Letošní Toulky po horách se odehrávaly v Levočských vrších s výjimkou dvou túr na rozhraní Vysokých a Belianských Tater.
Vedle
baziliky je samostatně stojící renesanční zvonice, která je
považovaná za nejkrásnější na Slovensku. S její stavbou
se začalo v roce 1525, dokončena byla až v roce 1591. Hranolovitá
stavba s téměř čtvercovým půdorysem je vysoká 18 metrů a
zakončená štítkovou atikou zdobenou městským, rakouským a uherským erbem. Na rozích zvonice je kvádrové
sgrafito, bohatší sgrafito je okolo arkád. Zvonice byla opakovaně
restaurovaná, naposledy v roce 1999. Uvnitř zvonice jsou zavěšeny
tři zvony, největší pochází z roku 1525, zbývající dva
jsou z let 1982 a 1983.
Převážná
část Levočských vrchů, které leží na severovýchodním
Slovensku na dohled od Vysokých Tater, byla až do roku 2011 pod
správou Vojenského újezdu Javorina, v němž se nacházel Vojenský
výcvikový prostor Kežmarok. Vstup na toto území byl veřejnosti
přísně zakázaný, a tak díky této skutečnosti lze toto pohoří
právem označit přívlastkem „nejméně
navštěvované“.
Dnes už se tu mohou turisté, cyklisté, botanici či jeskyňáři
volně
pohybovat a
objevovat krásy a tajemství tohoto dosud málo známého koutu
Slovenska.
Levočskými
vrchy prochází nejen rozvodí Černého a Baltského moře, ale
také historická hranice mezi Spiší a Šarišem. Geomorfologicky
se toto flyšové pohoří dělí na tři části: Levočskou
vysočinu
rozkládající se v
centrální části, Levočskou
vrchovinu
vroubící západní
část a Levočské
planiny
ohraničující jej od jihu.
Nejvyšší
vrch Čierna hora dosahuje
nadmořské výšky 1 289 m, hranici 1 200 m přesahuje dalších
jedenáct vrcholů. Převážná část pohoří je zalesněná,
přičemž jeho východním okrajem vede hranice přirozeného
výskytu modřínu a smrku na Slovensku.
Ubytovaní
jsme v penzionu Mária ve Vrbově ve 2 až 4lůžkových
pokojích s vlastním sociálním zařízením, televizí a
chladničkou.
Někteří účastníci Toulek po horách přijeli už
v pátek či v sobotu dopoledne a mají za sebou první túru,
nicméně oficiální zahájení je v sobotu večer, tradičně
s kalíškem borovičky pro každého.
V
neděli, ještě než se vydáme na túru, se jdu porozhlédnout po
Vrbově a udělat za ranního sluníčka pár fotek. Nejvýznamnější
památkou je zde kostel sv. Serváce stojící na návrší nad
severní stranou náměstí. Patrocinium kostela je zcela výjimečné,
druhý kostel zasvěcený sv. Serváci na Slovensku nenajdete. Ten
zdejší mu byl zasvěcen v roce 1222 a je považován za nejstarší
na Spiši.
Servác
pocházel pravděpodobně z Arménie, kolem roku 340 byl jmenován
biskupem v Tongernu v Belgii. V době, kdy střední a západní
Evropa trpěla nájezdy Hunů, vypravil se na pouť do Říma, aby
na hrobech apoštolů vyprosil potřebné milosti pro svou diecézi.
Legenda praví, že orel s rozpjatými křídly mu na této cestě
při odpočinku poskytoval stín, a tak se dostal mezi jeho atributy.
V Římě se Servác po tři dny postil a setrvával na Petrově
hrobě, kde nakonec prý usnul a ve snu uviděl Petra, který ho
upozornil na velkou hříšnost katolíků v Galii a v sousedních
zemích, kteří budou pro svou hříšnost vydáni v moc
nepřátelských pohanů. Jemu samému bylo přislíbeno zemřít
ještě před vpádem Hunů. Servác se smutný vrátil za svými
svěřenci, oznámil jim hrozící trest a vyzval je ke kajícnosti.
