Jarda Vála: Krásy Černé Hory aneb Pohodová turistika na Durmitoru a Bjelasici

Tak se jmenuje zájezd pořádaný brněnskou cestovní kanceláří Alpina, na který jsme se přihlásili jen asi tři týdny před odjezdem.

V pátek 11. července se před 18. hodinou scházíme na brněnském autobusovém nádraží Zvonařka s ostatními účastníky zájezdu a průvodcem Víťou. Ten zhruba po půl hodině řidičům velí „Na Bělehrad!“ a odjíždíme. V Bratislavě ještě přistupuje pár slovenských klientů, takže nás je celkem 34, z toho 14 „pěšáků“ a zbytek jsou „cykloši“.

Maďarskem a Srbskem projíždíme jen s krátkými přestávkami na hygienu. V jednu hodinu po půlnoci jsme na maďarsko-srbském hraničním přechodu, jehož překonání trvá téměř dvě hodiny. To je na zdejší poměry víceméně standard a budeme rádi, když to tak bude i při zpáteční cestě. Velkým obloukem míjíme hlavní město Srbska Beograd a po dalších 150 kilometrech Čačak, administrativní, hospodářské a kulturní centrum západního Srbska. Leží na řece Zapadna Morava, má asi 75 000 obyvatel a je partnerským městem Valašského Meziříčí. Dalším větším městem je Užice rozkládající se v údolí řeky Cetinje. Má asi 55 000 obyvatel a za druhé světové války byla po několik letních měsíců roku 1941 centrem tzv. Užické republiky, území osvobozeného od německých okupantů. Až do roku 1992 nesla název Titovo Užice po jugoslávském prezidentovi Josipu Brozi Titovi (1892–1980). Následují města Nova Varoš a Prijepolje, na hranicích mezi Srbskem a Černou Horou jsme o půl jedenácté a stojíme necelou hodinu.

Černá Hora je nejmladším státem Evropy, vznikla 3. června 2006, má rozlohu 13 812 km²a přibližně 663 000 obyvatel. Její vnitrozemí je atraktivní destinací, v níž se – na rozdíl od pobřeží – ještě naplno nerozvinul turistický ruch. Délka mořského pobřeží je 293 km, z toho 73 km připadá na pláže.

Projíždíme městem Pljevlja a míjíme hlavní černohorskou elektrárnu spalující hnědé uhlí, které se těží v blízkých povrchových dolech.

Sjíždíme do kaňonu Tary, nejdelší řeky v Černé Hoře, která po splynutí s řekou Pivou vytváří Drinu. Křišťálově čistá voda Tary plná ryb láká nejen rybáře, ale především vodáky, pro něž je splouvání v kajaku, gumovém člunu či na raftu vzrušujícím zážitkem. Kaňon je nejdelší a nejhlubší v Evropě (a po Grand Canyonu v Coloradu druhý na světě), táhne se v délce 80 km a místy je hluboký až 1300 metrů.

Krátce se zastavujeme před impozantním mostem Djurdjevića Tara, který se klene 150 metrů nad jejím korytem, a kocháme se úchvatným výhledem. Most byl postaven v roce 1941 a v té době byl klenotem architektonického i stavitelského umění. Projektantem mostu, který překlenuje kaňon pěti oblouky v celkové délce 366 metrů, byl ing. Mijat S. Trojanović. V roce 1942 vydal vrchní štáb partyzánů rozkaz ke zničení této strategické stavby, aby se zabránilo postupu nepřátelských vojsk. Ing. Lazar Jaukovič, jeden z budovatelů mostu, byl pověřen, aby jej podminoval a v případě nutnosti vyhodil do povětří. Jaukovič zručně odstřelil pátý oblouk na levém břehu, zbytek mostu zůstal neporušený, takže mohl být v roce 1946 podle originálních plánů rekonstruován. Četníci z řad černohorských kolaborantů však Jaukoviče dopadli a přímo na mostě zastřelili.

Kolem 13:30 hod. přijíždíme do Žabljaku, konkrétně do části zvané Razvršje, kde se ubytováváme v kempu Kod Boče, což lze přeložit jako U Boči, což je jméno majitele.

