Toulky po horách 2014 (Levočské vrchy I)

Letošní Toulky po horách se odehrávaly v Levočských vrších s výjimkou dvou túr na rozhraní Vysokých a Belianských Tater.

Převážná část Levočských vrchů, které leží na severovýchodním Slovensku na dohled od Vysokých Tater, byla až do roku 2011 pod správou Vojenského újezdu Javorina, v němž se nacházel Vojenský výcvikový prostor Kežmarok. Vstup na toto území byl veřejnosti přísně zakázaný, a tak díky této skutečnosti lze toto pohoří právem označit přívlastkem „nejméně navštěvované“. Dnes už se tu mohou turisté, cyklisté, botanici či jeskyňáři volně pohybovat a objevovat krásy a tajemství tohoto dosud málo známého koutu Slovenska.

Levočskými vrchy prochází nejen rozvodí Černého a Baltského moře, ale také historická hranice mezi Spiší a Šarišem. Geomorfologicky se toto flyšové pohoří dělí na tři části: Levočskou vysočinu rozkládající se v centrální části, Levočskou vrchovinu vroubící západní část a Levočské planiny ohraničující jej od jihu.

Nejvyšší vrch Čierna hora dosahuje nadmořské výšky 1 289 m, hranici 1 200 m přesahuje dalších jedenáct vrcholů. Převážná část pohoří je zalesněná, přičemž jeho východním okrajem vede hranice přirozeného výskytu modřínu a smrku na Slovensku.

Ubytovaní jsme v penzionu Mária ve Vrbově ve 2 až 4lůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením, televizí a chladničkou. 

Někteří účastníci Toulek po horách přijeli už v pátek či v sobotu dopoledne a mají za sebou první túru, nicméně oficiální zahájení je v sobotu večer, tradičně s kalíškem borovičky pro každého.

V neděli, ještě než se vydáme na túru, se jdu porozhlédnout po Vrbově a udělat za ranního sluníčka pár fotek. Nejvýznamnější památkou je zde kostel sv. Serváce stojící na návrší nad severní stranou náměstí. Patrocinium kostela je zcela výjimečné, druhý kostel zasvěcený sv. Serváci na Slovensku nenajdete. Ten zdejší mu byl zasvěcen v roce 1222 a je považován za nejstarší na Spiši.

Servác pocházel pravděpodobně z Arménie, kolem roku 340 byl jmenován biskupem v Tongernu v Belgii. V době, kdy střední a západní Evropa trpěla nájezdy Hunů, vypravil se na pouť do Říma, aby na hrobech apoštolů vyprosil potřebné milosti pro svou diecézi. Legenda praví, že orel s rozpjatými křídly mu na této cestě při odpočinku poskytoval stín, a tak se dostal mezi jeho atributy. V Římě se Servác po tři dny postil a setrvával na Petrově hrobě, kde nakonec prý usnul a ve snu uviděl Petra, který ho upozornil na velkou hříšnost katolíků v Galii a v sousedních zemích, kteří budou pro svou hříšnost vydáni v moc nepřátelských pohanů. Jemu samému bylo přislíbeno zemřít ještě před vpádem Hunů. Servác se smutný vrátil za svými svěřenci, oznámil jim hrozící trest a vyzval je ke kajícnosti. Pak odešel do Maastrichtu v Holandsku, kde chtěl být pohřben a předem si připravil hrob. Zemřel roku 384 a snad již v roce 564 byl nad jeho hrobem vystavěn chrám. Nový a větší z roku 1039 stojí v Holandsku jako nejstarší a jediný nad hrobem světce. V roce 1372 tam Karel IV. získal částečku z ostatků pro svatovítský chrám v Praze. Sv. Servác je patronem zámečníků a stolařů, spolu se sv. Pankrácem a sv. Bonifácem patří k tzv. ledovým mužům.

V sousedství kostela stojí renesanční zvonice z roku 1644 a před ní – podobně jako v dalších dvanácti spišských městech – barokní mariánský sloup z 20. let 18. století. I jinak je ve Vrbově co k vidění...

Vracím se k penzionu, odkud brzy poté společně vycházíme na holý oblý kopec Vysoký výhon (746 m):

Pokračujeme po loukách a pak lesní cestou sestupujeme do Tvarožné.