Pak odešel do Maastrichtu v Holandsku, kde chtěl být pohřben a
předem si připravil hrob. Zemřel roku 384 a snad již v roce 564
byl nad jeho hrobem vystavěn chrám. Nový a větší z roku 1039
stojí v Holandsku jako nejstarší a jediný nad hrobem světce. V
roce 1372 tam Karel IV. získal částečku z ostatků pro
svatovítský chrám v Praze. Sv. Servác je patronem zámečníků a
stolařů, spolu se sv. Pankrácem a sv. Bonifácem patří k tzv.
ledovým mužům.
V
sousedství kostela stojí renesanční zvonice z roku 1644 a před
ní – podobně jako v dalších dvanácti spišských městech –
barokní mariánský sloup z 20. let 18. století. I jinak je ve Vrbově co k vidění...
Vracím
se k penzionu, odkud brzy poté společně vycházíme na holý oblý kopec Vysoký
výhon (746 m):
Pokračujeme
po loukách a pak lesní cestou sestupujeme do Tvarožné.
Zastavuji
kolemjedoucího cyklistu a s pramalou nadějí na úspěch se ho ptám
na o rok staršího spolubojovníka (tedy mazáka) z vojny na
chrudimském letišti. Překvapení je veliké, neboť nejenže jsem
natrefil na jeho staršího bratra, ale stojíme jen dva domy od
jeho bydliště! Prohodím s Mariánem jen pár slov, koneckonců
nebyli jsme nějak blízkými kamarády, a peláším za ostatními
dřív, než se ztratí v lesích za vsí.
Po
červeně a později zeleně značené cyklotrase (dále jen CT)
stoupáme k bývalému muničnímu skladu, po němž tu zůstalo jen
plató z betonových panelů. Po krátkém odpočinku scházíme na
silničku, po níž vede žlutá CT. Pokračujeme po ní asi jeden
kilometr k malému rybníčku, kde odbočujeme vpravo na zelenou
turistickou značku (která ovšem v mapě není). Nejprve lesem a
potom po loukách vystoupáme na hřeben Brezové (948 m), kde je
Pepík na kontrole.
Kolektivně poobědváme (každý z vlastních
zásob, aby bylo jasno) a vyrážíme po modré, která sice na mapě
zanesená je, ale jako červená. Inu – v Levočských vrších to
prostě takhle je!
Scházíme
na silničku, která nás přivádí do obce Vlkovce, kde Pepík
předem domluvil otevření hostince U poľovníka. Původně měl
mít hostinský na nás jen hodinku času, ale brzy pochopil, že
přes třicet lidí znamená pěkných pár piv, několik kofol a
nechybějí ani borovičky. A nakonec nejenže nikam nespěchá, ale
jakožto Peter – dnešní oslavenec – dává ještě do placu
domácí slivovici...
Stoupáme
na Hrádok (909 m) a přes Pikovskou horu (905 m) přicházíme na
rozcestí. Po žluté značce, která opět na mapě není,
přicházíme do Vlkové a kolem Vrbovského rybníka míříme do
Vrbova.
V
pondělí prší už od noci, a tak Ivana vyhlašuje náhradní
program – individuální návštěvu Levoče nebo Kežmarku.
Jelikož v Levoči jsem byl už dvakrát, naposled před třemi roky,
volím Kežmarok, kterým jsem několikrát pouze projížděl. Čekám
ovšem, jestli se počasí umoudří, protože v některých chvílích
se nezdá, že by pršelo, ale že to svatý Petr nebo kdo vylévá z
kýble. Až ve tři čtvrtě na jedenáct to vypadá lépe, a tak jdu
na autobus. Do Kežmarku je to necelých deset kilometrů, takže
jsem tam za chvilku.
Kežmarok
má zajímavou historii a bohaté literární tradice. První písemná
zmínka o osadě je z roku 1251 a potvrzuje osídlení území
slovanským obyvatelstvem. V roce 1433 Kežmarok ovládli husité a
později i bratříci a vojska Jana Jiskry.
