Do Prahy na turistikou i za poznáním

Výlety do Prahy, které jsme dosud pořádali v zimě, si u členů našeho odboru KČT získaly takovou oblibu, že jsme se rozhodli uspořádat ještě jeden jarní.

Z vlaku vystupujeme na Smíchovském nádraží a modrou turistickou značkou se necháváme vést přes Zlíchov a Hlubočepy do Prokopského údolí.

Na okraji Hlubočep se nad údolím klene několik železničních viaduktů náročné trati, jejíž osmikilometrový úsek zdolávající převýšení 150 metrů je označován jako Pražský semmering. Byl vystavěn společností Buštěhradská dráha v letech 1868–1872 jako součást železniční trati, která spojovala Smíchovské nádraží a Hostivice. Od července 1872 začaly po semmeringu projíždět vlaky s uhlím a dřevem a od září dráha sloužila i k přepravě cestujících. Název Pražský semmering byl odvozen od rakouské trati, která spojuje Dolní Rakousko se Štýrskem a prochází horským sedlem Semmering.

Pár set metrů za viaduktem je nenápadná odbočka vpravo, která končí u Prokopského jezírka, největší zajímavosti celého údolí. Vzniklo uprostřed vytěženého vápencového lomu výronem spodní vody po odstřelu v roce 1905. Na břehu jezírka je ve stínu stromů rozmístěno několik laviček, ze kterých můžete pozorovat plující kachny a labutě. 

Z informačních tabulí naučné stezky se dozvíte, ve kterém roce probíhala v lomu těžba vápence a k čemu se vytěžený kámen využíval. Dočtete se také, že se ve zdejších stěnách nacházejí zkameněliny velkých mlžů a že Prokopské jezírko je díky blízkosti Barrandovských ateliérů oblíbeným místem filmařů. Zahrálo si mimo jiné ve filmu Pelíšky, konkrétně ve scéně, kdy příslušník Veřejné bezpečnosti popisuje žákům ve škole příběh, jak měli při hlídání hranic zastřelit diverzanta: „Rozkaz zněl jasně: nesmí projet muž s koženou brašnou!“ V pozadí scény je právě Prokopské jezírko.

Vracíme se na modrou značku, která vede podél Dalejského potoka po asfaltové komunikaci zhusta využívané cyklisty. Na skále nad námi se vypíná dřevěný kříž postavený v roce 2003 při příležitosti 950. výročí úmrtí sv. Prokopa jako připomínka barokního kostelíka zbouraného v roce 1966. Byl vybudován v letech 1711–1712 poblíž jeskyně, v níž údajně bydlel sv. Prokop a později další poustevníci. Ta zanikla při těžbě vápence na přelomu 19. a 20. století.

Nikoli bez povšimnutí míjíme vojenský objekt označovaný někdy jako K-116. Stojí na mimořádně přísně střeženém území a spekuluje se o tom, že jde o bývalé velitelské stanoviště (údajně do roku 1960). Původně zde Němci za války budovali podzemní továrnu na motory, údajně se jim podařilo dokončit halu o rozměrech 200 x 5 m. Po válce byl objekt prázdný do doby, než ho zabrala armáda. Dnes je prý využíván vojenskou zpravodajskou službou.

Odbočením na žlutou značku opouštíme širokou asfaltovou cestu a podchodem pod železniční tratí z Prahy-Smíchov do Rudné u Prahy se dostáváme na úzkou kamenitou cestičku, která prudce stoupá do stráně. Míjíme studánku Stydlá voda. Ve vodě prýštící z tohoto pramene je rozpuštěné značné množství vápníku, který se usazuje na větvičkách a listech ve vodě v podobě travertinu.

Několika zatáčkami vystoupáme na okraj velké travnaté plochy. Jedná se o Butovické hradiště s rozlohou přes devět hektarů, které bylo obýváno již v mladší době kamenné a osídlení zde trvalo až do 9. století n. l. 