Zastavuji kolemjedoucího cyklistu a s pramalou nadějí na úspěch se ho ptám na o rok staršího spolubojovníka (tedy mazáka) z vojny na chrudimském letišti. Překvapení je veliké, neboť nejenže jsem natrefil na jeho staršího bratra, ale stojíme jen dva domy od jeho bydliště! Prohodím s Mariánem jen pár slov, koneckonců nebyli jsme nějak blízkými kamarády, a peláším za ostatními dřív, než se ztratí v lesích za vsí.

Po červeně a později zeleně značené cyklotrase (dále jen CT) stoupáme k bývalému muničnímu skladu, po němž tu zůstalo jen plató z betonových panelů. Po krátkém odpočinku scházíme na silničku, po níž vede žlutá CT. Pokračujeme po ní asi jeden kilometr k malému rybníčku, kde odbočujeme vpravo na zelenou turistickou značku (která ovšem v mapě není). Nejprve lesem a potom po loukách vystoupáme na hřeben Brezové (948 m), kde je Pepík na kontrole. 

Kolektivně poobědváme (každý z vlastních zásob, aby bylo jasno) a vyrážíme po modré, která sice na mapě zanesená je, ale jako červená. Inu – v Levočských vrších to prostě takhle je!

Scházíme na silničku, která nás přivádí do obce Vlkovce, kde Pepík předem domluvil otevření hostince U poľovníka. Původně měl mít hostinský na nás jen hodinku času, ale brzy pochopil, že přes třicet lidí znamená pěkných pár piv, několik kofol a nechybějí ani borovičky. A nakonec nejenže nikam nespěchá, ale jakožto Peter – dnešní oslavenec – dává ještě do placu domácí slivovici...

Stoupáme na Hrádok (909 m) a přes Pikovskou horu (905 m) přicházíme na rozcestí. Po žluté značce, která opět na mapě není, přicházíme do Vlkové a kolem Vrbovského rybníka míříme do Vrbova.

V pondělí prší už od noci, a tak Ivana vyhlašuje náhradní program – individuální návštěvu Levoče nebo Kežmarku. Jelikož v Levoči jsem byl už dvakrát, naposled před třemi roky, volím Kežmarok, kterým jsem několikrát pouze projížděl. Čekám ovšem, jestli se počasí umoudří, protože v některých chvílích se nezdá, že by pršelo, ale že to svatý Petr nebo kdo vylévá z kýble. Až ve tři čtvrtě na jedenáct to vypadá lépe, a tak jdu na autobus. Do Kežmarku je to necelých deset kilometrů, takže jsem tam za chvilku.

Kežmarok má zajímavou historii a bohaté literární tradice. První písemná zmínka o osadě je z roku 1251 a potvrzuje osídlení území slovanským obyvatelstvem. V roce 1433 Kežmarok ovládli husité a později i bratříci a vojska Jana Jiskry.

Moje první kroky vedou k evangelickému kostelu. Když ve 2. polovině 19. století začal dřevěný artikulární kostel (stojící dodnes opodál) chátrat a být nebezpečný, rozhodli se kežmarští evangelíci pro stavbu nového, reprezentativnějšího chrámu. Jejich delegace proto navštívila roku 1870 původem dánského stavebního inženýra Teofila Hansena, v té době hlavního zemského architekta a profesora architektury na Akademii věd ve Vídni, který jí daroval své projekty – údajně určené původně pro Orient. Projekt zaujal svojí výjimečností – neměl mít jednotný stavební styl, ale v rámci tzv. eklektického slohu prvky byzantské, románské, renesanční, maurské a orientální. Traduje se, že dar Hansena byl podmíněn uskutečněním stavby. Základní kámen byl položen v roce 1873 a už v roce 1880 byl kostel zastřešen. Pak se pro nedostatek financí stavba na jedenáct let zastavila, takže k vysvěcení kostela došlo až 2. prosince 1894. Celá stavba je dlouhá 80 m a široká 20 m, kupole je vysoká 33 m a věž 42 m.

Kostel skutečně upoutá každého svým vzhledem podobným nejen synagoze, ale i mešitě, a také netradiční červeno-zelenou fasádou. V roce 1909 bylo přistavěno mauzoleum Imricha Thökölyho (1657–1705), kežmarského rodáka a majitele hradu, velitele proticísařského povstání uherské šlechty a bojovníka za náboženskou svobodu. Po porážce povstání se Thököly se svojí suitou uchýlil do Turecka do města Izmid, kde také zemřel. V roce 1906 byly jeho ostatky převezeny do Kežmarku.

