A co je na tom divného, řeknete si, když vezmete v úvahu jejich délku 219 kilometrů. Ale já mám na mysli jenom úsek ze Světlé nad Sázavou do Smrčné!
Loni v létě byla stará železniční zastávka ve Smrčné nahrazena novou a letos v létě nastal konec Pultarova mlýna. Snímky z obou akcí nezištně poskytl kolega používající novinářskou zkratku jív.
Smrčenský mlýn se třemi vodními koly vlastnila v roce 1864 firma Josef Hojer a synové a patřila k němu také pila a později brusírna skla. Majitelé se střídali, nejznámějším byl Josef Ladislav Pultar, který mlýn koupil v roce 1908. Přestavěl jej na papírnu, brusírnu skla na brusírnu dřeva a s dvaceti až třiceti dělníky vyráběl dřevitou obalovou a knihařskou lepenku a z části vlastní lepenky zajišťoval i výrobu speciálních pořadačů písemností, takzvaných Pultarových registratur. O tom, že byl velice podnikavý, svědčí skutečnost, že v papírně zřídil poštovní sběrnu – zásilky předával a vyzvedával každodenně z vlakové pošty – a až do roku 1926 zajišťoval převoznictví přes Sázavu.
Po smrti J. L. Pultara zdědila v roce 1946 papírnu jeho dcera Doubravka, která ji pronajala Antonínu Procházkovi, majiteli papírny v Podolí u Ledče nad Sázavou. Po znárodnění se roku 1948 stala papírna součástí národního podniku Jihočeské papírny v Českém Krumlově, později patřila papírně v Táboře a roku 1950 byla zrušena. V roce 1990 zde Dřevozpracující družstvo Lukavec uvedlo do provozu malou elektrárnu. Budovy pomalu ale vytrvale chátraly a když jste se prodrali křovím a vzrostlými kopřivami, uviděli jste pod odlupující se omítkou, že šlo o krčkovou stavbu (foto z roku 2005), v těchto končinách velice vzácnou. Krčkové stavby se dochovaly především v horním Pojizeří, v Podkrkonoší a na Náchodsku. Jejich stěny jsou složeny z krátkých celých či půlených špalíků (krčků) i z obyčejných polínek, kladených co nejtěsněji vedle sebe do jednoduché trámové konstrukce a spojených pilino-vápenatou maltou.
Bourá se také ve Světlé a sice domek čp. 104 na levém břehu u mostu. Už kdysi dávno zde stál dřevěný domek, v němž se vybíralo mýto za používání mostu. Zmínka je o něm už v Trčkovském urbáři z roku 1591 a v Seidlerově kronice se píše, že v roce 1846 „domek u mýta byl nově vystavěn a stál 1446 zl. v. m.“ Jeho majitelem byl velkostatek, nájemci se střídali, několik posledních bylo židovského vyznání. Od roku 1914 domek vlastnil majitel panství Richard Morawetz, který roku 1923 navrhl zrušení vybírání mýta, které „stejně na opravy mostu nestačilo“. V roce 1926 domek prodal Anně Neustadtlové, jejíž manžel Gustav převzal mýto po svých rodičích. O dva roky později započala stavbou nového mostu přes Sázavu a padl návrh domek zbourat, aby prostor na levém předmostí byl co nejširší. Okresní zastupitelstvo v Ledči n. S. shledalo požadavek majitelky na odkoupení domu jako přemrštěný a schválilo její původní žádost o náhradu za poškození živnosti. V roce 1933 požádala Anna Neustadtlová o udělení koncese k provozování živnosti vetešnické (která jí byla o rok později udělena) a v roce 1938 dům prodala Františku Dvořáčkovi a jeho ženě Marie (1910–2005), rozené Hlídkové. Její rodiče měli v domě čp. 171 stojícím šikmo přes ulici pekárnu, matka Žofie, rozená Kislingerová byla dcerou hostinského z protějšího domu čp. 112. Dvořáčkovi si v domě otevřeli koloniál, ve starém obchodě byla krejčovská dílna Bohuslava a Růženy Moravcových. Koloniál zde fungoval do roku 1950, kdy byl státem zrušen.
Další změna, tentokrát nikoli tak drastická, se týká protějšího domu čp. 114. Hospoda v něm bývala snad odnepaměti. Dle gruntovních knih je jako nejstarší majitel uváděn v roce 1767 Wenzl Hradeczky, po němž samozřejmě následuje celá řada dalších. Významnými hostinskými byli Josef Herrman (1817-1878) a jeho syn Adolf, který v roce 1882 obdržel koncesi na „výčep piva a kořalky, vyvařování jídel a přechovávání pocestných“. Od roku 1924 vlastnil dům Josef Kislinger a v souvislosti se stavbou nového mostu přes Sázavu nabídl v roce 1929, stejně jako již zmíněná Anna Neustadtlová, za příslušný obnos zboření větší části svého stavení a postoupení pozemku na rozšíření ulice. Současně podal žádost o povolení přístavby, a tak vznikl nový hostinec sestávající v podzemí ze dvou sklepů, v přízemí z předsíně, kuchyně, pokoje, krámu, výčepu a dvou hostinských místností a s podkrovím ve výstavbě. O rok později jej koupili František a Antonie Adamcovi, kteří dokončili stavbu podkroví, v němž vzniklo sedm pokojů. Rozšíření koncese o oprávnění pořádat „menší taneční zábavy, jako kupříkladu čaje“ bylo v roce 1935 schváleno za podmínek, z nichž cituji: „V sále buďtež opatřeny hygienická plivátka s vodním desinfekčním roztokem dle potřeby obnovovaným. Ve všech hostinských místnostech budiž vyvěšen zákaz plivání na podlahu.“
Od roku 1937 byla majitelkou domu Anna Hájková a říkalo se zde U kulatý báby. V 50. letech byl dům vyvlastněn a na přelomu let 1969 a 1970 nákladem Jednoty, lidového spotřebního družstva Havlíčkův Brod adaptován v důsledku několikanásobně zvýšené návštěvnosti způsobené výstavbou skláren. Na fasádě domu byl sice štít s nápisem Malostranská restaurace, ale nikdo zdejší hospodě neřekl jinak než U Gusty podle hostinského Gustava Žáka (1928-1989) i když v pozdějších letech se hostinští střídali. V roce 2003 dům koupila rodina Žákova, restaurace – a zejména její kuchyně – prošla nákladnou rekonstrukcí a v neděli 3. srpna 2003 byla znovu slavnostně otevřena. Nyní k došlo ke změně majitele i názvu – restaurace se nazývá U Splavu, ale troufám si předpovídat, že ještě dlouho budou místní říkat, že jdou ke „Gustovi“.
Žádné komentáře:
Okomentovat