Zlákán propozicemi na dálkový pochod Divácké putování Maryša v Hustopečích vyhotovil jsem itinerář na prodloužený turistický víkend, a tak v pátek ráno vyrážíme na jižní Moravu. Jako obvykle v posledních letech, nemáme ani tentokrát dálniční známku a jedeme po „staré“ silnici.
První zastávkou je Velká Bíteš, jdeme se podívat ke zdejšímu opevněnému kostelu sv. Jana Křtitele. Jeho presbytář a sakristie byly postaveny už ve 13. století v románském slohu, gotická přestavba se uskutečnila na sklonku 15. století, kdy vznikla kostelní loď s křížovou klenbou podepřenou třemi sloupy a věž se třemi zvony, vysoká 38 metrů . Z té doby je i mohutné opevnění kolem kostela zesílené dvoupatrovou vstupní věží a pěti baštami se střílnami.
Před proslulou restaurací U Raušů si prohlížíme Bítešský chodník slávy. Restaurace byla založena v roce 1931 coby Hostinec u Raušů a má tedy více než osmdesátiletou tradici. Obrovskou popularitu si získala v 60. letech pod vedením Karla Rauše, proto se zde také říkalo U Karlíčka, přestože oficiální název po znárodnění zněl Lidová jídelna a provozovaly ji Restaurace a jídelny. Hospodu založil Karlův strýc Tomáš, zatímco Karel byl strýcem dnešního majitele Jiřího Rauše, kterému objekt v roce 1991 vrátili v restituci. On je také iniciátorem myšlenky založit obdobu hollywoodského chodníku slávy i tady na Vysočině. Hned vlevo u vchodu je hvězda Karla Gotta, vedle ní pak hvězdy hokejistů Pavla Kubiny a Ivana Hlinky, klubu Amfora a skupiny Maxim Turbulenc, napravo je hvězda moderátora Petra Novotného.
Procházku po náměstí se zastávkami před budovou radnice a v místním „íčku“ končíme u kafíčka v cukrárně U Zdubů a teprve potom jedeme dál.
Druhou zastávku věnujeme Ivančicím, které vznikly na staré obchodní cestě spojující Podunají s českou kotlinou. Původní hradiště na kopci Réna bylo po zničení v polovině 12. století přeneseno do údolí k soutoku tří řek – Jihlavy, Oslavy a Rokytné – a kolem roku 1212 bylo na tomto místě založeno město, které prosperovalo díky obchodu a vinařství. Ve 14. století byly Ivančice městem královským s hradbami, vlastním znakem a mnoha výsadami, ale roku 1486 se staly poddanským městem moravskokrumlovské vrchnosti, pánů z Lipé a později Lichtenštejnů. V 16. století se staly zásluhou českých bratří významným duchovním a kulturním centrem. Sídlil zde biskup jednoty Jan Blahoslav, který zřídil tiskárnu, převezenou o dvacet let později do Kralic, vydal zde své spisy a bylo zde započato s překladem Bible kralické.
Parkujeme v Rybářské ulici a jdeme na Palackého náměstí, jehož dominantou je věž farního kostela Nanebevzetí Panny Marie. V řadě historických domů vynikají radnice nazývaná též Dům pánů z Lipé, renesanční budova se zdobeným válcovým arkýřem a portálem, která je sídlem městského úřadu, a Stará radnici, která je po kostelu nejstarší budovou a dodnes si zachovala goticko-renesanční styl. Kromě Kulturního a informačního centra je v ní Památník Vladimíra Menšíka. Prohlížíme si množství fotografií z jeho komických rolí ve filmech Limonádový Joe, Světáci, Pane, vy jste vdova, Jak utopit doktora Mráčka nebo také z dramatických rolí ve filmech Markéta Lazarová nebo Všichni dobří rodáci, a z reproduktorů posloucháme jeho vtipné vyprávění.