Ke kostelu je schodištěm připojena vysoká věž v podobě kampanily, v níž jsou umístěny tři zvony. Údajně byla kvůli symetrii plánována ještě jedna věž, ale na to už nebyly finance. 

V sousedství se nachází lyceum, dřevěný artikulární kostel a řeckokatolický chrám Narodenia presvätej Bohorodičky vysvěcený 21. září 2008. Podotýkám, že následující dvě fotky jsem pořídil za krásného počasí o několik dní později.

Lyceum vzniklo v roce 1787 z protestantského gymnázia a v roce 1852 bylo zrušeno. Na území Slovenska byly jen čtyři a bez jejich absolvování nebylo možné pokračovat v univerzitních studiích. Zdejší evangelické lyceum sehrálo významnou roli ve slovenském národním obrození a při rozvoji slovenské vzdělanosti, kultury a umění. Studovali zde žáci z celé střední Evropy, mnozí z nich se stali významnými slovenskými, německými, maďarskými a srbskými umělci, vědci či politiky. Mezi nejznámější patřili literáti Pavel Jozef Šafárik, Karol Kuzmány, bratři Ján a Samo Chalupka, Janko Kráľ, Martin Kukučín, Janko Jesenský, malíř Ladislav Mednyánszky, politik Imrich Thököly a další a další. V budově postavené v letech 1774–1776 je zřízena expozice literárních tradic kežmarského lycea. Pamětní deska s bystou na průčelí budovy připomíná, že v letech 1865–1870 tady studoval básník Pavol Országh Hviezdoslav, druhá pamětní deska s reliéfním portrétem zase připomíná studia básníka a prozaika Martina Rázuse.
Dřevěný evangelický artikulární kostel sv. Trojice byl v roce 2008 zapsán do seznamu UNESCO v rámci zápisu souboru Dřevěné chrámy v slovenské části Karpatského oblouku. Kostel pochází z dob náboženské nesvobody protestantů, kteří si směli stavět kostely na základě 26. artikuly (článku) Šoproňského sněmu z roku 1681 na přesně určeném místě mimo městské hradby a výlučně na náklady církve. V roce 1717 byl kostel postaven v slohu lidového baroka za neuvěřitelné tři měsíce. Srubová stavba z modřínových trámů neobsahuje žádné kovové hřebíky či skoby. Vysoká sedlová šindelová střecha je členěná štíty s podlomenicí, čímž připomíná střechy starých spišských domů, které se dodnes v Kežmarku zachovaly. Jedinou kamennou částí kostela je sakristie, která má dvě místnosti, přestavěné z původního renesančního hostince. 

Zatímco zvenku kostel vypadá jako nějaká obrovská hospodářská budova, jeho barokní interiér zaujme každého svým prostorem a krásou a nelze se divit, že je považován za nejkrásnější mezi posledními pěti zachovanými kostely svého druhu na území Slovenska. Stropní malba, která představuje modré nebe, oblaky, dvanáct apoštolů, čtyři evangelisty a nad oltářem obraz sv. Trojice, začala vznikat v roce 1717 a tvořila se celé desetiletí. Oltář představuje polychromovanou raně barokní dřevořezbu stejně jako kazatelna, která je situovaná tak, že na ni bylo vidět z kteréhokoli místa v kostele.

V roce 1991 byl kostel navrácen církvi, která jej díky novému režimu začala opravovat. Byla zrekonstruována srubová část, hliněné omítky, oltář, kazatelna, křtitelnice, varhany i lavice. Na opravu, která stála 15 miliónů, poskytly největší částku Fond Pro Slovakia a Ministerstvo kultury SR, vysokou sumou přispěli také bývalí obyvatelé Spiše žijící dnes v Německu, Rakousku a USA, finance daly i Ministerstvo zahraničních věcí SRN, město Kežmarok, evangeličtí věřící, ba i kežmarská římskokatolická církev. Po několikaletém snažení se v roce 2008 podařilo kostel zapsat do seznamu památek UNESCO. Po generální opravě v letech 1991–1996 se opět stal bohoslužebným stánkem kežmarské evangelické církve augsburského vyznání.

Cestou na náměstí obdivuji staré domy a jejich opravené fasády, fotím radnici a mířím k hradu. 
Obcházím jej kolem dokola, další prohlídka je až ve 13 hod., a tak se zajdu podívat na Starý trh a pak někam na oběd. 

