Toulka Prahou od Bílé hory po Chodov, tedy od západu k východu
Začínám v Dejvicích v parku Hadovka, který vznikl podle návrhu architekta Luboše Paty v místě bývalého zahradnictví a nevyužívaných skleníků. Vznikl v letech 2000 až 2004 v souvislosti s výstavbou administrativních budov. Je součástí zeleného pásu, který prochází údolím bývalého Dejvického potoka a ulicemi je opticky rozdělený na několik částí, jejich středem je cesta hadovitě se vlnící mezi hájky stromů a palouky se sochami.
V nejzápadnější části se nachází běžný park se stromy a lavičkami, určený k odpočinku a relaxaci. V prostřední části jsou dětská hřistě pro děti různých věkových skupin...
... a ve východní části jsou rozmístěny sochy, tvořící galerii pod širým nebem. V červnu 2004 zde bylo umístěno sedm objektů vybraných na základě vypsané soutěže. Jedná se o díla sochařů Františka Skály (Vzduchoplavec, Lavice), Stefana Milkova (Přelet, El Niňo), Michala Gabriela (Cesta), Jasana Zoubka (Vstřícné kameny) a Jaroslava Róny (Malý Marťan), které reprezentují výtvarné názory na přelomu tisíciletí.
Ze stanice metra Bořislavka odjíždím na konečnou do Motola, odkud stoupám lesem a později okrajem zahrádkářské kolonie na Bělohorskou ulici. Míjím Velkou hospodu na Bílé hoře, kde bylo za totality jedno ze sídel Mezinárodní organizace novinářů. V nižší budově byla skvělá argentinská restaurace Pampa, kam se jezdilo z celé Prahy na výborné bifteky. Po roce 1989 restaurace zmizela a dnes to na Bílé hoře zeje prázdnotou.
Původně se tato stavba měla stát – na oslavu vítězství v bitvě na Bílé hoře a na popud císaře Ferdinanda II. – klášterem řádu servitů. Tímto rozhodnutím chtěl císař poděkovat Panně Marii za pomoc. Součástí měl být i kostel zasvěcený právě Panně Marii Vítězné. Oslav položení základního kamene v roce 1628 se osobně zúčastnil císař, jeho choť Eleonora a syn Ferdinand III., kardinál Harrach a generál řádu servitů Jindřich. Po ničivém drancování v roce 1631, vojenském vpádu Sasů, byla stavba o rok později vydrancována Albrechtem z Valdštejna. Další plenění, tentokrát Švédy pod velením generála Bannera, následovalo v letech 1634 a 1639. V roce 1648 bylo toto místo Švédy opět vypleněno a kostel znesvěcen. Servité rozestavěný objekt prodali a později se stal formanskou hospodou.
Přicházím ke klášteru benediktinek, v jehož středu stojí kostel Panny Marie Vítězné. Na začátku 18. století to byl zpustlý komplex, obnovený snad podle návrhu Jana Blažeje Santiniho-Aichla.
Jen o pár desítek metrů dál stojí výklenková kaplička, která je součástí dávné poutní cesty od Strahovské brány k loretě v Hájku u Červeného Újezdu. Dvacet výklenkových kaplí bylo postaveno ke 100. výročí oslav založení hájecké lorety. Kaple vznikaly postupně v letech 1720–1734 z prostředků finanční sbírky, do které přispěli členové předních šlechtických rodů, duchovní i měšťané. Všechny kaple stály při severním okraji cesty, výklenkem obrácené na jih. Dodnes se jich dochovalo jedenáct a v letech 1998–2012 byly průběžně opravovány.
Kaple, u které odbočuji doprava na Bílou horu, se původně nacházela u Karlovarské ulice v Předních Jivinách na hranici Řep a Ruzyně, a v roce 2009 byla přemístěna sem.
