DEP Májovým Chebskem (I)

(předchozí článek Světový den chůze)
Chebsko je pro našince natolik odlehlý kraj, že když už se člověk rozhodne sem vyrazit, je třeba to naplánovat na několik dní.

Trasa 40 km, na kterou jsem se přihlásil již včera, vede ven z města po modré turistické značce. Na rozcestí Slapanská trať je první kontrola. Občerstvení v podobě horkého bujónu (pravého vývaru, žádné pytlíkové náhražky) přišlo více než vhod!

Pokračuji stále po modré přes obec Lipová až na stejnojmennou železniční zastávku a odtud po žluté do obce Doubrava. Byla založena na počátku l4. století jako typická středověká kolonizační vesnice. Nachází se zde početný soubor usedlostí, které jsou uzavřeny do podoby kompaktních čtyřhranných dvorců představujících typickou ukázku chebské lidové architektury, tzv. chebských statků. 

Chebské statky patří mezi nejkrásnější hrázděné stavby nejen v České republice, ale v celé Evropě. Vznikaly od poloviny 17. století v Dolním Bavorsku a postupně se rozšířily na Chebsko. Jsou charakteristické hustými rošty z pečlivě opracovaných trámů, které vytvářejí ve štítech dekorativní síťový vzorec, takzvanou chebskou šachovnici. Povrch trámové konstrukce byl ošetřen nátěrem býčí krví, spoje trámů byly zpravidla zdobeny malováním. Používala se široká škála barev, každý statek měl svou charakteristickou barvu, která převládala. Malováním byly zdobeny také větší plochy, jako jsou okenice a roubené věnce budov. Malovaly se zde různé motivy nebo prastaré symboly, které měly chránit obyvatele před nemocemi a domy před požáry a jinými přírodními katastrofami.

Vesnice Doubrava jako zázrakem z větší části unikla zkáze devastace venkova v poválečných letech a dnes představuje ojedinělé a nenahraditelné svědectví původní lidové architektury Chebska. Proto byla v roce 1995 prohlášena vesnickou památkovou rezervací. Největším lákadlem je čp. 9, zvané Rustlerův statek. Je to čtyřstranný uzavřený roubený dům s hrázděným polopatrem z roku 1751. Dnes je upravený na soukromé národopisné muzeum s expozicí zemědělského nářadí, nástrojů a lidového nábytku, která návštěvníky vrátí o 250 let zpátky. Je zde i chlév a kolna, která je z roku 1780 a má zajímavě řešené sloupy a krovy. Celý komplex doplňuje zděná stodola z roku 1865.

Žlutá značka vede společně s naučnou stezkou proti toku Stebnického potoka, kolem pozůstatků Paličského mlýna a po cestě kolem mlýnského náhonu.

Paličský mlýn dnes...

...a kdysi

Další dvě zastavení naučné stezky seznamují s vodním dílem, které zásobovalo Paličský mlýn vodou – soustavou rybníků a dnes již neexistujících stavidel sloužících k regulaci vody v náhonu. Deváté zastavení je u zaniklé usedlosti na Hamerském potoce a k desátému vede krátká odbočka po povalovém chodníku, který končí u zastřešeného vývěru kyselky. 

Kyselecký pramen je typickým puklinovým pramenem a svým složením patří ke skupině uhličitých vod Mariánských Lázní. Má nízké pH (4,9) a vysoký obsah CO2, který probublává vodním sloupcem v jímce. Kyselka je zde jímána poněkud neobvyklým způsobem, a to kamenným pažením vyrobeným z granitu, které se až do současnosti dochovalo z roku 1648! 

Dříve se kyselky obvykle jímaly ve vydlabaných kmenech stromů, nebo v dřevěných deskách. Kyselecký pramen je jedinečný tím, že obsahuje vyšší množství lithia a dává údajně přes 200 litrů vody za minutu.

Od Kyseleckého hamru vede červená značka po bývalé signálce až na návrší s poutním místem Maria Loreto.

Vlevo v mělkém údolí je vidět Starý Hrozňatov se zámkem a vysokou okrouhlou věží, která se dochovala z původního hradu.

Barokní poutní areál Maria Loreto je tvořen ústřední kaplí Panny Marie Loretánské uprostřed vnitřního nádvoří, obklopeného krytými ambity se čtyřmi nárožními kaplemi. Nad vstupem do areálu je vystavěna západní vstupní věž se zvonicí. Na východě uzavírá areál polygonální farní kostel sv. Ducha z roku 1557. Areál byl vystavěn v souvislosti s obnovováním mariánského kultu v této oblasti v letech 1664–1689 chebskými jezuity, tehdejšími majiteli zdejšího panství. Vzorem byla Svatá chýše (Santa Casa) v renesanční bazilice v italském Loretu (navštívili jsme ji o dovolené v roce...). Označení Svatá chýše se používá pro údajný dům Panny Marie v Nazaretu v Palestině, v němž došlo ke Zvěstování o narození Spasitele, byl vychován Ježíš a žila Svatá rodina. Podle legendy byl dům na konci 13. století přenesen anděly z Nazaretu do italského Loreta.