Ptáme se cestu ke dvěma místním rozhlednám a na rodný dům Vladimíra Menšíka. S překvapením zjišťujeme, že téměř před ním máme zaparkované auto… Kdo je autorem pamětní desky, nevím, zato vím docela jistě, že se mu moc nepovedla!
Jdeme směrem k vlakové zastávce Ivančice-město a po červené turistické značce k lávce přes Jihlavu. Na vrchu Réna stojí čtyři metry vysoká betonová stavba, jíž by se snad ani nemělo říkat rozhledna, ale spíše vyhlídka. Už před první světovou válkou zde stával dřevěný gloriet, stejně jako asi kilometr odtud ve stráni nad ohbím řeky Jihlavy, v místě, jemuž se říkalo V Oklikách. Za první republiky byly již obě vyhlídky natolik zchátralé, že je okrašlovací spolek musel rozebrat a ve veřejné dražbě prodat jako palivové dřevo Na Réně pak ivančický odbor Klub českých turistů zřídil nynější rozhlednu. Přišla ho na pouhé čtyři tisíce korun, zato se mohla pochlubit jménem nejslavnějšího místního rodáka, malíře Alfonse Muchy. Otevřena byla prvního červnového dne roku 1930.
Těsně před válkou, v roce 1938, město zrekonstruovalo také druhou vyhlídku, jíž dalo podobu jednoduchého, jen částečně krytého betonového altánu. Obě vyhlídky jsou dodnes volně přístupné a samozřejmě obě krátce po sobě navštěvujeme.
Další zastávkou měla být v Dolních Kounicích zřícenina ženského premonstrátského kláštera zvaného Rosa coeli – Nebeská růže. Je však polovina října a návštěvní doba je už zredukovaná, takže – někdy příště. Klášter založil kolem roku 1181 Vilém z Pulína, vlastní výstavba kláštera a kostela se uskutečnila ve třetí čtvrtině 14. století. Za husitských válek byl klášter vypálen, zotavil se, ale na začátku 16. století došlo k jeho úpadku hospodářskému i existenčnímu. Ve 30. letech 16. století byl přepaden, řeholnice povražděny a opuštěný objekt ponechán svému osudu.
Zato u technické památky Ivančický viadukt „Železňák“ žádnou vstupenku nepotřebujeme, stačí jen odbočit ze silnice doprava a na příhodném místě zastavit. Železniční viadukt byl postaven v letech 1868-1870 jako spojnice Brna s Vídní. Délka mostu byla 370,5 m , výška kolejí nad hladinou řeky 42 metrů . V roce 1999 byl demontován a na ukázku byla ponechána pouze část mostovky s jedním pilířem.
Další krátkou zastávku si děláme na silnici mezi obcemi Bratčice a Sobotovice, v místě, kde již asi třicet let stojí bratčický vodojem. Při jeho rekonstrukci byla na jeho střeše vybudována vyhlídková terasa, z níž je kruhový rozhled po okolních obcích. Nejde nám ovšem ani tak o rozhled, jako o raritu, čemu všemu jsou lidé ochotni říkat rozhledna...
Poslední zastávku na dnešní cestě do Hustopečí jsem naplánoval v Rajhradu. O počátcích zdejšího kláštera, nejstaršího a jediného benediktinského na Moravě, se soudobé prameny nezachovaly. Během svého trvání velmi utrpěl tatarskými vpády roku 1241 a uhersko-kumánskými v roce 1253. Až do konce 17. století měl v podstatě románskou tvář. Špatný stav klášterních budov v této době způsobil, že se mniši rozhodovali klášter přemístit, ale tehdejší probošt Placid Novotný se nakonec rozhodl pro přestavbu. Vystavěl dvě věže a chystal se bourat starý kostel, ale smrt jeho záměry přerušila. To se psal rok 1690 a teprve roku 1721 se začalo s bouráním a s přestavbou kláštera podle návrhu pražského architekta Giovanni Santiniho-Aichla. Hrubá stavba monumentálního opatského chrámu sv. Petra a Pavla trvala čtyři roky a další čtyři roky se pracovalo na vnitřní výzdobě. Věže z roku 1691 byly ponechány, ale v roce 1728 musely být zajištěny opěrnými pilíři. Současně s chrámem byla po částech stavěna klášterní budova. Zhruba byla hotova za 50 let, úplně však až roku 1840, tedy přibližně za 120 let.