Dodneška byla pro mě Bílá hora bílým místem na mapě Prahy – a to se teď změní. Z Řepské ulice odbočuji na polní cestu, která mě přivede k malé mohyle. Na dohled je obora Hvězda, z jejíž zeleně vykukuje stejnojmenný letohrádek:
Nevelká mohyla stojí na kótě 381 m, v místech, kde 8. listopadu 1620 proběhla rozhodující bitva třicetileté války, která na dalších tři sta let zásadně ovlivnila historii českého státu.
Bitva na Bílé hoře představuje nevýznamější historickou událost tohoto charakteru nejen na území Prahy, ale našeho území vůbec. Odstartovala třicetiletou válku, od níž v příštím roce uplyne 400 let. Od roku 2004 se zde pravidelně v den výročí bitvy konají v rámci „Projektu Bílá hora 1620“ historické rekonstrukce bitvy.
Na konečné sedám do tramvaje číslo 22, abych se co nejrychleji dostal do centra. Při jízdě Bělohorskou ulicí ale zahlédnu po levé ruce budovu známou z fotografií, která nám byla spolu s textem vnucována nejen v hodinách dějepisu – hostinec U Kaštanu, podle tehdejšího pravopisu U kaštanu. Že prý vstanou noví bojovníci...
Konala se zde totiž schůze českých socialistů v čele s Josefem Boleslavem Peckou a Ladislavem Zápotockým, kdy zde byla založena Československá sociálně demokratická strana dělnická, k jejímuž odkazu se později hlásila KSČ.
Za její vlády byl hostinec dokonce prohlášen za národní kulturní památku a krátce po nástupu Zápotockého syna Antonína do funkce prezidenta republiky zde bylo 7. dubna 1953 k 75. výročí jemnované schůze otevřeno Muzeum počátků československého dělnického hnutí. Zachovávalo v původním stavu místnost, kde se konal ustavující sjezd a v pěti dalších místnostech představovalo různé dokumenty a písemnosti z počátku rozvoje socialismu a sociální demokracie v Česku. Tedy prý, neboť já jsem uvnitř nebyl. Ostatně, už v roce 1962 bylo muzeum zrušeno a exponáty převezeny do Muzea Klementa Gottwalda. Pro zajímavost ještě dodávám, že v roce 1955 bylo levé křídlo budovy kvůli rozšířšní Bělohorské ulice ubouráno a dnes je zde kulturní centrum Prahy 6...
Kvapně vystupuji a jdu se podívat blíž. Kafko, nebo třeba i pivko by přišlo vhod, ale restaurace a z druhé strany kavárna jsou zavřené. A tak znovu do tramvaje...
Druhým hlavním cílem dnešního dne je po Bílé hoře návštěva Tančícího domu, kde probíhá retrospektivní výstava děl Káji Saudka. Od mládí jsem jej, respektive jeho kresby, obdivoval, o čemž se čtenáři tohoto blogu mohli přesvědčit již třikrát – v článcích Kája Saudek & 60’, Do Prahy za turistikou i poznáním a Zemřel Kája Saudek.
Výstava v Tančícím domě navazuje na úspěšnou expozici z roku 2015 s názvem Kája Saudek 18+, která byla zaměřená výhradně na Saudkovy erotické kresby. Erotická a pornografická díla jsou k vidění i na této nové výstavě. Jak už ale z názvu Kája Saudek „Od Aut po Ženy“ vyplývá, aktuální výstava představuje tematický i časový průřez tvorbou Káji Saudka. Ve svém oboru patřil ke světovým špičkám s jedinečným stylem a byl jedním z nejvýznamnějších českých výtvarníků 20. a 21. století. Jeho tvorbu charakterizovala pevná dynamická linka, zábavné popisky, americký styl kresby a hlavně osobitý humor.
V galerii je vystaven soubor několika set originálních děl včetně těch, která zatím nebyla nikde prezentována. V expozici jsou k vidění kresby z 50. let i některé z posledních obrazů namalovaných okolo roku 2005. Zastoupena jsou díla od komiksu přes ukázky práce pro film až po volnou tvorbu, zahrnující olejomalbu a volné umění. Vše doplňují dobové tiskoviny, 3D objekty, fotografie a videa.