Současně se stavbou poutního areálu byla zahájena výstavba několik kilometrů dlouhé Velké křížové cesty od Podhradu kolem vsi s 29 zastaveními, zbudované podle jeruzalémské Via dolorosa. Samotná poutní kaple Panny Marie Loretánské byla postavena v letech 1664–1665. Dne 15. listopadu 1665 byla v kapli uložena milostivá soška Panny Marie Loretánské, oděná v hodnotném korunovačním plášti, který věnovala hraběnka Marie Františka z Heissensteinu, a kaple byla slavnostně vysvěcena. Roku 1672 byly do zvonice na věži zavěšeny zvony, v letech 1675–1683 byly kolem kaple vystavěny otevřené ambity a po dokončení celého poutního areálu se stal oblíbeným a významným poutním místem, k němuž putovala častá procesí. Za první světové války i přes střežené a uzavřené hranice stále přicházeli během malých a velkých procesí věřící ze širokého okolí. Počet návštěvníků poutního areálu tehdy přesáhl dvacet tisíc lidí.

Po druhé světové válce po nuceném vysídlení německého obyvatelstva se poutního areálu ujali čeští duchovní správci, ale v roce 1951 zde byla sloužena poslední bohoslužba. Následně byla zdejší oblast zahrnuta do nepřístupného pohraničního pásma a opuštěný a neudržovaný poutní areál postupně chátral. V roce 1952 vyhořela věž se zvonicí, na stěnách kostela se objevily sprosté nápisy a socha Panny Marie s Ježíškem nad portálem se stala cvičným terčem našich hrdinných pohraničníků. Veškeré vnitřní zařízení bylo rozkradeno či zničeno, střechy objektů se začaly propadat a zdivo se postupně hroutilo. Areál následně postupně zarostl náletovými křovinami a koncem 80. let 20. století byl na něj vydán demoliční výměr! K bourání však nakonec nedošlo a po znovuotevření pohraničí v roce 1989 začali ke zdevastovanému poutnímu místu přicházet první poutníci. Začalo se uvažovat, zda ruiny opravit, zakonzervovat či zbořit. Byla vypracována dokumentace stavu objektu a podle propočtů památkového ústavu by všechny varianty byly stejně finančně nákladné. Prostředky se však tehdy nenašly a opuštěný objekt dál chátral.

Dne 11. února 1992 založil Ing. Anton Hart (1914–2004), rodák z Nového Hrozňatova, v bavorském Waldsassenu Verein zur Erhaltung und Förderung der Wallfahrtskirche Maria Loreto (Spolek pro zachování a podporu poutního místa Maria Loreto), který následně nabídl českým institucím a církvi finanční prostředky ve výši 30 000 marek. Sám předseda Hart přispěl částkou 100 000 korun a během deseti let se mu za pomoci spolku podařilo získat finanční prostředky ve výši dvou milionů marek. Spolek získal dotaci od Messerschmidtovy nadace ve výši 160 000 DM, od ministerstva vnitra SRN ve výši 320 000 DM, od diecéze Regensburg ve výši 50 000 DM a další milion marek od nejrůznějších dárců.

Obnova některých částí areálu byla následně zařazena do programu ministerstva kultury ČR na záchranu architektonického dědictví. V roce 1994 byl v Chebu založen český Spolek Maria Loreto, který podporoval a propagoval rekonstrukci poutního areálu, zajišťoval zázemí, dopravu na bohoslužby, úklid apod. Z příspěvků a darů členů vybral spolek na záchranu areálu celkem 140 800 Kč.

Dne 2. října 1994 se u příležitosti výročí 330 let od založení poutního areálu konala první česko-německá pouť, během níž byla vysvěcena obnovená kaple Panny Marie Loretánské a tři nové zvony, které byly následně vytaženy do zvonice v obnovené věži. V roce 1996 byl vysvěcen kostel sv. Ducha, v následujících letech byly obnoveny ambity 

s nárožními kaplemi Panny Marie, sv. Jáchyma a sv. Anny, sv. Zachariáše a sv. Alžběty a sv. Františka Xaverského, do nichž byly umístěny nové sochy od akademického sochaře Hatto Zeidlera z Heidelbergu (Zvěstování, Úrěk do Egypta, Nanebevzetí Panny Marie a Narození Páně) 