Současná úprava věží je vlastně provizorium z roku 1942; při opravě kláštera se věže vlivem bouře a větru i s lešením zřítily. Štít mezi věžemi je ozdoben rozměrným mozaikovým obrazem Neposkvrněného početí Panny Marie. Ve výklencích na průčelí chrámu stojí sochy sv. biskupa Vojtěcha a sv. poustevníka Vintíře (Günthera) od brněnského sochaře J. Břenka. Portál chrámu je tvořen skupinami korintských sloupů nesoucích balkon, který vede na kostelní kůr.
V roce 1950, po vyhnání a internování benediktinů, došlo k nenávratným škodám na této kulturní památce. Byla rozkradena značná část mobiliáře, část konventu byla využívána jako sklad zemědělských plodin a pouze malá část, světoznámá historická knihovna, byla spravována Univerzitní knihovnou Brno a tím byla zachráněna. Vlivem nevhodných zásahů do vodního režimu základů byly vytvořeny katastrofální podmínky pro hnilobu hlav dřevěných pilot. Stavba začala nepravidelně klesat a statika budov byla silně narušena. Z větší části kláštera se poté stala kasárna, později sloužily vojskem využívané objekty pro skladování. Necitlivě byly poškozeny fresky, parkety apod., střechy byly opravovány nedostatečně a tím došlo k hrubému poškození krovů a stropů. Vnitřní umělecká výzdoba byla ve většině místností nevhodnými zásahy uživatelů velmi poškozena a v některých případech zničena. V 70. letech byly staticky zabezpečeny severní a východní křídlo bývalého konventu, ale poté byly práce přerušeny. Od roku 1990 byly postupně tlakovou betonovou injektáží sanovány zbývající základy a byla staticky zajištěna část horní stavby budov, byly opraveny krovy a komíny a vyměněny vikýře, dešťové svody a okapy. S ohledem na nutnost zastavení dalšího zhoršování technického stavu části neopravených budov je nutné pokračovat ve vysoušení zdiva, rekonstrukci okenních otvorů a dalších souvisejících prací. Veškeré úsilí je zaměřeno na postupné využití celého bývalého konventu. To vše závisí pouze na množství získaných finančních prostředků.
Část zrekonstruovaných prostor využívá opatství, část Památník písemnictví na Moravě. Jeho první expozice byla pro veřejnost otevřena 1. července 2005, druhá expozice 30. června 2008 a další v polovině letošního roku. Návštěvníkům Památník nabízí stálou expozici zahrnující nejvýznačnější osobnosti literatury na Moravě od 9. do 20. století, temporární výstavy a prohlídku interiéru restaurované historické benediktinské knihovny s osmnácti tisíci knihami. Celkem čítá fond knihovny na 65 000 svazků.
Centrum volného času Pavučina nacházíme snadno, ale s ubytováním je problém. Pořadatel, který je má na starosti, předpokládal, že přijedeme vlakem a podle svého zvyku nás šel očekávat na nádraží. A když jsme z vlaku nevystoupili, nenapadlo jej, že bychom mohli cestovat autem, ale usoudil, že jsme o pochod ztratili zájem a šel domů. To se však dozvídáme, až když po více než půlhodinovém čekání volám na mobil uvedený v celostátním kalendáři pochodů a pořadatelka slibuje nápravu.
A jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. Zajíždím autem za bránu a stěhujeme se pětilůžkový pokoj, který bude po dvě noci naším útočištěm.
Žádné komentáře:
Okomentovat