Starý trh je jednou z nejstarších kežmarských ulic, základy většiny domů pocházejí z 13. století. Na horním i dolním konci ulice jsou typické spišské řemeslné domy, za domky v blízkosti hradu je torzo městského opevnění s částí městské vstupní Nižné brány. V blízké Kežmarské restauraci si objednávám „tanier Gazda“, což byla dobrá volba: halušky s klobásou, pirohy a bramborová placka.

Kežmarský hrad je jediným úplně zachovaným hradem na Spiši. První písemná zmínka o něm je z roku 1463. Staviteli a prvními majiteli hradu byli bratři Imrich a Štefan Zápoľští. V roce 1528 je vystřídala rodina Lasky, v roce 1571 Ján Rueber a v letech 1579–1684 jej vlastnily čtyři generace rodu Thököly. Posledním majitelem hradu byl Ferdinand Rueber a v roce 1702 ho odkoupilo město Kežmarok.

V 2. pol. 19. století se objevily první snahy o opravu hradu a zřízení muzea, ovšem k uskutečnění této myšlenky došlo až v 1. pol. 20. století. První exponáty tu byly instalovány v roce 1931, v současnosti jsou zde historické expozice dokumentující vývoj Kežmarku a okolí – pravěké a středověké osídlení, vývoj města od 13. do 20. století, Kežmarský strelecký spolok, Rodina Thököly, Židovská komunita v Kežmarku a další. Jednou z nejzajímavějších je Radničná miestnosť, která obsahuje části zařízení někdejší kežmarské radnice.

V expozici věnované Spolku spišských lékařů a lékárníků se nachází zařízení a vybavení lékárny z obce Ľubica z 19. až 20. století, další místnost představuje život a dílo MUDr. Vojtecha Alexandera (1857–1916), který si jako první lékař na Slovensku pořídil rentgenový přístroj a významně přispěl k výzkumu „X“ paprsků. Prohlídka zahrnuje rovněž vyhlídkovou věž a hladomornu, která připomíná nešťastný osud bohaté hradní paní Beaty Laskyové, kterou dal její manžel Albert Lasky uvěznit. Závěr prohlídky patří barokní hradní kapli postavené v letech 1657–1658 pro Máriu Gyulaffy, která zemřela jako dvaadvacetiletá a byla zde pohřbena. Traduje se, že z hrobky vedla úniková chodba do kaštelu ve Strážkach.

Po prohlídce hradu nahlížím do paulánského kostela Navštívenia Panny Marie a cestou zpátky na náměstí průběžně čtu několik pamětních desek, které jsou umístěné na okolních domech. Je pravda, že jména některých osobností mi nic neříkají, jiná – např. Pavol Orszagh Hviezdoslav – naopak vyvolávají vzpomínky na školní léta. V jeho rodném domě je po rozsáhlé rekonstrukci a dostavbě od roku 2011 hotel téhož jména.

Na závěr navštěvuji baziliku Povýšení Svatého kříže. Její nejstarší kamenné části jsou z pol. 13. století, dnešní podoba stavby pochází z velkolepé gotické přestavby v letech 1444–1498. V časech reformace, kdy celé město s převážně německým obyvatelstvem přestoupilo na protestantskou víru, patřil kostel v letech 1531–1673 a přechodně i v letech 1678–1687 a 1705–1709 evangelíkům. V roce 1998 byl kostel povýšen na Baziliku minor.

Vedle baziliky je samostatně stojící renesanční zvonice, která je považovaná za nejkrásnější na Slovensku. S její stavbou se začalo v roce 1525, dokončena byla až v roce 1591. Hranolovitá stavba s téměř čtvercovým půdorysem je vysoká 18 metrů a zakončená štítkovou  atikou zdobenou městským, rakouským a uherským erbem. Na rozích zvonice je kvádrové sgrafito, bohatší sgrafito je okolo arkád. Zvonice byla opakovaně restaurovaná, naposledy v roce 1999. Uvnitř zvonice jsou zavěšeny tři zvony, největší pochází z roku 1525, zbývající dva jsou z let 1982 a 1983.