Moje
první kroky vedou k evangelickému kostelu. Když
ve 2. polovině 19. století začal dřevěný artikulární kostel
(stojící dodnes opodál) chátrat a být nebezpečný,
rozhodli se kežmarští evangelíci pro stavbu nového,
reprezentativnějšího chrámu. Jejich delegace proto navštívila
roku 1870 původem dánského stavebního inženýra Teofila Hansena,
v té době hlavního zemského architekta a profesora architektury
na Akademii věd ve Vídni, který jí daroval své projekty –
údajně určené původně pro Orient. Projekt zaujal svojí
výjimečností – neměl mít jednotný stavební styl, ale v rámci
tzv. eklektického slohu prvky byzantské, románské, renesanční,
maurské a orientální. Traduje se, že dar Hansena byl podmíněn
uskutečněním stavby. Základní kámen byl položen v roce 1873 a
už v roce 1880 byl kostel zastřešen. Pak se pro nedostatek financí
stavba na jedenáct let zastavila, takže k vysvěcení kostela došlo
až 2. prosince 1894. Celá stavba je dlouhá 80 m a široká 20 m,
kupole je vysoká 33 m a věž 42 m.
Kostel
skutečně upoutá každého svým vzhledem podobným nejen synagoze,
ale i mešitě, a také netradiční červeno-zelenou fasádou. V roce 1909 bylo přistavěno mauzoleum Imricha
Thökölyho (1657–1705), kežmarského rodáka a majitele hradu,
velitele proticísařského povstání uherské šlechty a bojovníka
za náboženskou svobodu. Po porážce povstání se Thököly se
svojí suitou uchýlil do Turecka do města Izmid, kde také zemřel.
V roce 1906 byly jeho ostatky převezeny do Kežmarku.
Ke kostelu je schodištěm připojena vysoká věž v podobě kampanily,
v níž jsou umístěny tři zvony. Údajně byla kvůli symetrii
plánována ještě jedna věž, ale na to už nebyly finance.
V
sousedství se nachází lyceum, dřevěný artikulární kostel a řeckokatolický chrám Narodenia presvätej Bohorodičky vysvěcený 21. září 2008. Podotýkám, že následující dvě fotky jsem pořídil za krásného počasí o několik dní později.
Lyceum vzniklo v roce 1787 z protestantského gymnázia a v roce 1852 bylo zrušeno. Na území Slovenska byly jen čtyři a bez jejich absolvování nebylo možné pokračovat v univerzitních studiích. Zdejší evangelické lyceum sehrálo významnou roli ve slovenském národním obrození a při rozvoji slovenské vzdělanosti, kultury a umění. Studovali zde žáci z celé střední Evropy, mnozí z nich se stali významnými slovenskými, německými, maďarskými a srbskými umělci, vědci či politiky. Mezi nejznámější patřili literáti Pavel Jozef Šafárik, Karol Kuzmány, bratři Ján a Samo Chalupka, Janko Kráľ, Martin Kukučín, Janko Jesenský, malíř Ladislav Mednyánszky, politik Imrich Thököly a další a další. V budově postavené v letech 1774–1776 je zřízena expozice literárních tradic kežmarského lycea. Pamětní deska s bystou na průčelí budovy připomíná, že v letech 1865–1870 tady studoval básník Pavol Országh Hviezdoslav, druhá pamětní deska s reliéfním portrétem zase připomíná studia básníka a prozaika Martina Rázuse.
Dřevěný evangelický artikulární kostel sv. Trojice byl v roce 2008 zapsán do seznamu UNESCO v rámci zápisu souboru Dřevěné chrámy v slovenské části Karpatského oblouku. Kostel pochází z dob náboženské nesvobody protestantů, kteří si směli stavět kostely na základě 26. artikuly (článku) Šoproňského sněmu z roku 1681 na přesně určeném místě mimo městské hradby a výlučně na náklady církve. V roce 1717 byl kostel postaven v slohu lidového baroka za neuvěřitelné tři měsíce. Srubová stavba z modřínových trámů neobsahuje žádné kovové hřebíky či skoby. Vysoká sedlová šindelová střecha je členěná štíty s podlomenicí, čímž připomíná střechy starých spišských domů, které se dodnes v Kežmarku zachovaly. Jedinou kamennou částí kostela je sakristie, která má dvě místnosti, přestavěné z původního renesančního hostince.