V přízemí se nachází replika jeho ateliéru, který je vybaven osobními předměty, nábytkem, knihami a v neposlední řadě mnoha jeho obrazy. Na jiném místě je vystaveno torzo skútru, na kterém Kája Saudek jezdil v 50. a 60. letech.
Významnou částí expozice je Saudkova tvorba pro film. Jen těžko si lze představit filmy Kdo chce zabít Jessii? anebo Čtyři vraždy stačí, drahoušku bez autorského vkladu Káji Saudka. To samé platí o filmových plakátech, které bez pochyby patří k těm nejlepším, které u nás kdy vznikly. Například ten k filmu Barbarella svou popularitou dokonce předčil samotný film.
Celý druhý suterén je přístupný pouze návštěvníkům starším 18 let. Právě zde je k vidění erotická a tvrdá pornografická kresba, která je nedílnou součástí tvorby Káji Saudka. Součástí výstavy jsou i kresby, které byly nalezeny v pozůstalosti až v roce 2016.
Kája Saudek (*13. 5. 1935 v Praze) o Velikonocích roku 2006 po nešťastné nehodě upadl do kómatu a po dlouhých deseti letech dne 25. června 2015 zemřel. Na počátku sedmdesátých let se vedle volné tvorby věnoval zejména komiksu. Spolupracoval s redakcí časopisu Mladý svět, v němž téměř dva roky pravidelně vycházel „Lips Tullian“, dobrodružný komiks, jenž svým do detailu přesným zpracováním připomíná barokní rytiny. Kája Saudek se musel v této době uchylovat k co možná neutrálním tématům, ale i tak byl tento komiks posléze zakázán. S postupující normalizací byl pro něj stále větší a větší problém proniknout na oficiální výtvarnou scénu. Dokonce ani komiks s hlavním hrdinou majorem Zemanem (1976–1978), tehdejší ikonou socialistické kinematografie, nevydržel bez zákazu z vyšších míst. Jeho zpracování prý bylo příliš „západní“. Od roku 1979 začal spolupracovat s Českou speleologickou společností, v malých nákladech publikoval mimo dosah cenzurou kontrolovaných socialistických nakladatelství zajímavá díla zpracovaná na scénáře významných autorů. Po sametové revoluci byla konečně jeho stěžejní díla vydávána, bohužel povětšinou ve velice nekvalitní tiskové kvalitě. Autor sám se věnoval zejména volné tvorbě, nejčastěji s tematikou Ženy, která mu byla nejvlastnější. Dalšími náměty mu byly rozličné stroje a technická zařízení, zvláštní skupinu zaujímají automobily převážně americké provenience.
Vyšší budova, doplněná velkými hodinami, měří 81 metrů a má 23 pater, druhá má 19 pater. Podle plánu měla výšková budova sloužit jako ubytovna pro státní zaměstnance. Po jejím dokončení v ní bydleli zaměstnanci Správy silnic a železnic, od roku 1990 ji vlastní ministerstvo vnitra a slouží jako ubytovna pro hasiče a policisty.
Obracím se směrem k čtyřproudové ulici Opatovská k sousoší Kosmonauti (stanice metra Háje se za socíku jmenovala Kosmonautů):
Jedná se o sousoší dvou kosmonautů – prvního (a také jediného) českého kosmonauta Vladimíra Remka (*26. 9. 1948) a jeho kolegy na stanici Sojuz 28 Alexeje Alexandroviče Gubareva (*29. 3. 1931, †21. 2. 2015), kteří odstartovali s vesmírnou lodí Sojuz 28 dne 2. března 1978 z kosmodromu Bajkonur k orbitální stanici Saljut 6, na níž strávili osm dní. Plastiku vytvořil akademický sochař Jan Bartoš.