Vlevo se nabízí pohled do Prokopského údolí, za ním sídliště Barrandov a Holyně, před námi je výhled směrem k Jihozápadnímu Městu a sídlišti Velká Ohrada.

Pěšinou obcházíme celé travnaté hradiště a na okraji lesa přecházíme na zelenou značku, která nás dlouhým klesáním přivádí pod Novou Ves. Následujícím prudkým stoupáním se dostáváme ke kruhovému objezdu na okraji Nových Butovic, nadchodem překonáváme čtyřproudovou Jeremiášovu ulici a končíme na Slunečním náměstí.

Procházíme kolem Komunitního centra sv. Prokopa...

...a hledáme, kam bychom si zašli na oběd. Nakonec kotvíme v restauraci Pod radnicí a jsme překvapeni cenami i kvalitou jídel.

Metrem odjíždíme ze stanice Hůrka na Můstek a navštěvujeme Muzeum Káji Saudka v ulici 28. října. Jeho vznik se datuje do let 2009 a 2010, kdy bylo vybudováno jako součást rekonstruovaného Comics Baru & Clubu Batalion, otevřeno bylo 9. prosince 2011. Expozice kreseb našeho nejvýznamnějšího komiksového kreslíře zahrnuje veřejně známé i neznámé kresby v podobě velkoplošných a klasických obrazů, skic a osobních artefaktů. 

Součástí muzea je obchod se suvenýry, jako jsou trička, nástěnné plakáty, grafické a plátnové kresby, pohlednice a odznaky.

   

Kája Saudek (*13. 5. 1935) je významný český komiksový kreslíř a umělec, člověk s obrovskou fantazií, který svou osobitou a nezaměnitelnou tvorbou ovlivnil mnoho umělců i obyčejných lidí nejen u nás, ale i v zahraničí. Na konci druhé světové války se kvůli svému polovičnímu židovskému původu dostal spolu se svým dvojčetem Janem do koncentračního tábora ve Slezsku pro tzv. míšence. V dětství se seznámil s americkými komiksy, které mu učarovaly, a rozhodl se věnovat tomuto uměleckému směru. Smůla byla, že komunistický režim, který u nás v 50. letech zapouštěl pevné kořeny, nebyl nezávislým umělcům nakloněn a systémově je perzekvoval. Dílo Káji Saudka nesmělo být publikováno a vrcholem se stalo obvinění z šíření pornografie a následné uvěznění. Po svém propuštění se proto rozhodl nastoupit do studií Barrandov jako technický kreslič a kulisák. Přišla 60. léta a s nimi se začala uvolňovat společenská atmosféra v tehdejším Československu. Kájův talent se díky tomu mohl naplno ukázat širší veřejnosti. Jeho kresby se začaly objevovat na plakátech, v časopisech Pop Music Expres (Honza Hrom, 7 dílů) a Čtení pod lavicí (Pepík Hipík, 4 díly) a ve filmech Kdo chce zabít Jessii? a Čtyři vraždy stačí, drahoušku.

Hlavní devizou se ale staly jeho komiksy, formát, který nejvíce odpovídá dynamickému charakteru jeho tvorby. Největším projektem, který chtěl v tomto období Kája realizovat, byla jedenáctidílná sága Muriel a andělé. Kvůli okupaci Československa v srpnu 1968 se ji bohužel podařilo realizovat pouze částečně a Kája se uchýlil do ústraní, do svého ateliéru. V 70. letech byly jeho komiksy publikovány v časopise Mladý svět (seriál Lips Tulian byl v roce 1972 po zásahu cenzury ukončen) a v pionýrském magazínu Stezka. V roce 1979 navázal spolupráci s Českou speleologickou společností, která mu umožnila vydávat komiksy jako materiál pro svou vnitřní potřebu.