a na stěny zavěšeny obrazy ze života Panny Marie od plzeňského akademického malíře Jaroslava Šindeláře. V roce 2000 byla v místech bývalého hřbitova vybudována oplocená meditační zahrada, do které byly přeneseny znovunalezené kamenné plastiky z kaple Božího hrobu Velké křížové cesty. Od roku 2003 zajišťují členové chebského Spolku Maria Loreto v době sezóny návštěvnický provoz, duchovní správu zajišťuje chebská farnost, která nadále spolupracuje s německým spolkem. Během sezony jsou v areálu pravidelně každých čtrnáct dní slouženy české mše svaté a jednou měsíčně mše německé. V roce 2008 byla v loretánské kapli umístěna milostivá soška Panny Marie Loretánské z roku 1664, zrenovovaná nákladem Hermine Hartové. Ing. Anton Hart obdržel za mimořádné zásluhy o záchranu poutního místa a o utužování přátelské spolupráce obou národů v roce 2002 čestné občanství města Chebu a v roce 2003 mu papež Jan Pavel II. Udělil rytířský řád sv. Silvestra. Ve Spolkové republice Německo obdržel mnoho dalších vyznamenání, v roce 1998 mu prezident Roman Herzog udělil záslužný kříž I. stupně.

Interiér barokní Svaté chýše se soškou Panny Marie Loretánské z roku 1664 se zlatou svatozáří z roku 1915

Původně románský hrad Starý Hrozňatov, nazývaný dříve Kinsberg či Alt Kinsberg (Starý Kynšperk), byl založen již v době před rokem 1200 a patří tak k nejstarším hradům Chebska.

V roce 1233 byl raně goticky přestavěn a v roce 1322 je zmiňován v listině, kterou římský král Ludvík IV. Bavor zastavil za 20 000 hřiven stříbra Cheb i celé Chebsko českému králi Janu Lucemburskému. Poté byl jako české královské léno různěným držitelům zastavován a roku 1405 prodán bratrům Albrechtu a Lorenci Frankengrünerům. Někdy na přelomu 16. a 17. století byl hrad renesančně přestavěn a koncem třicetileté války švédským vojskem dobyt, obsazen a v roce 1649 zplundrovaný a zdevastovaný vrácen původním majitelům. V roce 1658 jej koupili chebští jezuité, kteří nechali v letech 1664-1689 na návrší nad obcí vystavět barokní poutní loretánskou kapli Maria Loreto, k níž vedla až od Chebu velká křížová cesta s 29 zastaveními. V roce 1824 odkoupil zboží spolu s hradem pražský měšťan Jan Adam Nonner a nechal hrad zcela přestavět na pozdně barokní zámek a část hradního příkopu zasypat a přeměnit na zahrady. V roce 1883 koupil zdejší statek Josef Anton Halbmayer a nechal zámek přestavět v pseudogotickém slohu. Posledním majitelům Fechtům byl v roce 1945 zámek spolu s pozemky konfiskován a převeden do majetku státu. V zámku krátce sídlil MNV, od roku 1950 jej využívala jednotka pohraničí stráže a v roce 1965 jej získala Chebská galerie. Začala sice s nákladnou rekonstrukcí zchátralého objektu, ale z důvodu polohy v pohraničním pásmu byl nakonec v roce 1973 zámek Starý Hrozňatov Chebské galerii zabrán a předán zpět ministerstvu vnitra. Neudržovaný a postupně chátrající mu zůstal až do počátku 90. let 20. století. Během neúspěšné privatizace zakoupila objekt za 9,5 milionu korun pražská firma S.M.S. Rekonstrukční práce však ani nezahájila a nevyužívaný zámek dál postupně chátral. Zloději postupně rozebrali střechu nehlídaného areálu, interiéry objektu ničila zatékající voda a vlivem vlhkosti se zde objevila dřevomorka. Na společnost bylo podáno trestní oznámení za poškozování kulturní památky a soud pak majitelům vyměřil podmíněné tresty. Mezitím získala v roce 2007 zdevastovaný objekt od žalované firmy pražská společnost ElitProfit, která ihned zahájila záchranné práce. Byl zpracován projekt celkové rekonstrukce a stavebně-historický průzkum, náklady na opravy byly odhadnuty na 20 až 30 milionů korun. Po celkové rekonstrukci zde chce firma vybudovat reprezentativní sídlo firmy.

Pod zámkem se nachází fotbalové hřiště, nad jehož kabinami je malá hospůdka, která je naším dalším kontrolním bodem. Dávám si jedno razítko a jedno pivo a po zelené značce opouštím Starý Hrozňatov. Původní signálka je nudně rovná, přesněji řečeno nudně přímá, protože chvílemi stoupá a klesá.