Lyceum vzniklo v roce 1787 z protestantského gymnázia a v roce 1852 bylo zrušeno. Na území Slovenska byly jen čtyři a bez jejich absolvování nebylo možné pokračovat v univerzitních studiích. Zdejší evangelické lyceum sehrálo významnou roli ve slovenském národním obrození a při rozvoji slovenské vzdělanosti, kultury a umění. Studovali zde žáci z celé střední Evropy, mnozí z nich se stali významnými slovenskými, německými, maďarskými a srbskými umělci, vědci či politiky. Mezi nejznámější patřili literáti Pavel Jozef Šafárik, Karol Kuzmány, bratři Ján a Samo Chalupka, Janko Kráľ, Martin Kukučín, Janko Jesenský, malíř Ladislav Mednyánszky, politik Imrich Thököly a další a další. V budově postavené v letech 1774–1776 je zřízena expozice literárních tradic kežmarského lycea. Pamětní deska s bystou na průčelí budovy připomíná, že v letech 1865–1870 tady studoval básník Pavol Országh Hviezdoslav, druhá pamětní deska s reliéfním portrétem zase připomíná studia básníka a prozaika Martina Rázuse.
Dřevěný evangelický artikulární kostel sv. Trojice byl v roce 2008 zapsán do seznamu UNESCO v rámci zápisu souboru Dřevěné chrámy v slovenské části Karpatského oblouku. Kostel pochází z dob náboženské nesvobody protestantů, kteří si směli stavět kostely na základě 26. artikuly (článku) Šoproňského sněmu z roku 1681 na přesně určeném místě mimo městské hradby a výlučně na náklady církve. V roce 1717 byl kostel postaven v slohu lidového baroka za neuvěřitelné tři měsíce. Srubová stavba z modřínových trámů neobsahuje žádné kovové hřebíky či skoby. Vysoká sedlová šindelová střecha je členěná štíty s podlomenicí, čímž připomíná střechy starých spišských domů, které se dodnes v Kežmarku zachovaly. Jedinou kamennou částí kostela je sakristie, která má dvě místnosti, přestavěné z původního renesančního hostince.
Zatímco zvenku kostel vypadá jako nějaká obrovská hospodářská
budova, jeho barokní interiér zaujme každého svým prostorem a
krásou a nelze se divit, že je považován za nejkrásnější mezi
posledními pěti zachovanými kostely svého druhu na území
Slovenska. Stropní malba, která představuje modré nebe, oblaky,
dvanáct apoštolů, čtyři evangelisty a nad oltářem obraz sv.
Trojice, začala vznikat v roce 1717 a tvořila se celé desetiletí.
Oltář představuje polychromovanou raně barokní dřevořezbu
stejně jako kazatelna, která je situovaná tak, že na ni bylo
vidět z kteréhokoli místa v kostele.
V
roce 1991 byl kostel navrácen církvi, která jej díky novému
režimu začala opravovat. Byla zrekonstruována srubová část,
hliněné omítky, oltář, kazatelna, křtitelnice, varhany i
lavice. Na opravu, která stála 15 miliónů, poskytly největší
částku Fond Pro Slovakia a Ministerstvo kultury SR, vysokou sumou
přispěli také bývalí obyvatelé Spiše žijící dnes v Německu,
Rakousku a USA, finance daly i Ministerstvo zahraničních věcí
SRN, město Kežmarok, evangeličtí věřící, ba i kežmarská
římskokatolická církev. Po několikaletém snažení se v roce
2008 podařilo kostel zapsat do seznamu památek UNESCO. Po generální opravě v letech 1991–1996 se opět stal
bohoslužebným stánkem kežmarské evangelické církve
augsburského vyznání.
Cestou
na náměstí obdivuji staré domy a jejich opravené fasády, fotím
radnici a mířím k hradu.
Obcházím jej kolem dokola, další prohlídka je až ve 13 hod., a tak se zajdu podívat na Starý trh a pak někam na oběd.
Obcházím jej kolem dokola, další prohlídka je až ve 13 hod., a tak se zajdu podívat na Starý trh a pak někam na oběd.