Když jsem během dopoledne potkal dvě „toulkařky“, prozradily mi, že mají v plánu zajet vlakem do nedalekých Strážek a navštívit tamější kaštel. Uznal jsem, že to není špatný nápad, a tak se později na nádraží setkáváme. Jízdenka stojí necelé euro, ovšem po vystoupení z vlaku zjišťujeme, že Strážky mají dvě zastávky a my samozřejmě vystoupili na té špatné. Jdeme podél řeky po nové cyklostezce, pak kousek po silnici a nakonec parkem. Ženské se zpozdily, takže přicházím ke vchodu sám. Je pondělí, navíc na ceduli u parkoviště byl nápis, že v pondělí a úterý je zavřeno, a tak beru za kliku s pramalou nadějí, že se dveře otevřou. A přece – načež pokladní říká, že cedule na parkoviště je stará a už nějakou dobu neplatí. „To se ale připravujete o návštěvníky,“ říkám, „já kdybych přijel autem, po přečtení cedule bych se otočil a jel pryč.“

Jádrem historického osídlení Strážek byl kaštel, kostel sv. Anny a zvonice, které dnes jako celek tvoří národní kulturní památku a patří mezi významné architektonické skvosty Spiše.

Teď už je asi na čase vysvětlit pojem kaštel (slovensky kaštieľ, z lat. castellum). Jde o označení venkovského sídla nižší šlechty na Slovensku, ale i v některých dalších zemích (naproti tomu v Česku se nevyskytuje). Kaštely bývaly původně opevněné, později byl kladen větší důraz na pohodlí a reprezentaci majitele. Nejčastější jsou kaštely renesanční a klasicistní. Skromnější sídlo než kaštel, zpravidla venkovské, které nikdy nemělo obrannou funkci, je kúria.

Ve Strážkách lze na rekonstruovaném objektu situovaném v anglickém parku z 19. století sledovat stavební vývoj od pozdně gotické podoby přes renesanční přestavbu až po barokně-klasicistické úpravy. Kaštel patřil v 16. až 18. století rodině Horváth-Stansithů, která ve Strážkach založila latinskou humanistickou školu pro děti spišských šlechticů a knihovnu, v té době patřící k nejbohatším v Uhersku. V 19. století se vlastníky kaštela stala rodina Mednyánszkých a Czóbelů. Po smrti poslední majitelky a uživatelky kaštela baronky M. Czóbelové v roce 1972 se jeho správcem stala Slovenská národní galerie.

Původní mobiliář se dochoval jen ojediněle, a tak v zájmu vytvoření stylově ucelených interiérů doplňují původní pozůstalost ukázky historického porcelánu, skla, koberců, hodin a cenné kusy historického nábytku. Úžasná je především již zmíněná knihovna, která se kontinuálně vyvíjela 400 let a dnes má kolem 8 500 svazků, časopisů a map.

V přízemí se nachází expozice Portrét 17. až 19. storočia na Spiši. Kolekci z velké části tvoří díla pocházející z rodové galerie. Jednotlivé rodiny, které v minulosti kaštel vlastnily, nebo byly navzájem v příbuzenském svazku, podporovaly portrétní umění objednávkami u místních i zahraničních umělců.

Druhá expozice se nazývá Ladislav Mednyánszky (Medňanský) a Strážky a týká se jednoho z nejvýznamnějších umělců, kteří se narodili nebo žili na území Slovenska. Ladislav Mednyánszky (1852–1919) se narodil v Beckově, ale část mládí prožil ve Strážkách a vždy se sem rád vracel. První část expozice prezentuje malířovo rané období spjaté s tatranskými motivy a první portréty místních sedláků, pacholků a kočích, výrazné typy mužů, které velmi obdivoval. V druhé části se nacházejí díla převážně z 80. let 19. století s motivy lesních zákoutí, ojedinělou kolekcí je skupina tzv. nedokončených děl, převážně portrétů, které Mednyánszky po zachycení základní podoby portrétovaného nechal rozpracované. Třetí část reaguje na pohnuté období kolem roku 1895, kdy zemřel jeho otec, a dalším tématem jsou práce s válečnou tematikou. Mednyánszky se zúčastnil 1. světové války jako kreslíř, který zachytil nejen hrůzy války, ale i běžný život ve vojenských táborech.

Po prohlídce jdeme na druhou místní zastávku, která však není tak blízko, jak jsme čekali. Navíc začíná znovu pršet, a tak jsme rádi, když vlak za chvíli přijíždí. 

Následující článek: Toulky po horách 2014 (Tatry)