Z Třemošnice na Lichnici a do vápenky

Výlet autem do podhůří Železných hor, krátký výšlap na zříceninu hradu Lichnice a návrat Lovětínskou roklí zpátky do Třemošnice s odbočkou do Berlovy vápenky v Závratci.

Třemošnice leží na jižním úbočí Železných hor a její historie je úzce spjata s dominantou, tyčící se nad městem, zříceninou hradu Lichnice. První dochovaná zmínka o Třemošnici je z roku 1564 v souvislosti s lichnickým panstvím. Roku 1610 Zikmund Robmháp přesunul své sídlo z hradu do Třemošnice, kde vybudoval tvrz, kterou v roce 1750 Jan Václav Caretto-Millesimo přestavěl na zámeček. Na projektu se pravděpodobně podílel Giovanni Santini, ale bohužel byla realizována pouze jeho část, a sice západní křídlo s kaplí. Nakonec celé panství i s nedostavěným zámkem jeho syn věnoval nadaci pro zchudlé šlechtice, která  zde v roce 1823 umístila lesní správu.

Původ názvu města pochází z dob, kdy na tomto území hojně rostly střemchy, z čehož různými jazykovými úpravami a změnami vznikla Třemošnice. Pověst, podle které byl zámek s kaplí postaven za tři mošnice peněz a sídlo se proto začalo nazývat Třimošnice, je opravdu jenom pověstí. Stala avšak základem pro vznik znaku města.

Pro Třemošnici byl důležitý rok 1816, kdy Jan Josef Zvěřina založil v Hedvičině údolí železárny, což byl počátek zdejší průmyslové výroby a s tím související příliv nových obyvatel. Železárny procházely obdobími úspěchů i stagnací. V roce 1920 je koupila společnost vedená Josefem Bartošem, po válce byl závod zestátněn a přejmenován na Kovolis Hedvikov a v roce 1967 se rozrostl o nový závod DAKO.

Auto necháváme na náměstí a červenou turistickou značkou se necháváme vést po úzké lesní stezce na Lichnici. Přecházíme silnici stoupající v serpentinách z Třemošnice do Prachovic a širokou lesní cestou stoupáme k jižnímu okraji Podhradí. Zastavujeme se pod majestátním památným Žižkovým dubem. Je vysoký 28 metrů, obvod činí 922 centimetrů a jeho stáří se odhaduje na 600 až 800 let. Na jeho kmeni je tabulka s textem:

„Přes 600 let tu stojím u staré hradní cesty. Viděl jsem hrad stavěti, jeho slávu, obléhání, zánik. Kéž bych se dočkal šťastných dnů příštích věků.“

Strom přečkal požár dutiny v roce 1969 i vylomení části koruny v roce 1987. Jeho pojmenování po husitském hejtmanovi je ovšem nesmysl, Jan Žižka z Trocnova pod ním nikdy neseděl.

Na strategicky výhodně položeném vrchu Světlice (někdy zvaném Světlík) vybudoval ve 12. století Smil z rodu Ronovců hradiště, které jeho stejnojmenný vnuk přestavěl v polovině 13. století na kamenný hrad. Dostal tehdy módní německý název Lichtenburg (později počeštěný na Lichtemburk) a příslušná větev Ronovců se pak po něm psala. Od 30. let 14. století byl hrad až do husitských válek královským majetkem. Když jej Pražané v dubnu 1421 oblehli, purkrabí Petr z Chlumu jej bez boje vydal. Hrad získal Hynek Krušina z Lichtemburka, který však husity vzápětí zradil a již roku 1422 přenechal Lichnici jinému odpadlíkovi – Janu Městeckému z Opočna. Lichnická posádka vedená Petrem Liškou pak v následujících letech přepadala a vraždila Zikmundovy protivníky na Čáslavsku, pročež hrad v roce 1428 oblehlo vojsko východočeských sirotků. Ke kapitulaci posádky však došlo až po velkých bojích v listopadu 1429. Podruhé se kvality hradu projevily v roce 1469, kdy u jeho hradeb skončil vpád uherského krále Matyáše Korvína. Později hrad přešel do majetku Trčků z Lípy, kteří se zasloužili nejen o jeho přestavbu a rozšíření, ale také o založení vesničky Podhradí. V roce 1555 koupili Lichnici Robmhápové ze Suché. Za třicetileté války byla na Lichnici císařská posádka, která roku 1646 odrazila útok Švédů, což se paradoxně stalo hradu osudným. Když po uzavření Vestfálského míru vydal císař Ferdinand III. nařízení zbořit některé hrady, které by se mohly stát opěrným bodem nepřítele, byla mezi nimi i Lichnice. Úpadek hradu pokračoval i v 18. a 19. století, kdy místní obyvatelstvo zříceninu postupně rozebíralo na stavby v okolí.