Starý trh je jednou z nejstarších kežmarských
ulic, základy většiny domů pocházejí z 13. století. Na horním
i dolním konci ulice jsou typické spišské řemeslné domy, za
domky v blízkosti hradu je torzo městského opevnění s částí
městské vstupní Nižné brány. V blízké Kežmarské restauraci
si objednávám „tanier Gazda“, což byla dobrá volba: halušky s
klobásou, pirohy a bramborová placka.
Kežmarský
hrad je jediným úplně zachovaným hradem na Spiši. První písemná
zmínka o něm je z roku 1463. Staviteli a prvními majiteli hradu
byli bratři Imrich a Štefan Zápoľští. V roce 1528 je vystřídala
rodina Lasky, v roce 1571 Ján Rueber a v letech 1579–1684 jej
vlastnily čtyři generace rodu Thököly. Posledním majitelem hradu
byl Ferdinand Rueber a v roce 1702 ho odkoupilo město Kežmarok.
V
2. pol. 19. století se objevily první snahy o opravu hradu a
zřízení muzea, ovšem k uskutečnění této myšlenky došlo až
v 1. pol. 20. století. První exponáty tu byly instalovány v roce
1931, v současnosti jsou zde historické expozice dokumentující
vývoj Kežmarku a okolí – pravěké a středověké osídlení,
vývoj města od 13. do 20. století, Kežmarský strelecký spolok,
Rodina Thököly, Židovská komunita v Kežmarku a další. Jednou z
nejzajímavějších je Radničná miestnosť, která obsahuje části
zařízení někdejší kežmarské radnice.
V
expozici věnované Spolku spišských lékařů a lékárníků se
nachází zařízení a vybavení lékárny z obce Ľubica z 19. až
20. století, další místnost představuje život a dílo MUDr.
Vojtecha Alexandera (1857–1916), který si jako první lékař na
Slovensku pořídil rentgenový přístroj a významně přispěl k
výzkumu „X“ paprsků. Prohlídka zahrnuje rovněž vyhlídkovou
věž a hladomornu, která připomíná nešťastný osud bohaté
hradní paní Beaty Laskyové, kterou dal její manžel Albert Lasky
uvěznit. Závěr prohlídky patří barokní hradní kapli postavené v letech
1657–1658 pro Máriu Gyulaffy, která zemřela jako dvaadvacetiletá a byla zde pohřbena. Traduje se, že z hrobky vedla úniková chodba
do kaštelu ve Strážkach.
Po
prohlídce hradu nahlížím do paulánského kostela Navštívenia Panny Marie a cestou zpátky na náměstí průběžně čtu několik pamětních desek, které jsou umístěné na okolních domech.
Je pravda, že jména některých osobností mi nic neříkají, jiná
– např. Pavol Orszagh Hviezdoslav – naopak vyvolávají
vzpomínky na školní léta. V jeho rodném domě je po rozsáhlé
rekonstrukci a dostavbě od roku 2011 hotel téhož jména.
Na
závěr navštěvuji baziliku Povýšení Svatého kříže. Její
nejstarší kamenné části jsou z pol. 13. století,
dnešní podoba stavby pochází z velkolepé gotické přestavby
v letech 1444–1498. V časech reformace, kdy celé město
s převážně německým obyvatelstvem přestoupilo na
protestantskou víru, patřil kostel v letech 1531–1673 a
přechodně i v letech 1678–1687 a 1705–1709 evangelíkům.
V roce 1998 byl kostel povýšen na Baziliku minor.
Když
jsem během dopoledne potkal dvě „toulkařky“, prozradily mi, že mají v plánu
zajet vlakem do nedalekých Strážek a navštívit tamější
kaštel. Uznal jsem, že to není špatný nápad, a tak se později
na nádraží setkáváme. Jízdenka stojí necelé euro, ovšem po
vystoupení z vlaku zjišťujeme, že Strážky mají dvě zastávky
a my samozřejmě vystoupili na té špatné. Jdeme podél řeky po
nové cyklostezce, pak kousek po silnici a nakonec parkem. Ženské
se zpozdily, takže přicházím ke vchodu sám. Je pondělí, navíc
na ceduli u parkoviště byl nápis, že v pondělí a úterý je
zavřeno, a tak beru za kliku s pramalou nadějí, že se dveře
otevřou. A přece – načež pokladní říká, že cedule na
parkoviště je stará a už nějakou dobu neplatí. „To se ale
připravujete o návštěvníky,“ říkám, „já kdybych přijel
autem, po přečtení cedule bych se otočil a jel pryč.“
Jádrem
historického osídlení Strážek byl kaštel, kostel sv. Anny a
zvonice, které dnes jako celek tvoří národní kulturní památku
a patří mezi významné architektonické skvosty Spiše.