Závěr dnešního toulání Prahou patří Jihoměstskému pivovaru, k němuž to od sousoší kosmonautů není příliš daleko. Byl otevřen v březnu roku 2010 ve zrekonstruované tepelné kotelně:
blabla Nabízí prostředí s atmosférou německých pivnic – spoře osvětlený prostorný lokál obložený dřevem. Prostoru dominují stylové měděné varny, které navrhl známý milovník piva a dobrého jídla František Richter. Pivo se zde vaří v rozmezí jedenáctky (Jihoměšťan za 32 Kč) až čtyřiadvacítky, včetně spousty pivních speciálů. Okusil jsem dva druhy a oba byly vynikající!
Původně se tato stavba měla stát – na oslavu vítězství v bitvě na Bílé hoře a na popud císaře Ferdinanda II. – klášterem řádu servitů. Tímto rozhodnutím chtěl císař poděkovat Panně Marii za pomoc. Součástí měl být i kostel zasvěcený právě Panně Marii Vítězné. Oslav položení základního kamene v roce 1628 se osobně zúčastnil císař, jeho choť Eleonora a syn Ferdinand III., kardinál Harrach a generál řádu servitů Jindřich. Po ničivém drancování v roce 1631, vojenském vpádu Sasů, byla stavba o rok později vydrancována Albrechtem z Valdštejna. Další plenění, tentokrát Švédy pod velením generála Bannera, následovalo v letech 1634 a 1639. V roce 1648 bylo toto místo Švédy opět vypleněno a kostel znesvěcen. Servité rozestavěný objekt prodali a později se stal formanskou hospodou.
 |
| Jižní vstupní portál je dílem K. I. Dientzenhofera |
Dodneška byla pro mě Bílá hora bílým místem na mapě Prahy – a to se teď změní. Z Řepské ulice odbočuji na polní cestu, která mě přivede k malé mohyle. Na dohled je obora Hvězda, z jejíž zeleně vykukuje stejnojmenný letohrádek:
Za její vlády byl hostinec dokonce prohlášen za národní kulturní památku a krátce po nástupu Zápotockého syna Antonína do funkce prezidenta republiky zde bylo 7. dubna 1953 k 75. výročí jemnované schůze otevřeno Muzeum počátků československého dělnického hnutí. Zachovávalo v původním stavu místnost, kde se konal ustavující sjezd a v pěti dalších místnostech představovalo různé dokumenty a písemnosti z počátku rozvoje socialismu a sociální demokracie v Česku. Tedy prý, neboť já jsem uvnitř nebyl. Ostatně, už v roce 1962 bylo muzeum zrušeno a exponáty převezeny do Muzea Klementa Gottwalda. Pro zajímavost ještě dodávám, že v roce 1955 bylo levé křídlo budovy kvůli rozšířšní Bělohorské ulice ubouráno a dnes je zde kulturní centrum Prahy 6...Kvapně vystupuji a jdu se podívat blíž. Kafko, nebo třeba i pivko by přišlo vhod, ale restaurace a z druhé strany kavárna jsou zavřené. A tak znovu do tramvaje...
Druhým hlavním cílem dnešního dne je po Bílé hoře návštěva Tančícího domu, kde probíhá retrospektivní výstava děl Káji Saudka. Od mládí jsem jej, respektive jeho kresby, obdivoval, o čemž se čtenáři tohoto blogu mohli přesvědčit již třikrát – v článcích Kája Saudek & 60’, Do Prahy za turistikou i poznáním a Zemřel Kája Saudek.
Výstava v Tančícím domě navazuje na úspěšnou expozici z roku 2015 s názvem Kája Saudek 18+, která byla zaměřená výhradně na Saudkovy erotické kresby. Erotická a pornografická díla jsou k vidění i na této nové výstavě. Jak už ale z názvu Kája Saudek „Od Aut po Ženy“ vyplývá, aktuální výstava představuje tematický i časový průřez tvorbou Káji Saudka. Ve svém oboru patřil ke světovým špičkám s jedinečným stylem a byl jedním z nejvýznamnějších českých výtvarníků 20. a 21. století. Jeho tvorbu charakterizovala pevná dynamická linka, zábavné popisky, americký styl kresby a hlavně osobitý humor. |
| Na výstavě bylo dovoleno fotografovat pouze tuto stěnu... |
V přízemí se nachází replika jeho ateliéru, který je vybaven osobními předměty, nábytkem, knihami a v neposlední řadě mnoha jeho obrazy. Na jiném místě je vystaveno torzo skútru, na kterém Kája Saudek jezdil v 50. a 60. letech.
