mahulena a vlevo vzadu Amis a Amil. Básníkovu podobu připomíná reliéf nad jeskyňkou. Z druhé strany pomníku nalezneme desku z leštěné červené švédské žuly s vytesanými zlacenými názvy Zeyerových děl.

Trasa pochodu míří na Letnou, procházíme kolem Stroje času, míjíme budovy Národního zemědělského muzea a Národního technického muzea a končíme ve Stromovce, kde v bistru nedaleko Maroldova panoramatu je cíl. Dva pořadatelé se omlouvají, že z důvodu stěhování jejich sídla nemohli zajistit diplomy, což je dětinská výmluva, neboť dneska není problém zajít do kdejakého copycentra. Nemluvě o tom, že ono stěhování jistě nepřišlo ze dne na den, ale bylo nějakou dobu plánované. Jako satisfakci nabízejí mapy zelené edice KČT. Zdarma! Ovšem má to jeden háček. Já vím, darovanému koni se na zuby nekouká, ale turistická mapa z roku 1992, v lepším případě 1997, je už opravdu zastaralá...

Následuje článek Dva dny v Praze (III)