Po sametové revoluci se vrhl do práce s novou chutí, kterou mu dodávala vidina možnosti svobodně publikovat. Bohužel svoboda se pro Káju stala dvousečnou zbraní. Do Československa začala ve velkém pronikat západní komerce, kterou široká veřejnost vítala s otevřenou náručí. Kvalita a osobitý styl, který Kája nabízel, upadla v této záplavě v zapomnění. Jeho reakcí se tak stal opětovný návrat do bezpečí svého ateliéru. Ilustroval titulní stránky komiksového magazínu Kometa a znovuvydaných sešitů příběhu Boba Hurikána.

I přes nepřízeň osudu, která Káju potkávala po celý život, zanechal nesmazatelný otisk na poli českého výtvarného umění. Jeho komiksy se proslavily v zahraničí a ovlivnily ty nejvýznamnější současné české komiksové umělce, jako jsou Štěpán Mareš a Miroslav Schoenberg.

Od nehody v dubnu 2006, kdy mu v krku zaskočilo sousto, leží Kája Saudek v kómatu v Motolské nemocnici.

Po prohlídce expozice si dopřáváme chvilku pohody u kafíčka v zahrádce pizzerie Modrá zahrada na Národní třídě…

…a pak pokračujeme na flekovskou třináctku.

Pivovar a restaurace U Fleků se nachází v Křemencově ulici na místě, kde se podle některých zpráv vařilo pivo už za Karla IV. Nesporný je ovšem rok 1499, kdy právovárečný dům U dvou strak koupil sladovník Vít Skřemenec a založil v něm pivovar (což je letos kulatých 515 let). Na Křemenci se pak tomuto místu říkalo ještě o 120 let později, když po bitvě na Bílé hoře odešla do exilu tehdejší majitelka pivovaru, Kateřina Vranovská. Další století dům chátral a jeho nový rozvoj začal až po roce 1762, kdy jej zakoupil za peníze své manželky Doroty Jakub Flekovský, po němž dostal pivovárek jméno.

Téměř celé devatenácté století pak patřil rodině Pštrossových, kteří skoupili ostatní pozemky a podnik rozšířili do dnešních rozměrů. Letopočet 1843 je významný tím, že se U Fleků začal vařit tmavý 13° ležák. Bedřich Pštross přešel po bavorském způsobu od horního k tzv. spodnímu kvašení, které dává pivu nejen požadovanou pěnu, ale také větší říz a trvanlivost. V roce 1921 koupil pivovar Václav Brtník, po něm jej převzali jeho synové František, Josef a Václav. František řídil pivovar do roku 1949, kdy byl zatčen a poslán do Jáchymova na „uran“. Podnik byl znárodněn a dokonce se uvažovalo o tom, že pivovar bude jako nerentabilní uzavřen a pivo se bude dovážet. To se naštěstí nestalo a v roce 1983 se přece jen přistoupilo k rekonstrukci. V prosinci 1991 byly restaurace a pivovar U Fleků rodině Brtníků vráceny, v roce 1999 bylo v budově bývalé sladovny otevřeno pivovarské muzeum. Přístupné je denně, ovšem v sobotu a v neděli je exkurze podmíněna konzumací v restauraci.

Areál restaurace je rozčleněn na osm sálů s originálními názvy Staročeská, Velký sál, Kufr, Akademie, Rytířský sál, Jitrnice, Václavka a Chmelnice (sídlo kabaretu) a venkovní zahrádku, což představuje dostatek místa pro pohoštění až 1 200 návštěvníků. Každá z místností má svou bohatou historii a může se pochlubit unikátní výzdobou, o kterou se postarali význační čeští umělci, patřící ke stálým hostům restaurace. Díky své malebnosti a promyšlenému marketingu se pivovar U Fleků stal žádanou turistickou atrakcí především pro zahraniční klientelu.

Flekovský tmavý 13° ležák se vyrábí z vody, chmele a čtyř druhů ječmenného sladu (všechny suroviny jsou z ČR), nepoužívají se žádné konzervační přípravky ani umělá barviva. Každý den se zde vypije okolo 2 000 piv, dlužno podotknout, že nikoli z půllitrů, ale ze skla o objemu 0,4 l.