Od penzionu stojícího na konci mírné stráně máme krásný výhled do dáli na zvlněnou vysočinu Sinjajevina.

Po ubytování se jdeme pěšky přes les podívat do Žabljaku. Dvoutisícové horské městečko leží v nadmořské výšce 1450 metrů „na konci světa“, ale v pozadí má kulisu překrásných hor a je hlavním turistickým střediskem národního parku Durmitor.

Před sto lety byl Žabljak malou trhovou osadou známou jako Hanovi (Hostince). Na začátku 20. století se začal rozvíjet jako turistické centrum, v roce 1933 uvítalo pohoří Durmitor první zimní hosty a v následujících letech byly poprvé zdolány jeho vrcholky. První ubytovací zařízení pro horolezce – Durmitor Hotel – byl otevřen v roce 1940 a krátce sloužil i jako partyzánská nemocnice. Za druhé světové války většinu městečka zničil požár, takže převážná část budov není starší než 60 let. Dnes má Žabljak obrovskou nabídku ubytování v hotelech, penzionech, soukromí i v kempech a snaží se přilákat co nejvíce turistů. Zatím se mu to daří více v zimě, ale v posledních letech sem byla vybudována moderní silnice od Boky Kotorské přes Nikšić a Šavnik, takže je od Jadranu dostupnější.

Prohlédnout si městečko a zorientovat se v něm není žádný problém. V podstatě jde o křižovatku tvaru T s řadovou zástavbou a množstvím domů rozsetých bez ladu a skladu kolem.

Zatímco někteří jdou do restaurace, nebo obchodu, či se vracejí zpátky, mě to táhne k nedalekému Černému jezeru. Míjím hotel Jezera a již zmíněný hotel Durmitor, v současné době opuštěný a zpustlý. Podél silničky posedává několik prodejců borůvek, malin a krásných velkých hřibů. Vstupuji na území Národního parku Durmitor, nejvýznamnější chráněné území v Černé Hoře, v roce 1980 pro své mimořádné přírodní hodnoty zapsané jako přírodní památka do seznamu Světového dědictví UNESCO. Rozkládá se na 390 km², má 27 vrcholů vyšších než 2200 metrů, celkem 48 vrcholů vyšších než 2000 metrů, 18 ledovcových jezer a díky krasovému původu na 200 jeskyní a průduchů. Durmitor je rájem vysokohorských turistů – ostatně proto jsme sem přijeli i my!

Crno jezero obklopené hustým jehličnatým lesem, nad nímž se tyčí masiv Međjed (2287 m), má tvar osmičky a při nedostatku vody se v létě stává, že se rozdělí na malé a velké jezero.

Večer se scházíme v chatce, v níž budeme od zítřka každý den ráno snídat, a Víťa organizuje seznamovací večírek pěšáků. Už včera při odjezdu z Brna navrhl všeobecné tykání, což snad všichni přijali s radostí, a nyní se máme každý představit křestním jménem, stručně říct zaměstnání, svůj nejsilnější cestovatelský zážitek a zatím nesplněný cestovatelský sen. Poté se u bílého a červeného vína vranac rozproudila debata a až pozdě v noci se rozcházíme spát.

V neděli jdeme na túru přímo z kempu cestou kolem pramenu Točak, od něhož sestupujeme na břeh Černého jezera. U bývalého mlýnu Jakšica překračujeme Mlinski potok a listnatým lesem stoupáme k rozcestí, kde odbočujeme vpravo. Cesta je dobře značena terčem s bílým středem a červeným okrajem. Značky jsou poměrně nahusto, s kvalitou rozcestníků je to už horší.

Tady už jsme nejen nad hranicí lesa, ale v typické krasové krajině s vápencovými skalami, samostatnými balvany, škrapy a závrty.

Z této skály se nám naskýtá nádherný výhled do dáli s Žabljakem uprostřed.

Záhy se před námi poprvé objevuje 2303 metrů vysoká hora, jejíž jméno vyjadřuje přiléhavě její vzhled – Obla glava.

Zatím je ještě daleko, ale není divu, vždyť máme za sebou teprve zhruba třetinu túry. Pomalu se ale přibližujeme.