V místě, kde signálka přetíná hlavní silnic, stojí Památník obětem železné opony. Je dílem akademického sochaře Antonína Kašpara, představuje roztržená pouta a je věnován lidem, kteří v letech 1948 až 1989 zemřeli na hranicích při pokusu o emigraci ze socialistického Československa do kapitalistické ciziny. Byl odhalen 27. června 2006 a na jeho stěnách je uvedeno 82 jmen obětí, které zahynuly násilnou smrtí na území dnešního Karlovarského kraje.

Konečně přichází stoupání na Zelenou horu (637 m), kde stojí mohutná kamenná rozhledna. Zatím ještě není vidět a to, co se před námi objevuje, je televizní a rozhlasový vysílač Zelená hora postavený v roce 1966 a dokončený v roce 1973. Není bez zajímavosti, že vysílání zahájil ve stejný den, stejnou hodinu a stejnou minutu jako jeho dvojče na Klínovci.

Bismarckova věž byla postavena v roce 1909. Už v letech 1881–1907 zde stávala jednoduchá trámová konstrukce, postavená chebským okrašlovacím spolkem, ale pro špatný stav byla uzavřena a snesena. Nová 18 metrů vysoká věž postavená podle návrhu městského architekta Rolfa Beiera se původně jmenovala Nová rozhledna na Zelené hoře, avšak záhy díky sympatizantům Všeněmecké strany byla pokřtěna jménem sjednotitele německé říše, kancléře Otto von Bismarcka. 

Po roce 1945 byl přístup na rozhlednu zakázán, neboť se nacházela v pohraničním pásmu. Upadla do naprostého zapomnění, veřejnost ji dokonce považovala za zbouranou. Po roce 1989 byl přístup na věž sice možný, výhled však byl zcela omezen okolními stromy. Od roku 2003 byla rozhledna pro svůj havarijní stav opět uzavřena, ale v roce 2005 se město Cheb, které o rok dříve zakoupilo na Zelené hoře pozemky, rozhodlo pro její rekonstrukci, do které investovalo téměř dva miliony korun. Opravená rozhledna byla za velkého zájmu české i německé turistické veřejnosti opět otevřena 12. června 2005. V roce 2009 oslavila věž 100. výročí a při této příležitosti byly v její blízkosti instalovány dřevěné lavičky a stoly.

Na náměstí do Chebu přicházím krátce před 17. hodinou, takže ještě stíhám návštěvu místního „íčka“ a nákup turistických vizitek, což jsem původně plánoval na zítřek. Dál už spěchat nemusím, a tak se toulám po městě a fotím.

Symbolem Chebu je Špalíček, ale neopakovatelnou atmosféru chebského náměstí vytvářejí i ostatní dochované měšťanské domy. O významu městských památek svědčí i fakt, že historické jádro města bylo v roce 1981 ustanoveno městskou památkovou rezervací.

Špalíček je komplex jedenácti domů rozdělených Kramářskou uličkou, který vyrůstal od 13. století na místě kramářských bud a masných krámů. Podle nejstaršího zobrazení z roku 1472 je půdorys těchto dvou bloků v podstatě zachován do dnešní doby. Zbořena byla třetí řada domů, která stála na západní straně náměstí.

V čele dolní části náměstí stojí Pachelbelův dům, svou dispozicí, gotickým portálem a renesančním průjezdem jeden z nejlépe dochovaných měšťanských domů. Nejstarší zprávy o něm jsou z konce 14. století. Renesanční přestavbou prošel počátkem 17. století a do dějin města vstoupil dne 25. února 1634 jako místo zavraždění Albrechta z Valdštejna. Od roku 1735 je dům v trvalém držení města, v roce 1873 zde bylo založeno městské muzeum.

Nejhezčím je asi Gablerův dům, který svou bohatě členěnou a zdobenou rokokovou fasádou patří k nejhodnotnějším výsledkům pozdně barokní přestavby v 18. století. 

Dominantou východní strany náměstí je barokní Nová radnice postavená v letech 1723–1728 podle návrhu pražského dvorního architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho. Budova, přestože zůstala torzem, je svou palácovou dispozicí a štukovou i sochařskou výzdobou interiéru jednou z nejzdařilejších barokních architektur ve městě. Od roku 1962 je v ní umístěna Galerie výtvarného umění.

Uprostřed náměstí stojí kašna rytíře Rolanda, který symbolizoval trhová práva říšských měst. Originál sochy z roku 1591 je v mázhauzu Chebského muzea, zatímco kašnu zdobí pískovcová kopie od akademického sochaře Živného z roku 1985.

(následující článek Májovým Chebskem II)