První pokusy o záchranu hradu začaly na počátku 20. století a na intenzitě nabraly po roce 1933, kdy jej při první pozemkové reformě získal Klub českých turistů. Ten zahájil na hradě rozsáhlé konzervační práce, které v podstatě pokračují dodnes.

Je poměrně zima, ale svítí sluníčko a výhled z hradu je fantastický:

A teď pro zajímavost přidávám snímek pořízený v roce 1982:

Po odchodu z hradu nacházíme u autobusové čekárny na levé straně silnice nenápadnou směrovku ukazující na vyhlídku Dívčí kámen, která poskytuje pěkný výhled na zalesněný svah vrcholu Stráně a na Třemošnici.

Název vyhlídky je odvozen z místní pověsti O kruté panně Miladě. Byla mladá, krásná a velmi bohatá, o nápadníky neměla nouzi, ale rozhodla se, že si za muže vezme jen toho, kdo se na svém koni třikrát otočí na skále, z níž se před časem její otec zřítil do hlubin rokle. Několik nápadníků skončilo i s koněm stejně jako její otec a Milada vše sledovala z okna svého hradu. Až jednou se objevil odvážný rytíř, který si do podkov nechal zasadit diamanty a ve zkoušce obstál. Když mu ale Milada vyšla naproti, aby ho přivítala, vytáhl z toulce šíp, zastřelil ji a zmizel neznámo kam. Říká se, že to byl bratr jedné z předchozích obětí.

Pokračujeme po silnici a kolem chatové osady Ohrádka k Lovětínskému rybníku. Po jeho hrázi se vracíme na silnici a z ní hned po žluté turistické značce klesáme do Lovětínské rokle. Lesní pěšina po chvíli přechází v nově upravenou kamenitou stezku:

V druhé polovině ledna 2007 se tudy prohnal orkán Kyrill, kterému padla za oběť významná část zdejšího bukového porostu a poničil i stezku vinoucí se podél Lovětínského potoka. Rokle byla vyhlášena bezzásahovým územím, které se tak stalo naším nejmladším pralesem. Většina popadaných stromů byla ponechána na místě svému osudu, pouze byla zprůchodněna značená trasa.

Potok přeskakující velké balvany tvoří několik kaskád a spolu s vyvrácenými stromy přehrazujícími jeho tok vzbuzuje dojem divoké a člověkem nespoutané rokle. Zajímavým geologickým útvarem této oblasti je také Kamenná řeka tvořená pásem balvanů stékajících z vrchu Krkaňka (566 m) do údolí.

Po překonání dřevěného mostku se údolí rozšiřuje, vycházíme z lesa a na cestě mezi poli s řepkou se pohledem loučíme s Lichnicí.

Přicházíme na silnici, která nás přivádí na okraji obce Závratec. Naším cílem je zdejší Berlova vápenka, v níž se nachází Muzeum vápenictví.

První zmínka o zpracování vápence v okolí Třemošnice je z konce 14. století, kdy byla vápenná malta použita během budování hradu Lichnice. Závratecká vápenka měla původně dvě šachtové pece, ve kterých se pálil vápenec z prachovického lomu dovážený nejprve koňskými povozy a od roku 1882 unikátní lanovou dráhou. Velký význam – a nejen pro rozvoj vápenictví – měla železnice, která 14. února 1882 propojila Čáslav se Závratcem a Třemošnicí. Jejím primátem je první použití drážního telefonu na českých tratích (17. října 1882).

Nový majitel David Berla dal vápenku na konci 19. století přebudovat do současné podoby. Mimo jiné nechal ke dvěma starším pecím postavit dvě nové, čímž se zařadila mezi nejvýznamnější vápenky na našem území. Když po druhé světové válce vzrostla poptávka po stavebním materiálu, vznikla v Prachovicích nová vápenka. Ještě několik málo let se v Závratci vápenec pálil, ale moderním technologiím nešlo dlouho konkurovat, a tak v roce 1960 byla výroba ukončena. Stavbu získalo město, potom začala chátrat a uvažovalo se o jejím zbourání. Teprve v roce 2004 byla prohlášena kulturní památkou a za přispění EU se z ní stalo muzeum, které svým návštěvníkům nabízí historii vápenictví v Železných horách. Expozici tvoří vitríny s exponáty, informační panely s texty a starými fotogrfaiemi, repliky dobového nářadí a techniky. V prvním patře jsou ukázky různých hornin, na první pohled zaujmou skleněné válce, ve kterých se nachází různě zpracovaný vápenec, a ve vitrínce naproti modely současných aut na dopravu vápence.