Všude kolem jsou louky plné hořců, zvonků, jestřábníků, šalvěje, mateřídoušky, fialek...

... a když se budete dobře dívat, objevíte i žlutou lilii.

Od západu přicházejí zlověstná mračna a brzy začíná pršet.

Vápencové skály jsou kluzké a přitom cesta stále stoupá a stoupá. Pod vrcholem Oble glavy se ve výšce 2100 m nachází Ledena pećina, Ledová jeskyně. Schováváme se pod převisem, z něhož vede cesta po prudkém sněhovém splazu dolů.

Sníh je rozměklý, jsou v něm vyšlapané hlubší stopy, takže při troše opatrnosti se dá sestoupit až na dno.

Přesto jsme se tam z naší skupiny vydali jen dva. A stálo to za to! Impozantní stalagmity vyrůstají do výšky půl druhého metru a některé mají v průměru kolem dvaceti centimetrů.

Za stálého deště a silných poryvů větru opatrně sestupujeme na úpatí Oble glavy a nakonec se dočkáme i sluníčka.
Po návratu obcházím dokola celé Crno jezero a zastavuji se u pamětní desky označující Titovu pećinu, jeskyni, kterou za druhé světové války využíval Josip Broz Tito jako skladiště a několik měsíců i jako svoje velitelství. Vchod do jeskyně je dnes zabetonován.

Od jezera je krásný výhled na jeden z nejnavštěvovanějších durmitorských vrcholů Crvena greda (2175 m).

V pondělí odjíždíme autobusem do sedla, s jehož pojmenováním si místní hlavu rozhodně nelámali a nazvali je prostě Sedlo!

Nacházíme se tedy ve výšce 1907 metrů, opouštíme silnici a mimo turistické značení traverzujeme travnatý svah až pod zářez, jímž překonáváme skalnatou hradbu oddělující nás od plesa zvaného Zeleni vir.

V pozadí již vykukuje náš dnešní cíl - Bobotov kuk, 2523 m n. m.

Za zářezem na druhé straně zůstáváme stát v němém úžasu u vyhlídky na kamenné vápencové vlny Šareni pasovi, Pestré pruhy. Ano, známe tento přírodní příklad geologického vrásnění z fotografií v různých časopisech a průvodcích (a jistě je i v učebnicích geologie), přesto je to obrovský zážitek. Jaké přírodní síly, jaké obrovské tlaky tu musely před miliony let působit, aby odvedly takovéto impozantní dílo?

Impozantní pohledy jsou ovšem na všechny strany.

Víťa nám ukazuje a pojmenovává jednotlivé vrcholy (foto I.V.)...

... a poté sestupujeme k plesu Zeleni vir, ležícímu ve výšce 2030 m.

Po krátké přestávce vyrážíme na Bobotov kuk. Zůstává nás šest s tím, že Dana s námi půjde jen do sedla a na samotný vrchol se vydáme bez ní.

Cestou vzhůru míjíme pamětní desku horolezce...

... a kocháme se pohledem zpátky na skupinu Zupce.

Bobotov kuk už je relativně blízko...

... a výhled ze sedla je skutečně famózní.

Pokračujeme suťoviskem prudce vzhůru...

... a pak podél skály do dalšího sedýlka, z něhož se před námi otevírá pohled do úžasné hluboké doliny, na jejímž dně se leskne Veliko Škrčko jezero.

Úzkou cestičkou se stáčíme doprava a pak už tvrdě do skal, rukama nohama, stále nahoru.

Postupujeme pomalu, na úzké římse není opatrnosti nikdy dost...

... nakonec přichází výšvih na plošinu – a jsme na vrcholu ve výšce 2523 metrů.

Fotíme na všechny strany, nezbytný společný snímek nám pořizuje právě přicházející dvojice – a hajdy dolů.

Vracíme se stejnou cestou, opatrně, velmi opatrně, je třeba zvažovat každý krok. Zastavujeme se až dole u plesa Zeleni vir, kde krátce odpočíváme. Ještě kousek stoupáme a pak odbočujeme do doliny Surutka. Na protějším travnatém svahu obdivujeme hazardérsky pasoucí se ovce.