Teď už je asi na čase vysvětlit pojem kaštel (slovensky kaštieľ, z
lat. castellum). Jde o označení venkovského sídla nižší
šlechty na Slovensku, ale i v některých dalších zemích (naproti
tomu v Česku se nevyskytuje). Kaštely bývaly původně
opevněné, později byl kladen větší důraz na pohodlí a
reprezentaci majitele. Nejčastější jsou kaštely renesanční a
klasicistní. Skromnější sídlo než kaštel, zpravidla venkovské,
které nikdy nemělo obrannou funkci, je kúria.
Ve
Strážkách lze na rekonstruovaném objektu situovaném v anglickém
parku z 19. století sledovat stavební vývoj od pozdně gotické
podoby přes renesanční přestavbu až po
barokně-klasicistické úpravy. Kaštel patřil
v 16. až 18. století rodině Horváth-Stansithů, která ve
Strážkach založila latinskou humanistickou školu pro děti
spišských šlechticů a knihovnu, v té době patřící
k nejbohatším v Uhersku. V 19. století se vlastníky kaštela
stala rodina Mednyánszkých a Czóbelů. Po smrti poslední majitelky
a uživatelky kaštela baronky M. Czóbelové v roce 1972 se jeho
správcem stala Slovenská národní galerie.
Původní
mobiliář se dochoval jen ojediněle, a tak v zájmu vytvoření
stylově ucelených interiérů doplňují původní pozůstalost
ukázky historického porcelánu, skla, koberců, hodin a cenné kusy
historického nábytku. Úžasná je především již zmíněná
knihovna, která se kontinuálně vyvíjela 400 let a dnes má kolem
8 500 svazků, časopisů a map.
V
přízemí se nachází expozice Portrét 17. až 19. storočia na
Spiši. Kolekci z velké části tvoří díla pocházející z
rodové galerie. Jednotlivé rodiny, které v minulosti kaštel
vlastnily, nebo byly navzájem v příbuzenském svazku, podporovaly
portrétní umění objednávkami u místních i zahraničních
umělců.
Druhá
expozice se nazývá Ladislav Mednyánszky (Medňanský) a Strážky
a týká se jednoho z nejvýznamnějších umělců, kteří se
narodili nebo žili na území Slovenska. Ladislav Mednyánszky
(1852–1919) se narodil v Beckově, ale část mládí prožil ve
Strážkách a vždy se sem rád vracel. První část expozice
prezentuje malířovo rané období spjaté s tatranskými motivy a
první portréty místních sedláků, pacholků a kočích, výrazné
typy mužů, které velmi obdivoval. V druhé části se nacházejí
díla převážně z 80. let 19. století s motivy lesních zákoutí,
ojedinělou kolekcí je skupina tzv. nedokončených děl, převážně
portrétů, které Mednyánszky po zachycení základní podoby
portrétovaného nechal rozpracované. Třetí část reaguje na
pohnuté období kolem roku 1895, kdy zemřel jeho otec, a dalším
tématem jsou práce s válečnou tematikou. Mednyánszky se
zúčastnil 1. světové války jako kreslíř, který zachytil nejen
hrůzy války, ale i běžný život ve vojenských táborech.
Po
prohlídce jdeme na druhou místní zastávku, která však není tak blízko, jak jsme čekali. Navíc začíná znovu pršet, a tak
jsme rádi, když vlak za chvíli přijíždí.
Následující článek: Toulky po horách 2014 (Tatry)
Medňanský Ladislav
OdpovědětVymazathttps://familysearch.org/pal:/MM9.3.1/TH-1-159391-540588-18?cc=1554443&wc=MZWS-JYL:107654301,110752301,110752302,141995301