Významnou částí expozice je Saudkova tvorba pro film. Jen těžko si lze představit filmy Kdo chce zabít Jessii? anebo Čtyři vraždy stačí, drahoušku bez autorského vkladu Káji Saudka. To samé platí o filmových plakátech, které bez pochyby patří k těm nejlepším, které u nás kdy vznikly. Například ten k filmu Barbarella svou popularitou dokonce předčil samotný film.
Celý druhý suterén je přístupný pouze návštěvníkům starším 18 let. Právě zde je k vidění erotická a tvrdá pornografická kresba, která je nedílnou součástí tvorby Káji Saudka. Součástí výstavy jsou i kresby, které byly nalezeny v pozůstalosti až v roce 2016.Kája Saudek (*13. 5. 1935 v Praze) o Velikonocích roku 2006 po nešťastné nehodě upadl do kómatu a po dlouhých deseti letech dne 25. června 2015 zemřel. Na počátku sedmdesátých let se vedle volné tvorby věnoval zejména komiksu. Spolupracoval s redakcí časopisu Mladý svět, v němž téměř dva roky pravidelně vycházel „Lips Tullian“, dobrodružný komiks, jenž svým do detailu přesným zpracováním připomíná barokní rytiny. Kája Saudek se musel v této době uchylovat k co možná neutrálním tématům, ale i tak byl tento komiks posléze zakázán. S postupující normalizací byl pro něj stále větší a větší problém proniknout na oficiální výtvarnou scénu. Dokonce ani komiks s hlavním hrdinou majorem Zemanem (1976–1978), tehdejší ikonou socialistické kinematografie, nevydržel bez zákazu z vyšších míst. Jeho zpracování prý bylo příliš „západní“. Od roku 1979 začal spolupracovat s Českou speleologickou společností, v malých nákladech publikoval mimo dosah cenzurou kontrolovaných socialistických nakladatelství zajímavá díla zpracovaná na scénáře významných autorů. Po sametové revoluci byla konečně jeho stěžejní díla vydávána, bohužel povětšinou ve velice nekvalitní tiskové kvalitě. Autor sám se věnoval zejména volné tvorbě, nejčastěji s tematikou Ženy, která mu byla nejvlastnější. Dalšími náměty mu byly rozličné stroje a technická zařízení, zvláštní skupinu zaujímají automobily převážně americké provenience.
* * *
Metrem se přesouvám do Jižního Města, konkrétně do Chodova. Vystupuji na stanici Opatov a mířím na Švandrlíkovo náměstí, kde se chci podívat na bystu Miloslava Švandrlíka. Mám smůlu, je tam jen podstavec a na něm cedule, že bysta se rekonstruuje. Termín dokončení není uveden... Zklamaně se vracím k metru a popojíždím na konečnou stanici Háje. Po výstupu z podzemí mám před sebou dvojici paneláků zvanou ubytovna Kupa. Nejvyšší panelový dům v Česku pochází z roku 1980 a tvoří jej dvě výškové budovy propojené mostním přechodem:
Obracím se směrem k čtyřproudové ulici Opatovská k sousoší Kosmonauti (stanice metra Háje se za socíku jmenovala Kosmonautů):
Závěr dnešního toulání Prahou patří Jihoměstskému pivovaru, k němuž to od sousoší kosmonautů není příliš daleko. Byl otevřen v březnu roku 2010 ve zrekonstruované tepelné kotelně:
Následuje článek Dva dny v Praze (II)
Žádné komentáře:
Okomentovat